Kolumbie včera, dnes… a trochu zítra

Reklama






Když v sobotu 7. srpna 2010 skládal nový kolumbijský prezident Juan Manuel Santos přísahu před 17 státníky a pěti tisíci hosty, bylo zřejmé, že půjde o pokračování, doufejmě těch lepších stránek, Uribeho prezidentské politiky. Téměř 45 milionů obyvatel této rozlehlé země dvou oceánů v to, alespoň, doufá.

Juan Manuel Santos není nováčkem. Jeho předek byl v minulém století prezidentem země, jeho bratr viceprezidentem, této pocty se mu tedy dostává také. Zatímco Uribeho stopy se vytrácejí na Harvardskou univerzitu a do jedné z dubiózních komisí OSN s třeskem, tedy návrhem na vydání prezidenta sousední Venezuely Mezinárodnímu trestnímu soudu v Haagu, Santos činí první gesto, když předává oněch 600 – 800 GB informací na discích R. Reyese, předáka FARC, do rukou ekvádorského prezidenta R.Correy. Byly odneseny z ekvádorského území, a Ekvádoru se (po okopírování) vrací.

Santos ví, že „Uribeho tvrdá ruka“ snížila počet zajatců FARC na 79, ale zároveň ponechala Kolumbii stále rozdělenou na bohaté a chudé, jakkoli se dvěma generacím politiků, mezi které patří i neúspěšný prezidentský kandidát Antanas Mockus, podařilo zemi zbavit mnoha neduhů. Kolumbie však má, na rozdíl od sousední Venezuely, stále jednu výhodu – netěžené nerostné suroviny. Země těží zhruba milion barelů lehké ropy denně, a produkuje více než soběstačné množství zemního plynu. To, že pravděpodobně bude pokračovat „mírový proces“ mezi státem a gerilovým hnutím, dává naději, že budou moci být otevřena i ta geologická naleziště na ploše 0,5 mil. km2, která se šedesát let nemohla využívat kvůli bojům. Kde jsou naleziště, zpravidla najdeme i Američany, a asi i naopak. Pro pás zemí od Mexika po Chile, oplývající ledkem a mědí, to platí už hodně dlouho.

Kolumbie se ocitla „v hledáčku“ nikoli pouze díky surovinám, ale proto, že už v roce 1830 skupina politiků hodlala, v duchu porcování Velké Kolumbie, panamskou šíji oddělit. Američanům se tento nápad zalíbil v padesátých letech 19. století, kdy složitě plánovali průplav Nikaraguou do „zlaté“ Kalifornie, aby si pak, po odeznění všech horeček, včetně té válečné, otevřeli průplav (vlastní) v Panamě v roce 1920. Pravda, předtím musela padnout Lessepsova společnost, šíje musela být roku 1903 „vytržena Kolumbii“ za sto tisíc dolarů „všimného“ pro důstojníky, kteří se rozhodli nebojovat, a také vliv Spojených států v nyní sousední Kolumbii musel být posílen natolik, aby každá ze 48 lodí denně proplouvajících tehdy americkým Kanálem, proplula bezpečně. Americká kontrola se stala běžnou. Natolik, že když byl v dubnu roku 1948 zastřelen oblíbený politik J. E. Gaitán, mělo se za to, že vraždu (nebyla vyšetřena, údajný střelec byl okamžitě lynčován davem) spískala CIA prostřednictvím kolumbijské oligarchie.

Jiné zdroje naopak uvádějí, že bylo velmi podezřelé, že v den vraždy měl Gaitán přijmout mladého kubánského studenta Fidela Castra, který byl v tomto období spřízněn s Batistou. Někteří Kolumbijci míní, že Castro chtěl vyvolat povstání, k němuž pak skutečně došlo, a  následné období padesátých let je obdobím velkých násilností v zemi (tzv. La Violencia). To byla ona živná půda militantních hnutí, snažících se násilným způsobem uchopit moc v zemi, která v šedesátých letech už plně kopírovala kubánský vzor. Vzniklo ELN (1962) u kterého byl castrismus smíchán s rodící se „církví osvobození“,  jež reflektovala II. vatikánský koncil.

Camillo Torres Restrepo z této Armády národního osvobození chtěl jako kněz odstranit národní i nadnárodní vykořisťování, a z jeho myšlenek vycházel i Manuel Marulano, zakladatel FARC-EP, Revoluční ozbrojené síly Kolumbie – armády lidu v roce 1964. Hnutí, tehdy čítající několik set povstalců (a málokdy více než 20 000), operovalo v sedmi z 32 kolumbijských provincií, přirozeně v horách a u hranic se sousedními státy. Adresa všech rezolucí byla: montaňas de Colombia, kolumbijské hory.

V roce 1968 dochází k významné události. V dalekém Československu intervenují "bratrské" armády, komunistické strany všech zemí světa sovětskou intervenci bryskně odsoudí, pouze Fidel Castro se s ní plně ztotožní. Znamená to, že v americké zájmové sféře tedy mohou nerušeně intervenovat Američané? Castrova slova znamenají to, že všechny revoluční skupiny, tak či onak napojené na levici místních komunistických stran, provedou prudký obrat – anebo spíše skok do Maovy náruče. Připomenut je i Stalin (pevná disciplina). K prováděným loupežím v bankách a obchodech se u těchto „nových“ (nejen městských) bojovníků druží snaha donutit i rolníky na kontrolovaném území k práci pro skupinu. Zemědělské plodiny nahrazuje koka, stavějí se první laboratoře a letiště v džungli.

Povstalci zahajují správu svých území, a leckdy je dobrodiním, dostat z péče jedné „revoluční skupiny“ do péče druhé. Peruánští venkované, žijící podle doktrín Pol Potovce  Abimaela Guzmána (a také občas zabíjení motykou) vítali „revolucionáře FARC“ jako osvoboditele. Revoluce, jak vidno, měla vždy „přesah“,  a to nejen ideologický. Podivné je snad jedině to, že v pantheonu uctívaných postav Bolivar-Marx-Engels-Lenin-Stalin-Mao scházel Kim Ir-sen, přestože metoda „čučche“, korejské spoléhání se na vlastní síly, dominovala také při zemědělsko-výrobní angažovanosti venkovanů na ovládaném území.

Talentovaná hispanistka T. Eisnerová uvádí (jakkoli lze před tzv. oral history varovat) následující momentku z života zahraniční dobrovolnice FARC, slečny Eileen: „Jsem z FARC unavená. Unavená z těch lidí, unavená z komunitního života, z toho, že nemám nic pro sebe. Kdybychom jen věděli, za co bojujeme. Pak by to za něco stálo…,“ a cituje telefonát do Evropy: „Máma plakala, táta taky. Teď musím čekat na svůj trest. (za použití satelitního telefonu bez souhlasu – pozn.sid). Každý může volat, jen já ne. Co je to za organizaci? Někteří mají peníze, cigarety a sladkosti. Zbytek musí o všechno prosit…“ Jako bychom před sebou měli peklo guayanské džungle, Jonesovu sektu „Svatyně lidu“, ovládající a ovládané – a k tomu všemu šejkrem zamíchanou ideologii rovnosti pro nerovné  amerických komunistů v žoldu CIA, Marka Laneho a Philipa Ageeho. Deja vu, které jsme ale rozhodně spatřit nechtěli.

Násilí proti společnosti (krádeže, únosy), jako by bylo imanentní součástí i vnitřního života komunity. V roce 2002 provedla FARC masakr v Bojayá, při kterém zbytečně zabila 119 osob, 98 zranila. Následoval vynucený odchod hnutí do sousedních zemí. „E possível, que membros dos FARC estejam cruzando a fronteira entre os dos países, entrando em território brasileiro,“ vzpomínal v roce 2008 bývalý brazilský ministr spravedlnosti (…členové FARC překračují hranice mezi oběma zeměmi (Kolumbií a Brazílií – pozn.sid) a vstupují na území Brazílie (Veja online, 6. 3. 2008), když předtím, 13. dubna 2002 brazilská kontrarozvědka Abin registrovala delegáta FARC Otce O. Medinu a jeho setkání s 30 osobami na statku u Brasílie D. F., kde se 6 hodin jednalo, a podle dokumentu Abin 0095/3100 byl projednáván sponzorský dar 5 mil. USD na kampaň Lulovy PT (Dělnické strany).

Členové FARC stáli také u zrodu paraguayské  Partido Patria Libre, Strany svobodné vlasti, která uskutečnila v roce 2004 únos Cecilie Cubasové, dcery paraguayského prezidenta Cubas Graua. Ten ihned zaplatil únoscům 300 000 + 500 000 USD, ale dcera  mu nebyla vrácena. Peníze byly inkasovány přesto, že PPL Cecílii udusila. A to bylo od počátku známo i číslo auta únosců, AAL-041. Pro ilustraci: šest únosců (z 23) „sedí“ v Argentině, dvěma udělil David Chocquehuanca, ministr zahraničí Bolívie, na pokyn Evo Moralese „politický asyl“ v Bolívii.

Položme si tedy otázku: Jaký význam má dělat „kolumbijskou politiku“ v Ekvádoru nebo Paraguayi, a jaký je výhled těchto hnutí? A řekněme si, že výhled, pokud se „vedení“ zbaví nepohodlných kombatantů tak, jako se zbavuje neposlušných rolníků, je – velmi slušný. Cožpak Tupamaro José „velitel Pepe“ Mujica není demokratickým prezidentem Uruguaye, přestože zavraždil policejního úředníka a odseděl si 14 let v žaláři? Cožpak se den co den nesetkává se senátorem Bordaberrym, proti jehož otci vedl vyhlášenou válku? Cožpak v brazilských prezidentských volbách nekandiduje žena, Dilma Rousseff, protežovaná  prezidentem Lulou da Silva, která jen v letech 1967 a 1968 zorganizovala pět loupežných přepadení bank, směnárny a bytu guvernéra…?

Teroristická levice se etablovala díky moci (násilí) a penězům. Pravice ví, že o víc (než o ty peníze) jí nejde. A lid se opíjí, nebo je opíjen. Komunisté ortodoxního ražení (Oscar Niemeyer ve svých sto letech) velebí fašisty (prezidenta Getúlio Vargase) a lidé jako on jsou proti „amerikanismu“, což je pro Niemeyera McDonald v hlavním městě Brasília. Ale  mlčí k vojenské smlouvě Jobim – Gates…

Hugo Chávez je na návštěvě Kolumbie. Doufejme, že on, velký herec pestrého dramatického rejstříku „vezme FARC její show“. Ostatně, s třemi novými útočnými ponorkami třídy Kilo (Varšavjanka) je od této neděle Hugo Chávez doslova pánem Karibiku. Pár ponorek totiž vlastní. A tak už zítra si se Santosem  vlastně nemají co vyčítat. Oba potvrdí, že válka nebude. A na to celý kontinent dost dlouho a netrpělivě čekal.

 

Foto: zdroj

Přejít do diskuze k článku