Září 30, 2010
Autor sám danou knihu označuje za svébytnou kroniku událostí naší doby, přesněji roku 2009, sedmého roku jeho působení ve funkci prezidenta České republiky. Svébytnost této kroniky spočívá v tom, že se neomezuje na dodatečné neúčastné, objektivizující zaznamenávání a hodnocení událostí, ale je dokumentem a zároveň nástrojem autorova aktivního reagování na události z pozice hlavy státu, ba přímého vstupu do nich. Jde o faktografický obraz aktuálního dění, podrobovaný společenskokritické analýze a vyhodnocovaný z hlediska organické přiměřenosti politickým cílům a životním zájmům občana i státu. Na první pohled by se mohlo zdát, že kniha je dokumentárním sborníkem jednotlivých článků, projevů, rozhovorů či dopisů a jiných příležitostných textů. Porota v ní však shledává evidentní myšlenkovou celistvost a jednotící provázanost jednotlivých součástí díla.
Přes žánrovou rozrůzněnost se tu v devíti kapitolách obsahujících stanoviska k závažným, ba nejzávažnějším tématům našeho života v daném roce, k české státnosti, k Evropské unii, k finanční a ekonomické krizi, k domácí politice, k trvalému boji o svobodu, k zákonům a vetům zákonů, k mezinárodním vztahům, k dvěma velkým, politicky i ekonomicky důležitým prezidentským zahraničním cestám (do USA a Latinské Ameriky) a k některým významným osobnostem našich dnů, autor sleduje naprosto jednoznačně jeden jediný ideový záměr: bránit a probojovávat demokratickou, nikým a ničím nespoutávanou svobodu jednotlivce, národa i státu. Porota přitom oceňuje nadprůměrnou vytříbenost jazykově stylové formy sdělování těchto stanovisek, přesně a průzračně vyjadřující myšlenkový obsah s jistou formulační elegancí, obrážející přesvědčivost intelektuálního nadhledu a jistou noblesu i v emotivně vypjatých argumentacích. Nemůže přitom nevyzvednout i autorovu odvahu vyslovit svůj názor, je-li o jeho správnosti přesvědčen, i před auditoriem, od něhož může spíše než potlesk očekávat nezdvořilé projevy nesouhlasu prozrazující neschopnost s demokratickou tolerantností vyslechnout a uvážit i jiný názor, než jaký je komu po chuti.
Takto neohroženě si autor počínal a počíná v světové polemice o globálním oteplování, jíž se dotýká i posuzovaná kniha předmluvou ke knize Nigela Lawsona Vraťme se k rozumu: O globálním oteplování střízlivě a bez emocí. V polemikách na toto téma mnozí autorovi odpůrci nepochopili, že mu nejde o amatérský exkurs do klimatologie, ale o boj proti snahám podrobovat svět omezujícím příkazům s odvoláním na údajně katastrofické klimatické jevy, které se ve skutečnosti nijak nevymykají dlouhodobým zákonitostem globálních teplotních proměn.
Zvlášť ilustrativní pro hodnocení Klausovy apelativní literatury faktu, navazující v podstatě na dávnou českou literární tradici společenskokritických traktátů a etických apelů Tomáše ze Štítného a Jana Husa, je jeho boj proti přijetí Lisabonské smlouvy, dokumentovaný první kapitolou oceňované knihy. Václav Klaus byl proti jejímu přijetí, ale nikoli proto, že by odmítal české členství v Evropské unii, jak se mu zlovolně podsouvalo, ale proto, že v ní postřehl, co mnozí lehkovážní přitakávači neviděli nebo podcenili: ztrátu suverenity, za niž bojovali čeští i slovenští vlastenci ve dvou světových válkách, jakož i nedemokratické formy uspořádání vztahů a rozhodování skrývající možnost nerovnoprávného přístupu orgánů evropského nadstátu či superstátu k členským zemím a ignorování nebo přímo poškozování jejich životních zájmů. Výjimka, kterou oddalováním podpisu 
řečené smlouvy vymohl České republice v záležitosti možného prolomení tzv. Benešových dekretů, nabyla na důležitosti ve světle následujícího zklamaného a zlostného povyku sudetoněmeckých poslanců europarlamentu v čele s panem Posseltem, kteří se k prolomení řečených dekretů touto cestou chystali. Potvrdila prozíravost Klausových postojů, jež porota v podobě knihy Sedmý rok považovala jednohlasně za nutné ocenit.
Převzato z www.klaus.cz
