Zálesní Lhota. Tam se roku 1924 narodil. Maminka jej sice učila hrát na piáno, ale jeho profesní směřování bylo rodičům jasné. Přes peripetie Protektorátu projít úřednickou profesí (vyhnout se totálnímu nasazení) a existenčně zakotvit jako právník, protože člověk musí mít pořádné povolání. Zanechme nyní úvah, nakolik bylo na prahu 50. let povolání právníka perspektivní, ostatně absolvent se slovy ,,to je Vaše, tatínku" předal futrál s diplomem otci a věnoval se lehké múze jako pianista a skladatel.
Že se jmenoval Jiří Šlitr, už v tomto okamžiku dodávám jen pro úplnost. Sehnat Šlitrův životopis není na internetu a v knihovnách problém, některé prameny ovšem nemusejí nést jeho jméno v názvu (Jiří Suchý: Knížka). Protože od Jiřího Suchého nejde dost dobře oddělit (tady je zajímavé, že bezkonfliktními přáteli byli jen poslední rok, jinak to mezi nimi jiskřilo), uvádím dva prameny,které míří na Jiřího Šlitra přednostně (www.prehravac.rozhlas.cz/audio/866732, www.youtube.com/watch?v=opUHdrEkFkA). Jako pianista dokázal zahrát zády k pianu, což pro leckterého hudebního klauna znamená půl profese, ale o jeho invenci svědčí stylizace písně ,,šla Nanynka do zelí" a la Mozart, Bach, Smetana, Debussy, Ježek, Chačaturjan…
Na hromadném výletě parníkem šel oznámit belgickému kapitánovi, že na palubě jeho lodi se nachází asi dvě desítky osob z vojenského bloku, který je potenciálním nepřítelem NATO, na což kapitán reagoval otevřením láhve a palubní oslavou. Nikdy moc nemluvil . Líbily se mu mladé slečny, ale to je obecně známo. Důsledky podpisu 2000 slov si už nestačil ,,užít". Zemřel v ateliéru, on i přítomná dáma, na otravu svítiplynem. Bylo mu tehdy pětačtyřicet…
