Z historie
Pojetí autorství se v minulosti velmi lišilo od toho současného. Ve starověkém Řecku se například věřilo, že autor díla je pouze prostředníkem pro Múzy, nadpřirozené patronky umění, které mu našeptávají a od nichž dílo skutečně pochází. Odkazem na tuto dávnou víru jsou i některá současná slovní spojení, například „polibek Múzy“.
Ve středověké Evropě pak převládala víra, že všechny knihy jsou již napsány v jakési božské knihovně a úkolem autora je jejich obsah odtud co nejvěrněji opsat. Autoři tedy opět byli pouze v roli prostředníka a velmi často svá díla vydávali anonymně. Velmi běžné bylo také kopírování celých pasáží ze starších děl. V té době se to nepovažovalo za plagiátorství, ale naopak za znak vzdělanosti autora.
Myšlenka, že lze vlastnit výhradní práva k dílu, se poprvé objevuje až na přelomu 17. a 18. století v Anglii. Výhradní práva k dílu byla do anglického právního řádu poprvé znesena jako nástroj státní cenzury. Tisknout nebo dovážet knihy ze zahraničí bez vládního povolení bylo nelegální. Licence k tisku vládou schválené knihy pak typicky byla výhradní a platila jen po omezenou dobu a na omezený počet výtisků. Zákon zavádějící tuto cenzuru vypršel v roce 1695. Výhradní práva k dílu však dále přežívala jako trvalé vlastnictví vydavatelů v systému zvykového práva.
V roce 1709 proto byl schválen zákon Statute of Anne, který měl za cíl osvobodit tvorbu od tiskařského monopolu a podpořit vzdělanost národa. Tento zákon dal kopírovací monopol na 14 let od vydání díla na základě registrace do rukou autorů. Pokud byl autor po vypršení prvního termínu ještě naživu, mohl požádat o jednorázové prodloužení o dalších 14 let. Navíc autor musel uložit několik kopií do státních knihoven. Oproti dnešnímu pojetí se pak kopírovací monopol vztahoval pouze na přesné kopie registrovaného díla. Vydávání odvozených děl nemohl autor nijak bránit. Po vypršení monopolu nebo pokud nebyly splněny podmínky registrace se dílo stalo volným. Stejný systém kopírovacího monopolu později v roce 1790 převzaly i Spojené státy americké, kde fungoval pouze s drobnými změnami až do roku 1970. Zajímavé na anglosaském pojetí kopírovacího monopolu je to, že jeho hlavním účelem je podpora všeobecné vzdělanosti, zatímco zájmy autora jsou zcela vedlejší. Dokládá to i tato klauzule z článku 8 Ústavy Spojených států amerických:
Kongres má právo podporovat Pokrok Vědy a užitečných Umění, zajištěním po omezené Doby Autorům a Vynálezcům výhradního Práva k jejich příslušným Spisům a Objevům.
Současné pojetí kopírovacího monopolu postavené výhradně kolem zájmů autora vzniká až v 19. století. Základním dokumentem tohoto pojetí je Bernská úmluva o ochraně literárních a uměleckých děl schválená v roce 1886 a naposledy revidovaná v roce 1971. Bernská úmluva je dnes součástí právního řádu většiny zemí světa a zavádí kopírovací monopol vznikající automaticky s vytvořením díla bez jakýchkoliv dalších podmínek, který vyprší nejdříve 50 let po smrti autora. Přistoupením k Bernské úmluvě se stát navíc stává členem unie a zavazuje se vymáhat kopírovací monopol autorů z ostatních členských států. Bernská úmluva nijak nerozlišuje mezi komerčním a nekomerčním kopírováním, protože oproti dnešku nebylo v době poslední revize technicky možné provozovat nekomerční kopírování ve větším měřítku.
Anglosaské pojetí kopírovacího monopolu má oproti tomu dnešnímu ještě jednu zajímavou vlastnost — neponechává žádný prostor pro kolektivní správu. Kolektivní správa je v dnešním pojetí kopírovacího monopolu odůvodněna „vyvlastněním“ práv autora ve veřejném zájmu, za které má být autorovi vyplácena náhradní odměna. Anglosaské pojetí ovšem takovýto nárok autora neuznává a přiznává mu pouze ta práva, která jsou ve veřejném zájmu sama o sobě.
Po většinu naší historie žádný kopírovací monopol neexistoval. Je dost dobře možné, že autoři z doby starověku a středověku by samotnou myšlenku výhradních práv k dílu odmítli jako absurdní. Poprvé se kopírovací monopol objevuje až po vynálezu knihtisku jako nástroj státní cenzury. Po několika letech je rychle změněn na nástroj k rozvoji vzdělanosti. V ochranu autora se pak změnil historicky teprve nedávno, až na přelomu 19. a 20. století. Z historických souvislostí vzniku současného pojetí kopírovacího monopolu jednoznačně vyplývá, že jeho cílem bylo výhradně chránit autora před vydavateli. Výklad, že by měl zároveň chránit vydavatele před koncovými zákazníky, začal dávat smysl teprve před necelými 20 lety. Zůstává ovšem otevřenou otázkou, zda je tento výklad správný.
Co je duševní vlastnictví
Pojem „duševní vlastnictví“ je logický nesmysl. Tento pojem má zahrnovat tři zcela nesouvisející věci a vnutit lidem představu, že jde o jedno a totéž. Kopírovací monopol, patenty a ochranné známky, tyto tři věci není možné považovat za jeden nedělitelný celek, protože na každou z těchto věcí se vztahují zcela odlišná pravidla.
I právníci se pojmu „duševní vlastnictví“ snaží co nejvíce vyhýbat, mimo jiné protože kopírovací monopol a patenty porušují jeden ze základních znaků vlastnictví: trvalost. Základním znakem vlastnictví je to, že je časově neomezené. Nejen pro prvního vlastníka, ale i pro všechny další nabyvatele včetně dědiců. Kopírovací monopol a patenty nejsou vlastnictvím, jsou to státem garantované monopoly.
Není proto žádným překvapením, že všechny přijatelné argumenty pro ochranu „duševního vlastnictví“ se omezují na rizika spojená s paděláním ochranných známek. Argumenty pro ochranu patentů a kopírovacího monopolu se pak omezují jen na ničím nepodložená tvrzení o ekonomických škodách. Mnohem pravděpodobnější ovšem je, že omezení patentů a kopírovacího monopolu bude mít naopak pozitivní ekonomický přínos.
Kopírovací monopol a patenty jsou v první řadě kompromis. Na jedné straně stojí prospěch společnosti v podobě větší motivace tvořit, na druhé straně stojí škody v podobě deformace trhu. Pokud prospěch není výrazně vyšší než škody a další vedlejší náklady, pak takový kompromis nemá smysl. Je to vidět především na kopírovacím monopolu. Současná doba ochrany (do smrti autora + 70 let navíc) nepřináší o nic větší motivaci tvořit než ochrana omezená na 14 let od vzniku díla. Naopak, takto dlouhý monopol už brání autorovým současníkům nechat se prvním dílem inspirovat a tvořit na jeho základě díla nová. Úspěšně tím veškerý teoretický prospěch v praxi ničí a zůstávají pouze škody a vedlejší náklady.
Hlavním účelem pojmu „duševní vlastnictví“ je tento fakt zastírat. Pokud čtenář přijme tvrzení, že kopírovací monopol, patenty a ochranné známky jsou částmi jednoho nedělitelného celku, pak už není třeba obhajovat každou část zvlášť. Stačí obhájit jen jednu z nich a čtenář zmatený pojmem „duševní vlastnictví“ si nevšimne, že ostatní části nejen obhájeny nebyly, ale v současné podobě ani obhajitelné nejsou.
Převzato z Pirátských novin
