Jsou otřesy a nestabilita vyvolané globální ekonomickou krizí ještě nebezpečnější než teroristé a jaderné zbraně v rukou darebáckých států? Pokud máme věřit novému řediteli amerických zpravodajských služeb Dennisi C. Blairovi, pak ano. Vyplynulo to z jeho úvodního vystoupení před členy Kongresu. Krizi výslovně označil jako hlavní krátkodobý bezpečnostní problém, ale současně poukázal i na dlouhodobou složku tohoto rizika – ohrožuje to pověst Spojených států jako klíčového aktéra globální ekonomiky.
Není to jediná dramatická zpráva, která v uplynulém týdnu z USA zazněla. Zatímco dobíhala tvrdá vyjednávání o kompromisním návrhu prvního balíčku prezidenta Baracka Obamy na povzbuzení ekonomiky, který nakonec má stát 789 miliard dolarů, ministr financí Timothy Geithner hlásil potřebu dalších dva a půl bilionu dolarů. Ty mají být určeny jen pro finanční sektor. Ministr věří, že dokáže propojit státní a soukromé peníze a použít je na další odkup toxických aktiv a posilování kapitálu ohrožených bank. Kdo čte slova posilování kapitálu jako znárodnění, čte nejčastěji správně.
Co ty miliardy dokážou? Záleží na tom, kam zamíří. Agentura Bloomberg uvádí velice názorný příklad malé lokální banky MidSouth z Louisiany, která dostala dvacet milionů dolarů hotovostní injekce a teď neví co s nimi. Nikdo je nechce. Ředitel objíždí region a svolává mítinky pro podnikatele, ale výsledek je nulový. Přitom jednou z podmínek příspěvku z programu na záchranu ohrožených aktiv TARP bylo, že banka musí s těmito penězi dosáhnout vyšší úvěrové aktivity, než jaká by byla bez nich.
Problém asi nebude v tom, že o peníze není zájem, ale že jsou drahé. Zdá se to být divné, když americká centrální banka nasadila nejnižší úrokovou míru, to jest nulu. Nulový úrok je přece zadarmo. Na první pohled to tak vypadá, ale není to pravda. V době, kdy se centrální banky uchylují k zoufalým kouskům s nulou, obyčejně ceny klesají, inflace je záporná, říká se jí deflace, a znamená to, že spolu s cenami klesají i příjmy. Dobře už bylo, příště bude jen hůř. Kdo si půjčil stovku, vydělá méně a bude mu chybět na splátky.
Ve skutečnosti to za nulu není. Peníze z hotovostních injekcí jsou postaveny ještě na dalších podmínkách. Banka MidSouth dostala svých dvacet milionů dolarů výměnou za preferenční akcie, ze kterých musí každoročně platit pětiprocentní dividendu. Musí tedy ta procenta někde vydělat, a sama půjčuje za pět a čtvrt až šest procent. Když si to sečtete s deflací, je to, jako když za normálních podmínek při dvou až tříprocentní inflaci (a rostoucí ekonomice) půjčuje nejmíň za osm až deset procent. To není zas tak levné.
Pohybujeme se přitom v začarovaném kruhu. Smrtelná choroba, se kterou se bojuje, má podobu prudkého poklesu cen finančních aktiv, protože převládá obava, že všechno je nakaženo toxickými cennými papíry. Tento pokles cen způsobil, že finanční instituce nesmírně zchudly ve srovnání s tím, co dluží. Záchranný program má překlenout tuto propast. Může to udělat dvojím způsobem. Buď finanční anabolika ekonomiku povzbudí a oživí i ceny aktiv, takže propast zmizí, nebo tu propast těmi miliardami prostě zaveze. Čím déle bude krize trvat, tím to tedy bude dražší. Proto se také v Obamově administrativě prosadilo heslo, že žádná pomoc není dost velká.
Republikáni tuto myšlenku nesdílejí, nakonec se podařilo získat jen tři senátní přeběhlíky, aby mohl návrh projít. Demokraté proto začali litovat ceny, kterou zaplatili za kompromis. Je jim líto peněz na daňové úlevy pro střední vrstvy, včetně zrušení alternativní minimální daně. Ale podařilo se prosadit delší podporu v nezaměstnanosti, peníze budou i na stavbu a opravy škol a vedle toho zvláště zeleně září sto miliard dolarů na chytré rozvodné sítě pro větrníky a další alternativní energetické projekty.
Pozornost se však znovu soustřeďuje na finanční systém a je zřejmé, že zesílí konflikt nad dalším chystaným programem, který má být vůči bankám mnohem tvrdší než původní TARP. Riziko nestability, o kterém mluvil ředitel zpravodajských služeb Blair, se může projevit i doma.
Není to jediná dramatická zpráva, která v uplynulém týdnu z USA zazněla. Zatímco dobíhala tvrdá vyjednávání o kompromisním návrhu prvního balíčku prezidenta Baracka Obamy na povzbuzení ekonomiky, který nakonec má stát 789 miliard dolarů, ministr financí Timothy Geithner hlásil potřebu dalších dva a půl bilionu dolarů. Ty mají být určeny jen pro finanční sektor. Ministr věří, že dokáže propojit státní a soukromé peníze a použít je na další odkup toxických aktiv a posilování kapitálu ohrožených bank. Kdo čte slova posilování kapitálu jako znárodnění, čte nejčastěji správně.
Co ty miliardy dokážou? Záleží na tom, kam zamíří. Agentura Bloomberg uvádí velice názorný příklad malé lokální banky MidSouth z Louisiany, která dostala dvacet milionů dolarů hotovostní injekce a teď neví co s nimi. Nikdo je nechce. Ředitel objíždí region a svolává mítinky pro podnikatele, ale výsledek je nulový. Přitom jednou z podmínek příspěvku z programu na záchranu ohrožených aktiv TARP bylo, že banka musí s těmito penězi dosáhnout vyšší úvěrové aktivity, než jaká by byla bez nich.
Problém asi nebude v tom, že o peníze není zájem, ale že jsou drahé. Zdá se to být divné, když americká centrální banka nasadila nejnižší úrokovou míru, to jest nulu. Nulový úrok je přece zadarmo. Na první pohled to tak vypadá, ale není to pravda. V době, kdy se centrální banky uchylují k zoufalým kouskům s nulou, obyčejně ceny klesají, inflace je záporná, říká se jí deflace, a znamená to, že spolu s cenami klesají i příjmy. Dobře už bylo, příště bude jen hůř. Kdo si půjčil stovku, vydělá méně a bude mu chybět na splátky.
Ve skutečnosti to za nulu není. Peníze z hotovostních injekcí jsou postaveny ještě na dalších podmínkách. Banka MidSouth dostala svých dvacet milionů dolarů výměnou za preferenční akcie, ze kterých musí každoročně platit pětiprocentní dividendu. Musí tedy ta procenta někde vydělat, a sama půjčuje za pět a čtvrt až šest procent. Když si to sečtete s deflací, je to, jako když za normálních podmínek při dvou až tříprocentní inflaci (a rostoucí ekonomice) půjčuje nejmíň za osm až deset procent. To není zas tak levné.
Pohybujeme se přitom v začarovaném kruhu. Smrtelná choroba, se kterou se bojuje, má podobu prudkého poklesu cen finančních aktiv, protože převládá obava, že všechno je nakaženo toxickými cennými papíry. Tento pokles cen způsobil, že finanční instituce nesmírně zchudly ve srovnání s tím, co dluží. Záchranný program má překlenout tuto propast. Může to udělat dvojím způsobem. Buď finanční anabolika ekonomiku povzbudí a oživí i ceny aktiv, takže propast zmizí, nebo tu propast těmi miliardami prostě zaveze. Čím déle bude krize trvat, tím to tedy bude dražší. Proto se také v Obamově administrativě prosadilo heslo, že žádná pomoc není dost velká.
Republikáni tuto myšlenku nesdílejí, nakonec se podařilo získat jen tři senátní přeběhlíky, aby mohl návrh projít. Demokraté proto začali litovat ceny, kterou zaplatili za kompromis. Je jim líto peněz na daňové úlevy pro střední vrstvy, včetně zrušení alternativní minimální daně. Ale podařilo se prosadit delší podporu v nezaměstnanosti, peníze budou i na stavbu a opravy škol a vedle toho zvláště zeleně září sto miliard dolarů na chytré rozvodné sítě pro větrníky a další alternativní energetické projekty.
Pozornost se však znovu soustřeďuje na finanční systém a je zřejmé, že zesílí konflikt nad dalším chystaným programem, který má být vůči bankám mnohem tvrdší než původní TARP. Riziko nestability, o kterém mluvil ředitel zpravodajských služeb Blair, se může projevit i doma.
- Zbyněk Fiala je publicista.
- Text vyšel v Literárních novinách 2009-8 na straně 5.
Foto: Timothy Geithner jedná s Maxem Baucusem, předsedou finanční komise amerického Senátu
