Keynes a sociální demokracie z pohledu dneška

Reklama


LONDÝN – Keynesianismus byl celá desetiletí spojován se sociálnědemokratickými politikami velké vlády. Vztah Johna Maynarda Keynese k sociální demokracii je ale komplikovaný. Třebaže byl tvůrcem stěžejních prvků sociálnědemokratické politiky, zejména jejího důrazu na udržování plné zaměstnanosti, k ostatním klíčovým sociálnědemokratickým cílům, například veřejnému vlastnictví či masivnímu rozšiřování sociálního státu, se nehlásil.


Obecnou teorii zaměstnanosti, úroku a peněz Keynes zakončuje shrnutím silných a slabých stránek kapitalistického systému. Na jedné straně kapitalismus nabízí nejlepší záruku svobody jednotlivce, možnosti volby a podnikatelského snažení. Na druhou stranu neregulované trhy nedokážou splnit dva ústřední cíle každé civilizované společnosti: „Mimořádnými nedostatky ekonomické společnosti, v níž žijeme, jsou její neschopnost zajistit plnou zaměstnanost a nahodilá a nespravedlivá distribuce bohatství a příjmů.“ To hovořilo pro aktivní úlohu vlády, což zapadalo do významných proudů levicového smýšlení.


Až do zveřejnění Obecné teorie v roce 1936 sociální demokraté neměli tušení, jak plné zaměstnanosti dosáhnout. Jejich politiky se zaměřovaly na zbavování kapitalistů vlastnictví výrobní prostředků. Jak to mělo zajistit plnou zaměstnanost, nikdy nikdo nezjistil.


Existovala myšlenka, původně odvozená z Ricarda a Marxe, že k tomu, aby si kapitalistická třída udržela svůj podíl na zisku, potřebuje „záložní armádu nezaměstnaných“. Pokud se eliminují zisky, potřebnost této záložní armády zmizí. Pracující budou placeni tolik, kolik si zaslouží, a práci si najde každý, kdo bude chtít pracovat.


Kromě politické nemožnosti nenásilně znárodnit celé hospodářství však tento přístup trpěl tou fatální chybou, že ignoroval roli agregátní poptávky. Předpokládal, že pokud se zisky eliminují, poptávka bude vždy dostatečná.


Keynes prokázal, že hlavní příčinou vln vysoké a vleklé nezaměstnanosti není odírání pracujících o zisky, ale kolísající vyhlídky soukromých investic v nejistém světě. Téměř veškerá nezaměstnanost v cyklickém poklesu byla důsledkem selhání investiční poptávky.


Důležitým opatřením tudíž nebylo znárodnit veškerý kapitál, ale socializovat investice. Průmysl bylo možné bez znepokojení ponechat v soukromých rukou, za předpokladu, že stát garantuje v ekonomice dostatečnou kupní sílu, aby se udržely investice na úrovni plné zaměstnanosti. To lze zajistit měnovou a fiskální politikou: nízkými úrokovými sazbami a rozsáhlými programy státních investic.


Krátce, Keynesovým cílem bylo dosáhnout stěžejní sociálnědemokratické mety, aniž by se měnilo vlastnictví průmyslu. Měl nicméně za to, že přerozdělování by k zajištění plné zaměstnanosti přispělo. Silnější tendence ke spotřebě by „zároveň posloužila k zesílení popudu investovat“. Nízké úrokové sazby potřebné k zachování plné zaměstnanosti by zase časem vedly k „eutanázii rentiéra“ – těch, koho živí renty z kapitálu.


Umírněné přerozdělování bylo politicky radikálnějším důsledkem Keynesovy ekonomické teorie, ale výše nastíněná opatření pro něj představovala meze státní intervence. Jestliže „je stát schopen stanovit úhrnné množství zdrojů vynaložených na rozmnožování nástrojů [tj. kapitálové báze] a základní odměnu pro ty, kdo je vlastní,“ neexistuje žádný „zjevný argument“ pro další angažovanost. Veřejné nikdy nemělo nahradit soukromé, ale pouze jej doplnit.


Úvahy o plné zaměstnanosti a rovnosti dodnes zůstávají jádrem sociální demokracie. Politický zápas je ale třeba vést na nových bitevních polích. Dříve frontová linie oddělovala vlády a vlastníky výrobních prostředků – průmyslníky, rentiéry –, kdežto dnes vede mezi vládami a finančním sektorem. Soudobým výrazem přání potlačit schopnost finančních spekulací poškozovat ekonomiku jsou kroky jako třeba snaha Evropského parlamentu regulovat trh s deriváty, zákaz vydaný britskou vládou, který v návaznosti na finanční krizi znemožnil prodeje nakrátko, anebo požadavek na stanovení stropu u prémií pro bankéře.


Nové zaostření na nutnost zkrotit moc finančnictví je z velké části důsledkem globalizace. Kapitál se přes hranice pohybuje volněji a rychleji než zboží či lidé. Ačkoliv velké globální firmy běžně využívají vysoké koncentrace svých finančních prostředků k nátlaku na další deregulaci („nebo se odstěhujeme jinam“), krize jejich velikost proměnila v přítěž.


Být příliš velký na krach prostě znamená být příliš velký. Keynes si uvědomoval, že „vůbec ne malou část našeho současného problému ve věci zajištění dostatečných investic tvoří ošidnost finanční trhů“. Dnes – po více než 70 letech – to zní ještě pravdivěji než v jeho vlastní době. Spíš než aby zajišťoval investice pro výrobní sektory hospodářství, finanční průmysl si získal zdatnost v zajišťování investic do sebe samého.


To opět volá po aktivistické vládní politice. Přesto platí, jak by argumentoval Keynes, že je důležité, aby expanze vládního angažmá vycházela ze zdravého ekonomického uvažování, nikoli z politické ideologie, ať už sociálnědemokratické či jiné.


Státní intervence musí překlenovat mezery tam, kde nelze uvážlivě očekávat, že to soukromý sektor dokáže sám. Současná krize naprosto zřetelně ukázala, že soukromé trhy nejsou schopné se samy regulovat; vnitrostátní regulace tudíž zůstává klíčovou oblastí, v níž vláda musí hrát svou úlohu. Obdobě platí, že potíže časové nesourodosti brání velkým mezinárodním firmám, aby si rozškatulkovaly své trhy. Dalším úkolem pro vlády je tudíž opětovné zvýšení bariér pro kapitálové toky v podobě mezinárodních daní, tedy zadržení krizí dřív, než získají celosvětový charakter.


Keynesovo hlavní přispění k sociální demokracii však nespočívá v detailech politiky, ale v jeho trvání na tom, že stát jako nejzazší ochránce veřejného blaha má povinnost doplňovat a regulovat tržní síly. Potřebujeme-li trhy k tomu, aby bránily státu ve špatném chování, potřebujeme zase stát, aby bránil ve špatném chování trhům. Dnes to znamená potřebu zabránit ve špatném chování finančním trhům. Což znamená potřebu omezit jejich moc a zisky.


Copyright: Project Syndicate, 2010.

www.project-syndicate.org

Z angličtiny přeložil David Daduč


Přetisk materiálu z těchto webových stránek bez písemného souhlasu Project Syndicate je porušením mezinárodního autorského práva. Chcete-li si svolení zajistit, kontaktujte prosím distribution@project-syndicate.org.

Přejít do diskuze k článku