Kdosi se nedávno vyjádřil v tom smyslu, že si letošní volby užije (což mi osobně přijde poněkud perverzní). Myslel tím, že minimálně ve své baště ve Středních Čechách ODS drtivě vyhraje a on i další stoupenci naší nacionálně-socialistické pravice (nebýt historických konsekvencí, bylo by to více než přiléhavé označení) se budou s upřímností sobě vlastní levici a jiným z jejich pohledu méněcenným pošklebovat a verbálně je ponižovat. Samozřejmě kultivovaně, protože jinak to pravice ani neumí. Užít si volby tak mělo znamenat totéž, co ponížit svého rivala.
Jenže všechno je jinak. ČSSD vyhrála ve všech (!) krajích, i v těch Středních Čechách, kde je zastoupení blazeovaných zbohatlíků a vyznavačů "cargo cultu" ODS největší, a vítězství ODS se zde dalo předpokládat. Pokud by tedy chtěly, mohly by se všechny ty přízraky socialistů, komunistů, humanistických blouznivců a socek, kterých se pravičáci tak bojí a jimiž straší na potkání, začít nyní pošklebovat právě pravičákům, kteří ve své ideologické zaslepenosti nepostřehli, že se situace změnila a že voliči chtějí teď slyšet zase jinou pohádku, protože pochopili, že ta „americká", kterou je pravice krmila, je sice pro ně, ale jenom aby je uchlácholila, protože zcela jistě není o nich.
Levice zaznamenala značný úspěch i ve všech z 1/3 senátních obvodů, ve kterých se volili noví senátoři. Jednoho senátora již má dokonce jistého, ve většině ostatních obvodů postupuje její kandidát, často i se značným náskokem; v několika obvodech je pravice již zcela mimo hru, protože v nich do 2. kola postupují kandidáti ČSSD a KSČM.
Pravice často ráda definuje levici jako ty, kteří neumějí prohrávat. Nyní tedy bude mít pravice možnost dokázat, že ona prohrávat umí. Bude to pro ní zajisté těžké, protože úspěch je ústředním bodem pravicové ideologie, podle které nikoliv práce, ale úspěch polidšťuje opici. Neúspěch je v očích pravice totéž, co rouhání. Bude tedy zajímavé sledovat, jak ODS přijme porážku.
Umět prohrávat totiž rozhodně neznamená formální uznání výsledků voleb z úst předsedy poražené strany, které by mělo být v demokratických státech povinností. Vše ostatní zatím svědčí o tom, že ODS prohrávat neumí. Proč by jinak mluvil její místopředseda Bém pateticky o „volebním Armagedonu"? Proč by politici ODS bagatelizovali výsledky voleb s tím, že byly „jen krajské"? Vrcholem všeho je pak hledání příčin porážky všude jinde než u sebe, jak to předvedli například pánové Toplánek a Tošenovský, tedy typicky manažerské „potrestání nezúčastněných." Topolánkova snaha vykreslit volby jako úspěch, protože voličů poražené ODS bylo absolutně více než posledně, již působí vyloženě trapně. A k tomu záplava nenávistných článků a komentářů, v nichž srovnání s vítězstvím komunistů v roce 1946 patří ještě mezi ty zdrženlivější, které se během povolební neděle vyrojily na internetu, a z nichž čiší pocit křivdy nad tím, že je něco jinak, než by mělo podle věrouky být.
Pravice tuto porážku neunese, to je již teď jisté. A není vůbec vyloučeno, že se rozloží zevnitř, až se jednotlivé frakce a zájmové skupiny začnou požírat navzájem, poté co zmizí společný zájem – vysávání krajských rozpočtů, které jsou kontrolovány ještě chaběji, než rozpočet státní.
Takže je důvod k oslavám? Ano, ale k velmi střízlivým. Krajské volby vystavily vysvědčení vládě a parlamentu, ať si ODS říká, co chce. ODS, která kandidovala v krajích, je totiž tatáž ODS, která sedí ve vládě, má spolu s koalicí většinu parlamentu a dnes a denně promlouvá lidem do života. Výsledky krajských voleb tak daly jasně najevo nespokojenost voličů s vládou a de facto výrazně oslabily její již tak velmi pochybný mandát. Žádný zákon však vládě nenařizuje, aby výsledky krajských voleb reflektovala, takže se zásadní změny v centrální politice nedají čekat automaticky. Lze však očekávat, že někteří poslanci se pod dojmem impozantního úspěchu levice přestanou bát vlády a jiní se zase pokusí opustit potápějící se koaliční loď. Vzrůstá tak pravděpodobnost, že vláda neustojí hlasování o důvěře, stejně jako možnost, že nebudou schváleny ty zákony, pro které má vláda jen velmi těsnou podporu, či smlouvy s USA o vybudování radarové stanice v Brdech.
Kýžená změna však nebude automatická a není ani zcela jistá. Předně je nutno vzít v úvahu, že v krajích se budou tvořit koalice a tak se docela dobře může stát, že k nějakému tomu spojení Ptáka a Růže může dojít, navzdory všem silným slovům. A pak je třeba brát do úvahy tu okolnost, že centrální vláda a kraje musí spolupracovat. Ale budou toho obě strany schopny? Nebudou centrální úřady, stále pod vlivem nyní poražené ODS, trucovat a sabotovat úsilí krajů?
To všechno jsou otázky, které nelze pominout. Je stejně nepřípustné bagatelizovat neúspěch pravice, jako přeceňovat úspěch levice. Až budoucnost ukáže, zda byly tyto volby prvním signálem návratu české společnosti od amerických k evropským hodnotám, nebo naopak posledním vzepětím občanů před finální totalizací a fašizací společnosti, kteréžto tendence jsou v nyní oslabené pravici více než zřetelné.
Modrý nátěr na České republice sice během jediného dne notně oprýskal, ale to neznamená, že bychom se modré zbavili navždy. Jsou lidé, kteří modrou prostě milují a musí mít modré vše, bez ohledu na to, jak je to vhodné. A je dost dobře možné, že se tito lidé opět pokusí nalakovat naši republiku na modro, jakýmkoliv způsobem a za jakoukoliv cenu, bez ohledu na to, že kromě svého lakují i cizí. A to budeme ještě moci mluvit o štěstí, když nepoužijí rovněž oblíbenou hnědou. Vlnu nenávisti a štvavých komentářů, která se vzedmula po blamáži pravice ve volbách, bychom rozhodně neměli podceňovat. Vypovídají mnohé o svých pisatelích, jejich preferencích a o jejich hodnotovém žebříčku.
