O hrdinných ukrajinských demonstrantech máme každý den spoustu zpráv. Víme co jí, kde spí, co si myslí a také jak by chtěli postupovat. Také když se nějaká celebrita rozhodně jejich názor podpořit, okamžitě se to dostává na první stránky novin. Dozvěděli jsme se i strašně důležitou informaci, že se šel s nimi prospat náš šéf jedné malé opoziční strany (bez doplňku, jestli noblesně s prostitutkou nebo tentokrát na sucho). To je všechno určitě fajn. Čím více informací máme, tím lépe.
Jen jedno je tady zvláštní. Například ve Španělsku a obzvlášť v Itálii jsme svědky tisícových demonstrací, o kterých soukromá i veřejná ohlupovadla nenapíšou ani řádku. Na Ukrajině víme, že když se lidi rozhodnou demonstrovat, tak by vlastně vláda měla ihned padnout. Hlas lidu je to nejdůležitější.
Porovnejme si to s přístupem novinářů u několikanásobně menší země, kdy sto tisíc demonstrujících na Václaváku znamenalo jen lůzu a vláda měla po volbách nikým a ničím neotřesitelný mandát dělat cokoliv. A i u zpráv o jihu Evropy je to podobné jako u informací o tom, co se děje u nás. O názorech českých demonstrantů proti systému jsme se dozvěděli jen to, že ten si zapálil elektronickou cigaretu ve vlaku a tamten koupil buřta ve stánku nebo, ó bože, onen si dokonce koupil ještě dvě piva. No a o Itálii se zvídavý čtenář zase dozví pouze důležitou zprávu, že … nějaká dívka bude stíhána za to, že políbila těžkooděnce. A Mádl určitě této hodnotné informaci tleská.
Převzato z Modré Šance
