Jsou dny kapitalismu sečteny?

NEW YORK – Obrovská nestálost a prudká korekce cen akcií, která dnes dopadá na globální finanční trhy, ukazuje, že většina vyspělých ekonomik je na pokraji recese se dvěma propady. Finanční a hospodářská krize zapříčiněná nadměrným dluhem soukromého sektoru a přílišným rozsahem investic na dluh vedla k masivnímu zadlužování veřejného sektoru ve snaze zabránit Velké hospodářské krizi 2.0. Vzhledem k bolestivému zkracování dluhové páky však následné ozdravení bylo ve většině vyspělých ekonomik bezkrevné a pod úrovní trendu.

Směs vysokých cen ropy a komodit, pozdvižení na Středním východě, japonského zemětřesení a cunami, dluhové krize eurozóny a fiskálních problémů USA (a nově snížení jejich ratingu) teď vyústila v obrovské zesílení averze vůči riziku. Spojené státy, eurozóna, Velká Británie i Japonsko běží na ekonomický volnoběh. Prudká zpomalení zažívají dokonce i rychle rostoucí rozvíjející se trhy (Čína, rozvíjející se Asie a Latinská Amerika) a exportně orientované ekonomiky, které na těchto trzích závisejí (Německo a surovinově bohatá Austrálie).

Až do loňska byli tvůrci politik schopni vytáhnout vždy z kouzelného klobouku dalšího králíka, zajistit reflaci cen aktiv a vyvolat ekonomické oživení. Fiskální stimulace, téměř nulové úrokové sazby, dvě kola „kvantitativního uvolňování“, hermetické oddělní nevymahatelných dluhů a biliony dolarů sanací a likvidity poskytnuté bankám a finančním institucím: to vše úřady vyzkoušely. Teď už jim došli králíci.

Brzdou hospodářského růstu v eurozóně i v Británii je v současnosti fiskální politika. I v USA státní a místní správa a teď už i federální vláda seškrtávají výdaje a snižují transferové platby. Už brzy budou zvyšovat daně.

Další kolo sanace bank je politicky nepřijatelné a ekonomicky neuskutečnitelné: většina vlád, zejména v Evropě, je tak finančně vyčerpaná, že si sanace nemohou dovolit; ostatně právě jejich suverénní riziko rozdmýchává obavy o zdraví evropských bank, které mají v držení většinu čím dál vachrlatějších vládních dluhopisů.

Ani měnová politika nedokáže mnoho pomoci. V eurozóně a Británii kvantitativnímu uvolňování brání inflace přesahující cíl. Federální rezervní systém USA sice pravděpodobně zahájí třetí kolo kvantitativního uvolňování (QE3), ale to přinese příliš málo příliš pozdě. Loňské QE2 v rozsahu 600 miliard dolarů a bilion v daňových škrtech a transferech přinesly růst v rozsahu pouhých 3 % v jednom čtvrtletí. Pak se růst v první půli roku 2011 propadl na méně než 1 %. QE3 přitom bude mnohem menší a pro reflaci cen aktiv a oživení růstu udělá výrazně méně.

Devalvace měny není schůdnou možností pro všechny vyspělé ekonomiky: pro obnovení růstu potřebují slabší měnu a lepší obchodní bilance, ale nemohou je mít všechny země zároveň. Spoléhat na směnné kurzy ve snaze ovlivnit obchodní bilance je hra s nulovým součtem. Na obzoru jsou tudíž měnové války, přičemž do časných bitev se pustily Japonsko a Švýcarsko s cílem oslabit své směnné kurzy. Další budou brzy následovat.

V eurozóně přitom hrozí Itálii a Španělsku, že přijdou o přístup na trhy, a sílí také finanční tlaky na Francii. Itálie a Španělsko jsou ale jak příliš velké na krach, tak příliš velké na záchranu. Prozatím bude Evropská centrální banka kupovat část jejich dluhopisů jako můstek k novému Evropskému mechanismu finanční stability (EFSF) eurozóny. Pokud ale Itálie anebo Španělsko ztratí přístup na trh, 440 miliard eur z kasy EFSF by se mohlo vyčerpat do konce letošního roku či zkraje roku 2012.

Pokud by pak nedošlo ke ztrojnásobení balíku peněz v EFSF, čemuž by se Německo bránilo, zbývala by už jediná možnost: spořádaná, leč nátlaková restrukturalizace italského a španělského dluhu, jak se stalo už v Řecku. Dalším krokem by byla nátlaková restrukturalizace nezajištěného dluhu insolventních bank. Takže ačkoliv proces zkracování dluhové páky sotva začal, bude nezbytné dluhy osekat, nedokážou-li země růst, šetřit anebo se z dluhových problémů vysekat pomocí inflace.

Zdá se tedy, že Karl Marx měl zčásti pravdu, když tvrdil, že globalizace, zešílivší finanční zprostředkovatelství a přerozdělování příjmu a bohatství od pracovních sil ke kapitálu by mohly kapitalismus přivést k sebezničení (byť jeho názor, že socialismus bude lepší, se ukázal jako mylný). Firmy snižují počty zaměstnanců, protože schází koncová poptávka. Propouštění ale snižuje příjmy pracovních sil, zvyšuje nerovnost a oslabuje koncovou poptávku.

Nedávné lidové demonstrace od Středního východu přes Izrael až po Británii a sílící všeobecná zlost v Číně – a zanedlouho na dalších vyspělých a rozvíjejících se trzích – vycházejí z týchž potíží a pnutí: narůstající nerovnosti, chudoby, nezaměstnanosti a beznaděje. Sevření ubývajících příjmů a příležitostí celosvětově pociťují i střední třídy.

Abychom tržně orientovaným ekonomikám dali možnost fungovat, jak mají a mohou, musíme se vrátit ke správné rovnováze mezi trhy a zajišťováním veřejných statků. To znamená odvrátit se jak od anglosaského modelu laissez-faire a vúdú ekonomiky, tak od modelu kontinentální Evropy založeného na deficitně hrazeném sociálním státě. Selhaly oba.

Správná rovnováha dnes vyžaduje tvorbu pracovních míst, zčásti prostřednictvím další fiskální stimulace zaměřené na produktivní infrastrukturní investice. Dále vyžaduje progresivnější zdanění, více krátkodobé fiskální stimulace se střednědobou a dlouhodobou fiskální disciplinou, podporu ze strany měnových orgánů coby věřitelů poslední záchrany s cílem zabránit ničivým hromadným výběrům z bank, ulehčení dluhového břemene insolventních domácností a dalších finančně přetížených ekonomických aktérů, přísnější dohled a regulaci nad zdivočelou finanční soustavou a rozdělení bank příliš velkých na krach a oligopolních trustů.

Časem budou muset vyspělé ekonomiky investovat do lidského kapitálu, dovedností a do sítí sociálního zabezpečení, aby zvýšily produktivitu a umožnily pracujícím konkurovat, být flexibilní a úspěšně působit v globalizované ekonomice. Alternativou je – tak jako ve 30. letech minulého století – nekonečná stagnace, deprese, měnové a obchodní války, regulace kapitálu, finanční krize, insolvence suverénů a rozsáhlá sociální a politická nestabilita.