Prozatím se žádné vládě nepodařilo takzvaně „rozjet“ projekt obnovy venkova, a to ani na celostátní, ani na krajské úrovni. Vím, mnozí namítnou, co se o obnově českých, moravských a slezských vesnic napsalo, co bylo utvořeno programů, ale já na venkově žiji a vím své. Setkávám se s lidmi, kteří nestojí o nové „nicneříkající“ internetové stránky, ale o obnovu venkova jako takového – o zlepšení dopravní obslužnosti, o kulturní akce, které pokud možno budou pro všechny, nikoliv jen pro pár vyvolených starostů či úředníků z ministerstva. Je nezbytné všemi formami podporovat vlastní sebevědomí obyvatel venkova, aby se vlastními silami snažili o zlepšování kvality života na venkově a všestranný rozvoj venkovských regionů.
Vyžadovat pomoc od kraje a státu je na místě tam, kde vlastní prostředky nemohou, například z důvodů nespravedlivého určení daní nebo nastavení evropských či národních programů, dostačovat. Od krajů musí zastupitelé obcí vyžadovat, aby současně nastavený daňový a dotační systém a jeho důsledky ve vztahu k venkovu průběžně vyhodnocovaly a svou podporu zaměřily na oblasti, které nemohou obce samy řešit a evropská nebo národní podpora je nedostatečná.
Za nejvhodnější formu podpory považuji další navyšování finančních prostředků pro krajské programy obnovy venkova při jejich věcném přizpůsobení aktuálním národním a konkrétním krajským podmínkám. V konkurenčním prostředí má zvláštní význam specializace, a to nejen specializace výroby, ale i zaměření regionu na místní produkty nebo specializace a vyniknutí v oblasti sportu, zábavy, rekreace nebo turistického ruchu, které mohou na místo či region upozornit, posilovat jeho sebevědomí a třeba i nepřímo vést k jeho prosperitě.
Duchovní obnova venkova a rozvoj společenského života v obcích jsou základem a předpokladem úspěšné obnovy vesnice a rozvoje venkova jako celku. Proto Spolek uvítá každou podporu krajů, zaměřenou tímto směrem. Venkov v ČR by měl také vyžadovat krajskou podporu také v oblasti rodinné politiky, prohlubování povědomí pospolitosti a aktivní účasti obyvatel na místních a regionálních tradicích. I když hlavní tíha tohoto úkolu spočívá na obcích, nelze se při realizaci řady konkrétních akcí nebo opatření, zejména v sociální oblasti, obejít bez porozumění a vstřícnosti krajů.
Venkov jistě přivítá každou podporu krajů, týkající se projektů pro děti a mládež a venkovských školských zařízení. Tam, kde dosud taková forma podpory neexistuje, nebo je málo rozvinutá, nabídne vhodné formy a příklady úspěšných projektů. Venkov právem očekává solidární chování krajských zastupitelů a větších měst k venkovu, které umožní jeho pozitivní rozvoj i při současném, pro něj nepříznivém nastavení rozpočtového určení daní. S ohledem na minoritu venkovského obyvatelstva a tomu odpovídající malý počet krajských zastupitelů z venkova by to bez této solidarity ani nebylo možné.
V souladu s principem subsidiarity je nesporné, že za rozvoj venkova musí odpovídat především obce a regiony. Proto ruku v ruce s posilováním jejich podílu na daních musí jít navyšování jejich finanční spoluúčasti na dotovaných projektech. To povede ke zvyšování odpovědnosti za výběr projektů v rámci demokratických systémů místní samosprávy, ke zmenšení rozsahu administrativně náročného posuzování projektů nadřízenými úřady a ve svých důsledcích ke snížení rizika korupce. Venkov a jeho obyvatelstvo by měly nést také spoluodpovědnost za péči o kulturní krajinu. Prosperita venkova je založena především na ochotě obyvatel žít na venkově. Ta je daleko více odvislá od možností zaměstnání a přijatelné dopravní obslužnosti, než například od stavu technické infrastruktury.
Je třeba vyhledávat, vytvářet a využívat příležitosti pro zvýšení zaměstnanosti přímo ve venkovských obcích. Předpokladem prosperity je také rozvoj vzdělanosti. Je proto na krajské samosprávě zachování venkovských škol a možností jejich širšího působení v rámci tzv. „komunitních škol“. Každý rozvoj potřebuje inovaci. V rozvoji venkova hraje zvláště významnou úlohu rozvoj informačních technologií a péče o životním prostředí. Věřím, že takové projekty existují, ale bohužel většinou „jen“ na papíře.
