Kde mizí autorita, nastupuje moc

Reklama


Nedávno jsem psal k něco drobného k pedofilii, a mezitím se stalo pár zajímavých věcí.

http://farm1.static.flickr.com/5/10664016_d916c80b0e.jpgFile:Cardinal Schönborn during vocational meeting of the Neocatechumenal Way at the WYD SYD 08.JPGVe Vatikánu po sobě hodili křivým slovem kardinál Sodano, po papeži nejmocnější katolík planety (81), a jeden šedesátiletý kardinálský mladík z Vídně (kard. Schönborn). Oficiální verzi jejich sporu najdete v Rádiu Vatikán. Neoficiálně jde o to, že první hierarcha bytuje v církevních kruzích o něco déle, a tak si vymohl u papeže, že se mu nezdvořilý mladík omluví. Spornou otázkou mezi oběma hierarchy je pomalé vyšetřování (krytí?) pedofilních skandálů za papeže Jana Pavla II., jehož svatořečení se tím možná zdrží.

http://farm4.static.flickr.com/3005/2423041097_493146ab08.jpgAle vraťme se k neprojednávané pedofilii. Postup nejvyšších církevních hodnostářů v této háklivé otázce si můžete přečíst v přímém přenosu, protože američtí biskupové byli nuceni vydat soudu část korespondence s kongregacemi v Římě. Dopisy se týkaly pomalého vyšetřování jednoho skandálu. Celou záležitost měl tehdy na starosti kardinál Josef Ratzinger, jak je patrno z posledního, jím podepsaného přípisu. Na celé věci je zajímavý fakt, že si církevní dokumenty, dříve super důvěrné, dnes mohu číst na internetu, a to zcela legálním klikem. Dokumenty figurují jako důkazní listiny ve veřejném soudu. Vyžádala si je žaloba zastupující oběti jednoho amerického pedofilního kněze, který mezitím zemřel, světsky nepotrestán.


Čtení důvěrné korespondence mezi jedním biskupstvím a Vatikánem na internetu je fenomén hodný pozornosti, protože mění tisícileté soužití světské a duchovní moci v západním křesťanství. Západní rozdělení obou mocí na moc duchovní (auctoritas) a světskou (potestas) poprvé jasně formuluje papež Gelasius I. ve svém dopise adresovaném východnímu císaři Anastásiovi v roce 494. Od té doby platí v západním křesťanství tzv. dyarchie (dvojvládí) moci, tedy rozdělení moci do dvou sfér – duchovní a světské. Církev si zajistila odvoláním na nebeskou autoritu, že světská moc se nepletla do jejích vnitřních záležitostí. Od raného středověku až do baroka si církev kněze soudila a věznila sama. Viz příklad známé věznice Mírov, kam olomoučtí biskupové přeložili roku 1761 kněžskou káznici, která byla dříve na Hukvaldech.


Jistěže byly i doby totalitní, kdy stát si dělal s církví, co chtěl. Ale v demokratických režimech světa platilo do posledních pedofilních skandálů, že „disciplínu kléru“, jak zní doslovný překlad z latiny, budou řešit interní církevní instituce. Po zastírání trestných činů skutečně odporné povahy to už není možné. Rovnost před zákonem jako základní princip liberální společnosti začíná vládnout i v biskupských palácích, které na to po tisíciletí nebyly zvyklé. Policie občas vyniká nezvyklou horlivostí, viz poslední razie na biskupství v Bruselu, kde policisté dokonce prohledávali i hrobky v kostele. Papež Benedikt označil prohlídku za „politováníhodnou“ a odvolával se na církevní privilegia, která liberální společnost v zájmu spravedlnosti nehodlá dále respektovat.


V případě oficiálně neexistující hádky o pedofilii mezi oběma kardinály je jasné, že jde také o generační konflikt, který odráží změněné názory na postavení církve ve společnosti. Nebylo by to známo oficiálně, kdyby ten starší (a uraženější) služebník nedal celou věc do tisku. Holt ani Vatikán už není, co býval, pokud jde o osobní spory. Princip právního státu, základu to liberální demokracie, jasně praví, že nikdo nemůže stát nad zákonem. V principu to platí dokonce i u nás, i když nad zákonem stojí prakticky všichni, kteří tady kradou a rozhodují o něčem politickém či ekonomickém. Ale my v církvi se musíme připravit na zásadní změnu. Naše instituce po tisíci letech ztrácí díky kněžské a biskupské amorálnosti právo na zvláštní zacházení. Tvrdá to řeč, že ano. Není to proto, že bych byl nějaký morálnější, ale hájím občanský princip rovnosti před zákonem. Jde prostě a jednoduše o princip. Kněží a biskupové si musí uvědomit, že mají primární trestně-právní odpovědnost ne k církvi, ale ke státu.


Jistěže platí mezi námi úplně normální profesní solidarita jako u doktorů, právníků, učitelů a tak podobně. Všechny profese pracující s lidmi ví, že žádná aféra není tak jednoduchá, jak ji podává internet. A že etablovat vinu a odpovědnost někdy ani spravedlivě nejde, protože soud zjišťuje věci staré několik desetiletí, a zkoumá je zcela mimo původní kontext dění. Ale v případě závažných trestných činů platí ohlašovací povinnost, kterou biskupové a Vatikán obcházeli, jak mohli. Výsledkem jsou zruinované americké diecéze, a hlavně zruinovaná auctoritas, která nás jakžtakž chránila před světskou potestas. A vzhledem ke světské spravedlnosti je lépe být skeptikem, hlavně v Česku. Proto je mi líto, že o autoritu přicházíme tak blbým způsobem. Beztak po roce 1989 u nás už skoro žádnou autoritu nemáme.


P.S. Psáno na svátek svatých Petra a Pavla, apoštolů.

 

Převzato z Umlaufovin

Přejít do diskuze k článku