Proč Obama?

Reklama


Svět je rozhodnutím výboru zaskočen ze srozumitelného důvodu: zatímco až dosud se Nobelovy ceny udílely zpravidla za to, co laureát vykonal, Obama ji dostal za to, co by teprve vykonat měl. Cena pro něj má být povzbuzením a oporou.

Většina českého pravicového tisku (MF Dnes, HN, Lidovky to zatím nestihly) ve vzácné shodě s částí amerických levicových radikálů (Salon, CommonDreams) upadla nad verdiktem norského nobelovského výboru do hlubokých rozpaků. Jak je možné, že Nobelovu cenu za mír dostal někdo, kdo prozatím – slovy Martina Ehla – „nic“ nevykonal?

I vůči Obamovi principiálně vřele naladěný britský deník Guardian v komentáři svého zahraničně-politického editora Juliana Borgera označuje rozhodnutí za spíše „antibushovské“ než „nobelovské“ a v hlasování čtenářů Guardianu, jež v této otázce má dle mého úsudku poměrně vysokou vypovídací hodnotu, plné dvě třetiny pokládají udělení ceny za předčasné.

S notnou obezřetností se stavím na stranu menšiny a norského Výboru pro udílení Nobelovy ceny míru. Předně není pravda, že Obama nevykonal nic. Tisková zpráva udělení ceny doprovázející hovoří o „mimořádných snahách o posílení mezinárodní diplomacie a spolupráce mezi národy“ a „vizi světa bez jaderných zbraní i úsilí o její naplnění“.

Snad nejlépe tyto formulace konkretizuje ve svém otevřeném dopise Baracku Obamovi dokumentarista Michael Moore: „Slíbil jste uzavření Guantanáma, odchod vojáků z Iráku, přihlásil jste se k vizi světa bez jaderných zbraní, přiznal jste Iráncům, že jsme v roce 1953 svrhli jejich demokraticky zvolenou vládu, obrátil jste se na islámský svět skvělým projevem v Káhiře, opustil jste nesmyslnou rétoriku „války proti teroru“, ukončil jste mučení.“ Rozhodnutí o zrušení plánu raketové obrany, jež počítala se základnou u nás a v Polsku, či ještě smělejší společná rusko-francouzsko-americká nabídka Íránu, že pro něj tyto velmoci budou přepracovávat uran, anebo proti imperiálním americkým instinktům jdoucí podpora pučem svrženému honduraskému prezidentovi, jsou dalšími počiny, jež lze zahrnout do výčtu Obamových obdivuhodných kroků.

Je pochopitelné, že u nás tomu příliš nerozumíme. V naší zemi, kterou nyní tak fascinuje klauniáda našeho vlastního prezidenta, se bohužel poněkud ztrácí smysl pro proporce. Klausovy tirády na téma Lisabonské smlouvy či klimatických změn totiž nejsou hlavnímu emancipačnímu proudu evropského myšlení – k němuž jsme patřili čím dál tím zrazovanější masarykovskou tradicí a k němuž nepochybně patří i výbor udělující Nobelovu cenu míru – vzdáleny o mnoho více, nežli trapné studenoválečnické hnutí za umístění radaru do Brd.

Druhý podstatný argument pro oprávněnost udělení Nobelovy ceny míru Baracku Obamovi doplňuje ve své glose šéf institutu Just Foreign Policy Robert Naiman, když nachází paralelu s udělením ceny jihoafrickému arcibiskupovi Desmondovi Tutu. Ten dostal v roce 1984 Nobelovu cenu za svůj boj proti apartheidu, ačkoli jeho úplné odstranění přišlo až v roce 1994. Cena byla míněna především jako povzbuzení a opora do další práce. Každý věděl, že pro jihoafrický režim bude propříště mnohem obtížnější Desmonda Tutu zlikvidovat či umlčet, neboť nobelovský výbor mu svým ocenění dal mezinárodní uznání a jeho krokům daleko větší váhu. Rovněž udělení ceny vůdkyni barmské demokratické opozice Aung San Suu Kyi bylo motivováno do budoucna jako povzbuzení v boji s barmskou juntou, byť v tomto případě prozatím bohužel bezvýsledné.

Motivace za udělením ceny Obamovi je podobně strategická a obrácená do budoucna. Má mu být posilou ve střetech s domácími protivníky (a fakt je, že americká pravice si v razanci a hrubosti svého odmítnutí verdiktu nobelovského výboru konkuruje snad jen s Talibánem) a hlavně vodítkem, aby se v dilematech, před nimiž jako americký prezident stojí, rozhodoval způsobem, který je laureáta Nobelovy ceny míru hoden. Obamova reakce plná pokory a vyznání závazku ukazuje, že tomu rozumí.

Řešení nejzávažnější civilizační otázky dneška, klimatických změn, plán jaderného odzbrojení, mírové řešení situace na Blízkém východě, ukončení válek v Iráku i Afghánistánu, proměna mezinárodní diplomacie od imperiálního soupeření k postimperiální demokratické spolupráci: to vše jsou ideály, k nimž se Obama hlásí a k nimž, byť v mnohém snad až příliš nesměle, vykročil. A od nynějška bude o nich jednat jako nositel Nobelovy ceny míru, který v jejich výčtu bude nepochybně chtít figurovat spíše po boku Martina Luthera Kinga či Desmonda Tutu, než vedle Henryho Kissingera či Jásira Arafata.

Jiná otázka je, zda břímě takových očekávání může Barack Obama unést. Uznejme realisticky, že úspěchem by bylo už to, kdyby tato otázka zůstala otevřena k diskusi i po jeho odchodu z Bílého domu. Bez ohledu na krajně nejistý výsledek to ale stálo za pokus a norskému nobelovskému výboru by za odvahu k němu měl patřit hluboký obdiv. Můj má.

Převzato z blogu autora na www.aktualne.centrum.cz

Přejít do diskuze k článku