Porno v soudní síni

Nedávno se však stal ještě něčím jiným – obžalovaným. V rámci prvního velkého amerického procesu s pornem za čtvrt století mu hrozí 32 let za mřížemi a pokuta 7 milionů dolarů.

Své nejslavnější chvíle zažívala pornografie u amerických soudů v 70. letech minulého století, během procesů s Marvinem Millerem nebo Larry Flyntem. A právě v případu Miller vs. stát Kalifornie rozhodl Nejvyšší soud USA, že porno je, když: „dílo vyobrazuje, obzvlášť pohoršlivým způsobem, sexuální styk…když jako celek postrádá seriozní literární, uměleckou, politickou nebo vědeckou hodnotu a když“ – a to se podržte – „průměrná osoba na základě soudobých komunitních standardů usoudí, že dílo jako celek působí necudným dojmem.“

Tento „test obscénnosti“, zejména ona povedená část s „komunitními standardy“, se datuje až do roku 1957 a zůstává dodnes nezměněna, přestože internet, kabelová televize nebo hotely změnily naši představu „komunity“ od základů. Kabelové společnosti, internetoví provideři nebo hotelové sítě přece již dávno ochotně poskytují, co jejich zákazníci poptávají – tedy videozáznamy nahatých lidí v necudných pozicích. (Podle některých odhadů si až polovina hotelových hostů objednává na pokoj erotické filmy. Holt na služební cestě se leckomu zasteskne.)

Ovšem proč si začínat s obřími mezinárodními korporacemi, když máme po ruce oprsklého režiséra se zálibou ve fetiš pornu? A tak se v této sexem posedlé době ocitl John Stagliano před soudem.

Celý příběh začal již v roce 2005, kdy Bushova vláda ustavila „Speciální útvar pro potírání chlípnosti“ (ne, vážně), s cílem „chránit americké děti a rodiny přísným vymáháním mravnostních zákonů této země“. A tak se začalo potírat. V prosinci 2007 jistý agent FBI utratil v rámci služby 57,48 dolarů daňových poplatníků za filmy Mléčné nymfy a Bouřliví stříkači 2: Střelba na terč. Těžko říct, co přesně se dělo bezprostředně poté, nicméně v dubnu byl Stagliano a jeho společnost Evil Angels obžalováni z porušování federálních zákonů proti obscénnosti.

Ve své úvodní řeči sdělila státní zástupkyně soudu, že „dotyčný materiál…přesahuje meze slušnosti. Obnáší četné scény s močením, klystýry a násilnou bondáží. V několika scénách požívali účastníci moče a výměšků z klystýrů“.

Dobře, výměšky z klystýru možná nejsou zrovna vaším šálkem kávy, nicméně snaha zavřít někoho na třicet let do vězení za prodej něčeho, co si může každý s internetovým připojením najít během pár sekund, je absurdní. Protichlípnostní útvar ovšem bryskně namítá: „Blahobyt amerických dětí a rodin vyžaduje rázné vymáhání mravnostních regulací.“ Z pohledu státních mravokárců evidentně i to, co se odehrává a je distribuováno výhradně mezi plnoletými, ohrožuje rodinný blahobyt, a je tudíž zločinem.

Dokáže agresivní útok na Buttmana vymýtit z povrchu zemského jedno z mála ziskových odvětví, která ještě v Americe zbývají? Jistěže ne. Ani národ založený puritány není s to zkrotit nezlomnou touhu jednou za čas se odvázat.

Stagliano prohlásil, že svůj případ požene až k Nejvyššímu soudu, bude-li třeba. Ať už to dopadne jakkoli, je čím dál zřejmější, že komunita jsou dnes všichni s počítačem připojeným k internetu a že naše civilizace nějakým zázrakem pořád existuje, přestože chlípnosti jsou dnes plné kabelové programy a hotelové pokoje. A musíme se smířit i s tím, že středobodem bitvy o svobodu slova se tu a tam stane film o fanaticích klystýrového fetiše.

P. S. Happy End – 16. července 2010 soudce všechna obvinění státního zastupitelství zamítl. John Stagliano zvítězil na plné čáře.