LONDÝN – Právě ukončená schůzka G20 v Soulu se rozešla bez dohody v oblasti měn i obchodu. Čína a Spojené státy se vzájemně obviňovaly ze záměrné manipulace svých měn ve snaze získat obchodní výhodu. Rozhovory o globálním obchodu započaté v Dauhá zůstávají u ledu. A vprostřed řečí o „rizicích“ nových měnových a obchodních válek tyto války už propukly.
První výstřel v měnové válce 30. let přišel ze strany Británie, když v září 1931 odstoupila od zlatého standardu. USA provedly odvetu tím, že zlatý standard opustily v dubnu 1933. Nejprve se libra propadla vůči dolaru, pak dolar vůči libře.
Zatímco dvě hlavní měny tehdejší doby se urputně rvaly, Francie šla v čele evropského „zlatého bloku“ zemí, jejichž měny byly oproti oběma hlavním měnám čím dál silněji nadhodnocené, až se tento blok roku 1936 zhroutil. Světová ekonomická konference, svolaná v roce 1933 do Londýna, aby měnovou válku ukončila, byla přerušena, aniž by dospěla k nějakému rozhodnutí.
Nahraďme si Británii Čínou a zlatý blok dnešní eurozónou a aktuální směřování událostí dostane tentýž zlověstný nádech.
Federální rezervní systém USA v současnosti navrhuje, aby se americké hospodářství stimulovalo tištěním většího množství peněz – čili druhým kolem kvantitativního uvolňování (označovaného QE2), až do výše 600 miliard dolarů. Téměř nikdo si nepamatuje, že o totéž se snažil prezident Franklin Roosevelt v roce 1933. V září onoho roku začaly klesat ceny, po krátkém boomu komodit. George F. Warren, profesor řízení zemědělských podniků na Cornellově univerzitě, Rooseveltovi řekl, že zvýšení cen se dosáhne snížením hodnoty dolaru ve zlatě.
Za podmínek zlatého standardu byl dolar směnitelný za zlato při fixní ceně 20,67 dolaru za unci. Ekonom Irving Fisher vytvořil v zájmu stabilizace cenové hladiny plán „kompenzovaného dolaru“, který by hodnotu dolaru ve zlatě měnil, aby vyvažoval stoupající či klesající ceny, čímž by Fedu vlastně umožňoval tisknout více či méně dolarů, jak by vyžadovaly obchodní podmínky.
V reakci na deflační tlak by Fisherův plán umožňoval bankám vyčerpat své rezervy a tím by údajně rozšířil jejich půjčování (či vedl k tvorbě vkladů). Nárůst útrat by zapříčinil vzestup cen, což by stimulovalo podnikatelskou činnost. Fisher zajistil nové zdůvodnění staré praxe znehodnocování oběživa nazývané ražebné.
Obměna navržená Warrenem a realizovaná Rooseveltem v roce 1933 spočívala ve zvýšení ceny, za niž vláda nakupovala zlato z mincovny. Jelikož vyšší cena znamenala, že každý dolar stál ve zlatě míň, výsledek měl být stejný jako u Fisherova plánu. Domácí ceny měly růst a tím pomoci zemědělcům, zatímco externí hodnota dolaru měla klesat a tím pomoci vývozcům.
Od 25. října 1933 se Roosevelt, jeho úřadující ministr financí Henry Morgenthau a ředitel Rekonstrukční finanční korporace Jesse Jones každé ráno scházeli v Rooseveltově ložnici, aby stanovili cenu zlata. Jednou ji zvýšili o 0,21 dolaru, poněvadž 21 vypadalo na šťastné číslo. Zprvu nakupovali jen nově ražené zlato v USA. Později skupovali zásoby zlata ze zahraničí.
Politika nakupování zlata zvýšila oficiální cenu zlata z 20,67 dolarů za unci v říjnu 1933 na 35,00 dolarů za unci v lednu 1934, kdy byl experiment přerušen. Tou dobou už se do bankovní soustavy napumpovalo několik set milionů dolarů.
Výsledky však byly skličující. Nákupy zahraničního zlata se skutečně podařilo srazit hodnotu dolaru vyjádřenou ve zlatě. Jenže domácí ceny se během tříměsíční zlaté horečky nadále propadaly.
Tradičnější snahy Fedu o kvantitativní uvolňování přinesly obdobně demotivující výsledky. John Kenneth Galbraith shrnul tehdejší vývoj těmito slovy: „Ať z důvodu nedostatku vypůjčovatelů, neochoty půjčovat anebo převládající touhy zachovat si likviditu – nepochybně šlo o směs všech tří příčin –, hromadily banky rezervy nad rámec požadavků. Rezervy členských bank u Fedu v roce 1932 přesahovaly požadavky o 256 milionů dolarů, v roce 1933 o 528 milionů dolarů, v roce 1934 o 1,6 miliardy dolarů a v roce 1936 o 2,6 miliardy dolarů.“
Chyba politiky Fedu se skrývala v takzvané kvantitativní teorii peněz, o niž se opírala. Tato teorie měla za to, že ceny závisejí na nabídce peněz v poměru ke kvantitě prodávaného zboží a služeb. Peníze ale zahrnují bankovní vklady, které závisejí na podnikatelské důvěře. Jak se tehdy říkalo, „postrkovat nitkami se nedá“.
Keynes tehdy napsal: „Někteří lidé zřejmě usuzují…, že výstup a příjem lze zvýšit rozšířením kvantity peněz. To je ale jako snažit se přibrat tím, že si koupím větší pásek. Na břicho Spojených států je dnes pásek až dost velký… Rozhodným faktorem [není] kvantita peněz, [ale] objem výdajů.“
Opřeny o tutéž mylnou teorii, USA v současnosti opět postupují stejně. Není divu, že je Čína obviňuje ze záměrné snahy devalvovat dolar. Přesnějším účelem je ale výsledné zvýšení amerických vývozů na úkor čínských, japonských a evropských producentů.
Euro bude čím dál silněji nadhodnocené, tak jako zlatý blok ve 30. letech 20. století. Jelikož se eurozóna přiklonila k úsporným opatřením, jediným východiskem je protekcionismus. Čínská politika umožňující pomalý růst žen-min-pi vůči dolaru se přitom dost dobře může obrátit v opak a vyvolat protekcionismus v USA.
Skutečnost, že se schůzce skupiny G20 v Soulu nepodařilo pokročit směrem k dohodě o směnných kurzech či budoucích uspořádáních rezerv, otevírá dveře pro opakování 30. let minulého století. Doufejme, že moudrost zvítězí dřív, než povstane další Hitler.
Robert Skidelsky, člen britské Sněmovny lordů, je emeritním profesorem politické ekonomie na Univerzitě ve Warwicku, autorem oceněného životopisu ekonoma Johna Maynarda Keynese a členem správní rady Moskevské školy politologie.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč Přetisk materiálu z těchto webových stránek bez písemného souhlasu Project Syndicate je porušením mezinárodního autorského práva. Chcete-li si svolení zajistit, kontaktujte prosím distribution@project-syndicate.org.
