Vláda neví roupama co dělat a peněz má na rozdávání – jenom tak lze vysvětlit, že trvá na sčítání lidu, domů a bytů i přesto, že za něj zaplatí cca 2 miliardy korun, což je částka, kterou se jinak zdráhá vydat, i kdyby to mělo znamenat kupříkladu kolaps zdravotnictví. Vláda, respektive Český statistický úřad, sčítání zdůvodňuje celou řadou ušlechtilých pohnutek a péčí o blaho lidu, jako že bude možno lépe plánovat veřejnou dopravu či výstavbu mateřských školek. Skutečně mám tohle věřit vládě, které je jinak vše veřejné trnem v oku, privatizovala by nejraději i vzduch a neuznává žádné společné zájmy a společnost vůbec, ale pouze jedince a jejich individuální zájmy?
Co je vládě vůbec do toho, s kým žiji v domácnosti a v jakém jsme vztahu, jakého jsem vyznání, či kde pracuji a na jaké pozici? Samé dotěrné dotazy, kterých ale není tolik, ale by se z nich dal vystavět komplexní obrázek o společnosti, na představu o sociálním postavení občana ovšem stačí bohatě. Nejde ale jenom o to, že mám někomu tyto údaje sdělit, jde především o to, komu mám ty údaje sdělit. Státu, se kterých bych se mohl ztotožnit, je předám rád, ale státu, kterému nedůvěřuji, protože jeho vláda má móresy vojenské junty a způsoby příbřežních pirátů, je předávat prostě nechci. Už takhle jich má víc, než dost.
A to je další věc, které ve mně vyvolává averzi vůči sčítání. Stát má k dispozici celou řadu registrů, z nichž by měl být schopen získat kompletní a komplexní obraz o stavu společnosti. Existuje evidence obyvatelstva, evidence správy sociálního zabezpečení, evidence zdravotních pojišťoven, evidence motorových vozidel, katastr nemovitostí etc. etc. Znamená snad pořádání sčítání lidu implicitní přiznání, že jsou tyto registry defektní a nespolehlivé a nelze na nich stavět? K dispozici je sice kulantní oficiální vysvětlení pravící, že propojování osobních údajů z různých databází a bez výslovného souhlasu osoby, jíž se tyto údaje týkají, je zákonem o ochraně osobních údajů přímo zakázáno, jenže sčítání lidu pod sankcí tento zákaz prolamuje a občan stejně musí údaje vydat, tak jaký by byl problém prolomit zákaz propojování databází ad hoc zákonem a občana z toho vynechat?
Sankce pro občany za sabotáž sčítání jsou vůbec kapitola sama o sobě. Pokuta deset tisíc je pro většinu populace drakonická a je srovnatelná s pokutami za zdraví a život ohrožující dopravní přestupky, nebo je dokonce převyšuje. Přitom je to pokuta do značné míry absurdní, protože aby mne mohl stát pokutovat za to, že jsem odmítl vyplnit sčítací list, musí poznat, že jsem jej nevyplnil, a tedy vědět, že existuji, a tudíž mne nemusí sčítat, protože o mne ví.
Nepopírám, že s výše uvedenými námitkami se stát, respektive příslušní úředníci, pokusili vypořádat předem. Jsem však toho mínění, že jejich vysvětlení, ač věcně správné, není dostatečně přesvědčivé a nedokáže obhájit sčítání tak, aby beze zbytku rozptýlilo pochybnosti o jeho nezbytnosti, účelnosti a etičnosti. Jedním z nevyřčených záměrů sčítání totiž může být i demonstrace státní moci, test, nakolik jsou občané schopni se postavit na odpor, pokud stát zaútočí na jejich práva. Zatím to vypadá, že lidé poslušně sčítací listy vyplní a odevzdají, ať již z laxnosti, lhostejnosti, uvědomělosti či proto, že pokuta deset tisíc by pro ně byla likvidační. Stát pak bude přesně vědět, kolik ovcí na ostříhání má k dispozici.
Celá akce by se proto klidně mohla jmenovat Sčítání ovcí, domů a bytů. Jenže na lidi, na rozdíl od ovcí, lze klást nároky stran kritického myšlení a obrany vlastních práv, a pokud jich nejsou schopni a jen pasivně udělají, co jim vrchnost poručí, pak jsou to blbci. A protože nic nenasvědčuje tomu, že by sčítání nemělo skončit úspěchem, navrhuji je přejmenovat na Sčítání blbů, domů a bytů. Jenom blbec je totiž vždy, všude a za všech okolností úslužný poslušný.
Převzato z blogu Tribun
