Důvěra lidí v politiky je stále stejná, tedy žádná. Přesto se znovu a znovu v médiích objevují informace, že zrovna teď vzrostla důvěra obyvatel v politiky této země, protože to prý potvrdil nějaký výzkum. Jako obvykle je to jen a jen lež. Pokud jste tzv. od fochu a zabývali jste se někdy tím, jak se taková šetření „vyrábějí“, můžete se nad takovými prohlášeními pousmát. Špatná metodika, sugestivně pokládané otázky, starý a již dávno neprověřovaný panel atd., to jsou ty nejběžnější příčiny takových zjištění. Přímá objednávka výsledků je ve hře také, je však těžko prokazatelná. Někdy k tomu ale stačí, aby úplatný byl jeden člen týmu výzkumníků v dané oblasti. Může to být jako ve fotbale, kde někdo někde v zákulisí s někým domluví výsledek, a pak k tomu najme jednoho jediného zkorumpovatelného fotbalistu, který následně tzv. zahodí výsledek, přestřelí či jinak selže. Také ve výzkumech veřejného mínění se toto může stát. Otázkou ale je, proč se vůbec taková šetření provádějí. Mají nějaký smysl v době, kdy o politicích ztratila již veřejnost jakékoliv iluze, pokud je samozřejmě někdy vůbec měla? Mají takové výsledky snad způsobilost uklidnit negativní emoce zaujímané k této podivné profesi, anebo je to z jiných příčin? Nebo to může být jen jeden z projevů zájmu o zjištění toho, co je politika jako profese zač. Tedy něco, s čím před sto lety začal již Max Weber, kdy on či jeho následníci začali chápat politiku jako složitý, nanejvýše problematický, nicméně nezbytný nástroj, s nímž se lidstvo učí pracovat od té doby, kdy objevilo výhody života ve velkých společnostech. Podstata problému je možná v tom, že politika je sice nezbytná pro řízení velkých společností, ale lidé, které bychom označili jako politiky, jsou stále ti samí, kteří byli zvyklí řídit jimi ovládané malé tlupy a klany násilím, okrádáním, manipulacemi a obelháváním, tedy špinavými sociálními zbraněmi. Mezi politikou jako nástrojem k řízení veřejných věcí ve velkých společnostech dnešní doby a „politiky“, kteří své malé, sobecké cíle zaměňují za cíle celého společenství, tak zůstává stále více se rozevírající propast. Vývoj lidstva zde jakoby předběhl vývoj našeho druhu v rámci přírody.
Základním axiomem současné politiky je přece to, že se na tzv. obyvatelstvo kašle. A z vysoka. Ten, kdo se dnes pohybuje v prostředí politiky, to není žádný lidumil, který by chtěl něco pro druhé lidi udělat. Politika, přinejmenším ta, která se „dělá“ teď u nás, je špína a stoka, kam směřují ti, kteří mají jedinou koncepci: nahrabat si nebo uspokojit své libido strádající po uznání. Obvykle obojí najednou, a to ještě nebereme v úvahu možnou souvislost o touze po moci a poruše psychiky. Tito lidé bývají se svojí motivací k politickému angažmá až průzrační. Jejich schopnosti jsou malé, touhy něčím či někým být jsou ale veliké. Vždy ovšem nepřiměřené jejich možnostem. Existuje jediný problém, který musí vyřešit, chtějí-li být úspěšní: jak vůbec proniknout do politiky, tedy jak získat přístup k moci. Najít svého ochránce, svého oligarchu či kmotra, tedy pána, se kterým si plácnou, aby mohli rozehrát starou známou hru „já na bráchu, brácha na mne“. Vývoj ve východoevropských společnostech po vzoru Západu už dospěl i do stádia, kdy ti bohatí nespoléhají na loajalitu svých lokajů v oblasti politiky, ale raději vstupují do politiky a realizují v jejím rámci své zájmy sami. Tedy tzv. berlusconizace.
Pokud sami z toho někdy tradiční politici lokajského typu tzv. blijou, tedy z toho, co spáchali, jejich patron jim objedná výzkum veřejného mínění u renomované, úplatné firmy. Aspoň některé z nich pak zahřeje pocit, že přece jen někdo z těch lidí kolem (tedy z veřejnosti) je může mít rád. Silnější povahy to ovšem nepotřebují, ale ani ony takovými výsledky nepohrdnou, protože dokazují, že mají za sebou opravdu silné kmotry, kteří na to mají. Vždy to tak bylo, dokonce i když „výzkumy“ veřejného mínění ještě nebyly. Na tom je politika posledního století založená.
Leckoho, politiky dneška nevyjímaje, zajímá návod, jak se stát úspěšným politikem, stejně jako informace, co by nikdy neměli udělat, pokud chtějí být úspěšní. Minulost je plná těchto návodů, a proto je dobré i z ní připomenout aspoň něco. Třeba jaké to bylo za bolševika. Tedy docela nedávno.
Teď, když zemřel jeden z těch skutečně agresivních a kovaných „soudruhů“, Miroslav Štěpán, ze kterého šel v době jeho zviditelňování se jako komunistického politika nové generace někdy opravdu strach (někdy byl ale jen směšný), lze k jejich praktikám na jeho příkladu něco dovysvětlit. Nebyl jen tvrdý, ale byl i brutálně otevřený, když chtěl. Choval se v politice dost často tak, jak vypadal. Podsaditý, nařvaný a v jistém ohledu i hloupý, namyšlený a násilnický. Člověk, jehož strop kariéry měl být dán získáním kvalifikace pro řízení mechanizačních procesů v zemědělství. Uměl však manipulovat s lidmi a dělal to tak, jakoby neměl žádné iluze o systému, který k tomu používal. Tedy bezohledně. Navíc – což byla už poměrně vzácná kombinace, měl i jakoby analytický mozek. Rusové by míru jeho schopností v této oblasti označili slovem „čut čut“, tedy jakž takž. Dokázal ji využívat, ale jen ex post, tedy když již bylo pozdě.
Možná i pro toto patřil po Listopadu k těm několika málo lidí z tehdejší „věrchušky“, na které se nevztahovala tajná dohoda o jejich amnestii. Dohoda, kterou zprostředkovali lidé jako Mohorita, Čalfa na té soudružské straně s vybranými a pro kariéry posvěcenými lidmi z disentu. Přirozeně ne z celého disentu, ale toho vybraného spolku disidentů, jakoby disidentů i polodisidentů, kteří pak nastoupili na „pozice“. Např. (abychom neuváděli jen Havla) lidé jako Sacher, který rovněž nedávno zemřel. Lidé, kteří měli důvěru na jedné a také na té druhé straně, což se později mělo ukázat jen jako rub a líc jednoho systému.
Štěpán nebyl snadno řiditelný zevnitř ani zvenčí. Byl to politik, který měl v sobě implantovánu schopnost jít jako buldok za cílem, který mu byl jeho pánem ukázán. Problém Štěpána byl ale v tom pánovi držícímu vodítko, k němuž byl připoután. Ve svých pamětech se zmiňuje hlavně o jednom: Borisi Nikolajeviči Ponomarjovovi. Jednoho z té starší gardy bolševického systému, sloužícího všem, kteří vládli šestině světa. Ale mezi řádkami tam lze najít i další, včetně Zajkova, Štěpánova protipólu v čele moskevské stranické organizace. Mirek, jak mu jeho blízcí říkali, měl ale smůlu – v té době tato garnitura sovětské moci právě odcházela z výsluní. Kdo se na ni „přilepil“, byl odejit také. Než umřel, zanechal po sobě „Mirek“ dvě vzpomínkové knihy, ve kterých podal svědectví přiměřené jeho způsobu myšlení o tom, co se dělo, ale někdy také o tom, co se právě děje. Zařadil se tak k těm „bývalým“, kteří se rozhodli o svých zkušenostech s politikou podělit se, resp. nemlčet, se svými čtenáři. Slovo „nemlčet“ je v těchto případech mnohoznačné. V žádném případě to neznamená totéž co „být otevřený“, tedy říci na rovinu, co si o tom či onom myslí apod. Jednak je to dáno tím, že mají sami s reflexí reality problém, zčásti právě kvůli své profesi. Politici – a to i ti normalizační – nebyli a nejsou otevření lidé. Něco takového by bylo zcela v rozporu se základní tézí jejich politiky: lidem se musí lhát, lhát a zase lhát. Trochu to připomíná slavné Plzákovo „zatloukat“ (také třikrát) a někdy i Leninovo, resp. Plechanovovo „učit se“. Je jedno, zda se tím řídí proto, že je to vyzkoušené, výhodné, anebo proto, že mluvit o věcech tak, jaké jsou doopravdy, považují za příliš riskantní. Případně proto, že o tom, co se v oblasti politiky děje, ve skutečnosti nic nevědí, alespoň ne nic spolehlivého. Štěpán se jako mnozí jiní politici, kteří po sobě zanechali memoáry, zachoval po svém, tedy jako politik. V nejlepším případě naznačoval. Mezi řádkami v jeho textech lze opravdu najít celou řadu informací, které lze využít pro rekonstrukci jeho politického, někdy i jiného přemýšlení. Jinak samozřejmě využil pamětí i k tomu, aby tzv. zametal stopy. Díky tomu, že jsem se nedávno zabýval třeba takovými jeho „soudruhy“ jako Vasil Bil’ak, nebylo obtížné dešifrovat místa, v nichž se o to pokusil. Při svém přezkumu Bil’akových aktivit lze zjistit např. zajímavou souvislost mezi Bil’akem a spisovatelem normalizačních scénářů typu „Okres na severu“ Dietlem. Není mi proto jasné, proč zrovna tuto informaci ve svém dialogu o životě v sametu a o tom, jak zrada přišla z Kremlu, Štěpán utajoval. Možná i proto, že v době loňského vydání jeho vzpomínek ještě Bilak žil, a on neměl jeho souhlas s tím, aby o tom psal. Důvody mohly být ovšem i jiné, ale je pravděpodobné, že Štěpán o této spolupráci prominentního ideologa s vyloučeným scénáristou věděl a mlčel. V jeho knihách je takových míst, kdy věděl a mlčel, více. Ještě více je tam však míst, kdy nevěděl. Trochu mne proto překvapilo, jak se jeho dialog s Petrem Holcem (in Miroslav Štěpán. Můj život v sametu aneb zrada přichází z Kremlu), silně překrýval s textem životopisného interview ze sborníku „Vítězové? Poražení?-II. díl, vydaného před 9 lety od M. Vaňka a P. Urbáška. Jako by ve významné míře plagioval sám sebe.
Samozřejmě, že byl Miroslav Štěpán při výpovědích o sobě a svých politických aktivitách opatrný. To se dá i pochopit, zvláště šlo-li o aktivity tzv. nekalé. Některé jeho informace nicméně zaznamenaly vývoj. Postoj k Ladislavu Adamcovi vyjádřený natvrdo v jeho Zpovědi vězně sametové revoluce z r. 1991 byl se srovnání s rozhovory s Petrem Holcem podstatně zmírněn. K jiným, třeba k Husákovi či Štrougalovi, byl a zůstal stále stejný, tedy „ohleduplný“. Proč, to není tak docela jasné. Zvlášť zajímavé byly ovšem zmínky o jeho kontaktech s Robertem Maxwellem alias Abrahamem Leibem (Jánem Ludvíkem) Hochem. Mužem, který ovlivnil dění v poválečném Československu více, než si mnozí z nás dokáží představit. Jak se dával Maxwell se Štěpánem dohromady a hlavně proč, to si však Štěpán nechal pro sebe. A jak by to bylo přitom zajímavé!! Stejně zajímavé by bylo ovšem sdělit pravdu (po čtvrtstoletí!) o tom, co jej přivedlo k rozhodnutí blokovat chystaný lidově-milicionářsko-armádní masakr v Praze 23. 11. 1989. Jeho pindy o tom, že by to pražské milice urazilo, kdyby jejich venkovští kolegové v Praze zasáhli po vzoru blanických rytířů v nouzi nejvyšší, jsou zvlášť ubohé. Že byl tento zásah zmařen, nebyla jeho zásluha. Tehdy se totiž ukázalo, kdo zde doopravdy vládne a rozhoduje. Jiným „zamlčeným“ případem byla jeho snaha zorganizovat pro své moskevské sponzory akci proti Gorbymu v Berlíně v říjnu 1989. „Zrada přichází z Kremlu“ tak zůstala v jeho dialogické knize jen naznačena.
Za záslužné lze ovšem považovat v této knize nejspíše to, co prozradil z dění kolem Havla a jeho role po Listopadu i před ním. I když je to někdy jen v náznacích, je z toho znát upřímná nenávist k této pro něj i pro mnoho jiných problematické postavě nedávných dějin. Stejně jako v rozhovoru, který poskytl Blesku před svojí smrtí, kde se Štěpán pokusil o svoji demytologizaci Havlovy role. Což je ovšem proces, která i nás čeká a nemine. Stejně jako u řady jiných lidí označovaných za politiky.
Kdybychom měli shrnout poučení, které nám nejspíše Mirek Štěpán ve svých moudrech o politické praxi v letech normalizace chtěl předat, pak snad tohle: k politice nepotřebujete žádné nadání. Široko daleko neexistuje někdo, kdo by z těch lidí, které dnes a denně vidíme na obrazovce a jejichž pindy čteme v médiích, něčím takovým vynikal. Natož aby měl talent pro politiku. Tedy něco jako rozvinuté a využité nadání. Sledovat politiky znamená sledovat přehlídku ztracených existencí. Z nich se jen velmi málo dočká nějakého uznání. Vždy se najde někdo, kdo řekne (a bude mít pravdu!): Tehdy se mělo tohle či ono udělat jinak, dopadlo by to pak lépe. Po politicích zůstávají jen dluhy, aféry nebo bonmoty, tedy něco jako vtipná rčení. Politický vtipálek je ovšem spíše něco jako zoufalec, kterému došlo, že svými schopnostmi v politice autoritu a tím ani respektovanou moc nezíská. Štěpánovy vzpomínky jsou z tohoto úhlu pohledu přehlídkou bonmotů velmi neúspěšné osoby, která chtěla být úspěšným politikem, ale nepovedlo se jí to.
