Včera Ústavním soudem akceptované neproplácení prvních tří dní nemocenské, stejně jako tzv. regulační poplatky (ve skutečnosti pokuta za návštěvu lékaře), totiž nejsou nic jiného, než presumpce viny, když předjímají, že pacient (nemocný) je především simulant a slejvák, kterých chce nemocenskou (lékaře) zneužít, a až potom skutečně nemocný, který ji (jej) potřebuje.
Určitě se najdou koumáci, kteří se takříkajíc hodí marod, aby nemuseli do práce, a třeba místo toho mohli na melouch, ale proč kvůli nim (a má vůbec ministerstvo zdravotnictví nějakou statistiku toho, kolik takových je?) mají být plošně sankcionováni všichni? To j kolektivní presumpce viny jako vyšitá.
Ale možná je za tím ještě něco jiného, totiž stejný princip, který je za zvyšováním DPH: přenášení nákladů (daňové zátěže) z podniků na občany. A možná také trochu toho pravicového fanatismu, který velí redukovat sociální práva podle principu i málo je moc, brát lidem jistoty považované za „socialistické přežitky“ a posilovat od příjmu odvozenou nerovnost.
P.S. Včera jsem krátce zahlédl v TV ministra pana Drábka, kterak na otázku, zda neproplácení prvních tří dní nemocenské nemůže pro některé lidi znamenat existenční ohrožení, odpovídá, že nikoliv, protože od toho aby toto nenastávalo, jsou zde dávky v hmotné nouzi. Ministr pan Drábek si asi myslí, jak dobře všechny kritiky usadil, ale podle mě tím naopak sobě i systému, který reprezentuje, přitížil. V podstatě totiž přiznal, že stát místo toho, aby pádu občanů na samé dno předcházel a pomáhal lidem k tomu, aby se o sebe mohli postarat, lidi na to dno nejprve srazí a pak jim, závislým a bezmocným, milostivě pomůže almužnou. Nevím, jak vám, ale mně přijde taková sociální politika poněkud perverzní.
Převzato z blogu Tribun
