Prezident Václav Klaus obdržel cenu Erwina Kische: Gratulujeme!

Reklama


Září 30, 2010

Autor sám danou knihu označuje za svébytnou kroniku událostí naší doby, přesněji roku 2009, sedmého roku jeho působení ve funkci prezidenta České republiky. Svébytnost této kroniky spočívá v tom, že se neomezuje na dodatečné neúčastné, objektivizující zaznamenávání a hodnocení událostí, ale je dokumentem a zároveň nástrojem autorova aktivního reagování na události z pozice hlavy státu, ba přímého vstupu do nich. Jde o faktografický obraz aktuálního dění, podrobovaný společenskokritické analýze a vyhodnocovaný z hlediska organické přiměřenosti politickým cílům a životním zájmům občana i státu. Na první pohled by se mohlo zdát, že kniha je dokumentárním sborníkem jednotlivých článků, projevů, rozhovorů či dopisů a jiných příležitostných textů. Porota v ní však shledává evidentní myšlenkovou celistvost a jednotící provázanost jednotlivých součástí díla.


Přes žánrovou rozrůzněnost se tu v devíti kapitolách obsahujících stanoviska k závažným, ba nejzávažnějším tématům našeho života v daném roce, k české státnosti, k Evropské unii, k finanční a ekonomické krizi, k domácí politice, k trvalému boji o svobodu, k zákonům a vetům zákonů, k mezinárodním vztahům, k dvěma velkým, politicky i ekonomicky důležitým prezidentským zahraničním cestám (do USA a Latinské Ameriky) a k některým významným osobnostem našich dnů, autor sleduje naprosto jednoznačně jeden jediný ideový záměr: bránit a probojovávat demokratickou, nikým a ničím nespoutávanou svobodu jednotlivce, národa i státu. Porota přitom oceňuje nadprůměrnou vytříbenost jazykově stylové formy sdělování těchto stanovisek, přesně a průzračně vyjadřující myšlenkový obsah s jistou formulační elegancí, obrážející přesvědčivost intelektuálního nadhledu a jistou noblesu i v emotivně vypjatých argumentacích. Nemůže přitom nevyzvednout i autorovu odvahu vyslovit svůj názor, je-li o jeho správnosti přesvědčen, i před auditoriem, od něhož může spíše než potlesk očekávat nezdvořilé projevy nesouhlasu prozrazující neschopnost s demokratickou tolerantností vyslechnout a uvážit i jiný názor, než jaký je komu po chuti.


Takto neohroženě si autor počínal a počíná v světové polemice o globálním oteplování, jíž se dotýká i posuzovaná kniha předmluvou ke knize Nigela Lawsona Vraťme se k rozumu: O globálním oteplování střízlivě a bez emocí. V polemikách na toto téma mnozí autorovi odpůrci nepochopili, že mu nejde o amatérský exkurs do klimatologie, ale o boj proti snahám podrobovat svět omezujícím příkazům s odvoláním na údajně katastrofické klimatické jevy, které se ve skutečnosti nijak nevymykají dlouhodobým zákonitostem globálních teplotních proměn.


Zvlášť ilustrativní pro hodnocení Klausovy apelativní literatury faktu, navazující v podstatě na dávnou českou literární tradici společenskokritických traktátů a etických apelů Tomáše ze Štítného a Jana Husa, je jeho boj proti přijetí Lisabonské smlouvy, dokumentovaný první kapitolou oceňované knihy. Václav Klaus byl proti jejímu přijetí, ale nikoli proto, že by odmítal české členství v Evropské unii, jak se mu zlovolně podsouvalo, ale proto, že v ní postřehl, co mnozí lehkovážní přitakávači neviděli nebo podcenili: ztrátu suverenity, za niž bojovali čeští i slovenští vlastenci ve dvou světových válkách, jakož i nedemokratické formy uspořádání vztahů a rozhodování skrývající možnost nerovnoprávného přístupu orgánů evropského nadstátu či superstátu k členským zemím a ignorování nebo přímo poškozování jejich životních zájmů. Výjimka, kterou oddalováním podpisu řečené smlouvy vymohl České republice v záležitosti možného prolomení tzv. Benešových dekretů, nabyla na důležitosti ve světle následujícího zklamaného a zlostného povyku sudetoněmeckých poslanců europarlamentu v čele s panem Posseltem, kteří se k prolomení řečených dekretů touto cestou chystali. Potvrdila prozíravost Klausových postojů, jež porota v podobě knihy Sedmý rok považovala jednohlasně za nutné ocenit.

 

Převzato z www.klaus.cz

Přejít do diskuze k článku