Včerejší pohřeb Jurije Budanova rozostřil pohled na tentokrát i nekonformní ruskou vnitropolitickou scénu. Jurij Budanov, plukovník a bývalý velitel 160. gardového tankového pluku, jeden z 983. nositelů titulu "Hrdina RF" s právem nosit zlatou hvězdu, byl totiž jako vzteklý pes odstřelen 10. června 2011 na Komsomolském prospektu v Moskvě před zraky rodiny a to šesti výstřely „Makarova s tlumičem“.
Budanov byl složitou postavou posledního dvacetiletí ruských dějin. Jak na jeho pohřbu (překvapivě s vojenskými poctami) řekl Vladimír Žirinovský: „Zaplatil životem za špatnou politiku státu“. Špatně vedenou, dodejme.
Zhruba před dvaceti lety začal konflikt na pomezí Gruzie, Čečny, Dagestánu, severní Osetije a Stavropolského kraje tehdejší RSFSR. Historické kořeny konfliktu byly ještě v carských dobách, a katalyzoval je Stalin, který čečensko-ingušsské obyvatelstvo nechal za dob II. sv. války násilně přesídlit do sídlišť a aulů Kirgízie a Kazachstánu. Čečenci totiž podporovali tehdejšího nepřítele. Po čase, když došlo ke kritice kultu, dostali Čečenci své území zpět, ovšem i s ruskými okresy. Práce nebyla (hodně Čečenců pracovalo na ropě v Ťumeni) a tak Gorbačovova „glasnosť“ a perestrojka (nové vztahy v rámci SNS) znamenaly nikoli emancipaci státní (čečenský ekonomický prostor neexistoval), ale nábožensko-nacionální, etnickou.
Moskevské „akademické“ intelektuály Izetbegovičova bosenského ražení doplnili vojáci z Afghánistánu, především Džochar Dudajev, jediný divizní generál čečenského původu, kdysi službou v Estonsku. Na „balkanizaci“ konfliktu Rusů (chránících Rusy) a Čečenců nebylo co měnit, zvl. po vyhlášení islámského státu v Čečně a v průběhu první a druhé čečenské války v 90. letech minulého století. Válku nikdo nevyhrál. Dala zrod jen terorismu, který se projevuje dodnes v moskevském metru, nebo na letištích.
Čečně vládnou loutky, uznávající islám (Kadyrov). Nepřekážejí vzájemnému zabíjení, přesněji. V rámci tohoto pobíjení kdysi plukovník Budanov uškrtil při výslechu mladou Čečenku, byl zatčen, odsouzen k nuceným pracím, které vykonal (podmínečně propuštěn rok před uplynutím trestu), přičemž Čečenci ústy svého prezidenta prohlásili, že krevní msta pro ně platí. Čečenské „tajné služby“ dnes pátrají po soukromých adresách bývalých vojáků, kteří prošli Čečnou, a nikdo nepochybuje, že to není kvůli blahopřáním k Novému roku.
Rusové by dnes za prezidenta (volby budou příští rok) volili Putina, Zugjanova (šéf komunistů), Žirinovského (nacionalista) nebo i Navalného (stíhaný bloger). Tedy kohokoli, kdo dá Rusku JASNÝ SMĚR. Konflikt administrativy v případě Libye (Putin pro Kaddáfího, Medveděv pro americkou rezoluci o bezletové zóně) dal najevo, že Rusko je dnes blíže Janajevovsko-Krjučkovovským „ne-krokům“ při státním převratu v srpnu 1991, než čemukoli jinému. Tedy patu ve prospěch Západu. K tragédiím již proběhlým by přibyly další. A jen těžko by bylo říkat s básníkem Tvardovským: „Vždyť hrdinové se nerodí jen tam, kde není Země.“
(Zpráva je informací, nikoli dějinami vnitroruských konfliktů).
