Proč Gorbačov nezachránil Saddáma?
Michail Sinělnikov
Duben 28, 2012
Dnes by mohl Saddám Hussajn slavit pětasedmdesátiny a na jeho oslavách by se mohl blýsknout Michail Sergějevič Gorbačov. Jeho přičiněním by mohl vůdce Iráku zůstat živ a zdráv, kdyby Michail Sergějevič před jedenadvaceti lety udělal něco, co by mělo vliv na další osud SSSR. Leč nestalo se tak.
Základní otázky v této záležitosti zní: kdo byl tehdy vinen a co třeba dělat dále. Stalo se, co se stalo a Saddám před jedenadvaceti lety nazval Gorbačova zrádcem. Totéž hodnocení je možné slyšet i dnes. Irácké archivy obsahující více než 2300 hodin zvukových záznamů, které zabavili Američané, to dokládají. Ti pak přestali na mezinárodní scéně uznávat SSSR za rovnocenného partnera a považovali jej jen za přitakávače.
Saddám asi těžko předvídal, jak pro něho dopadne okupace Kuvajtu. Jeho konfrontace s kovbojskou rodinou Bushů se vlekla několik let. Amerika měla už dávno vyhlášen Perský záliv za oblast svých národních zájmů. Za vším byla ropa. Pro Sovětský svaz byl tento "protektorát" velmi nevýhodný. Za jeden z důvodů rozpadu Sovětského svazu se uvádí prudký pokles světových cen ropy. Důsledkem bylo snížení dovozu potravin a jejich nedostatek, následná nespokojenost obyvatel atd.
Existovala další varianta – postup Iráku na Saúdskou Arábii. Záměr potvrzovalo směřování početných skupin iráckého vojska na kuvajtsko-saúdskou hranici a řada pohraničních konfliktů. Saúdská Arábie byla vojensky slabá a proto saúdský monarcha Fahd přijal americkou pomoc.
Kdyby se Saddámovi podařilo soustředit ve svých rukách tak ohromné ropné bohatství jaké bylo v Iráku, Kuvajtu a Saúdské Arábii bylo by to sice cynické, ale pro SSSR, který tehdy byl spojencem Iráku, pragmatické. Diktát cen ropy na světovém trhu by byl téměř absolutní. Takový vývoj situace by mohl upevnit světovou ekonomiku a zachránit stát, jehož rozpad je nyní mnohými považován za tragédii.
Další kdyby. Kdyby se Saddámovi nepodařilo zcela realizovat svoje plány, potom by dlouhodobá nestabilita v Perském zálivu automaticky udržovala ceny ropy na přijatelné úrovni pro Sovětský svaz. Ten by tehdy nemusel přímo zasahovat do ozbrojeného konfliktu, ale situaci by mohl ovlivňovat výhodně pro sebe. Třeba prostřednictvím veta v OSN na Pouštní bouři. Tehdy se ještě na tuto organizaci bral ohled. V té době se ukázala formule "nejsou přátelé, nejsou nepřátelé, jsou jen státní zájmy" pro SSSR mimořádně tvrdá. Před válkou v Perském zálivu byla dána přednost "míru" s Amerikou.
K bombardování iráckého vojska došlo 17. 1. 1991. Bylo nasazeno 1000 letadel a poprvé to byly tzv. "chytré", přesně naváděné stroje, aby nebyla poškozena ropná pole. Ta proto nechal Saddám zapálit. Chtěl tak znemožnit viditelnost. 24. února se do operací vložila pozemní vojska a tato část Pouštní bouře byla odvysílaná v TV.
Když Saddámovi oznámili první pozemní střetnutí, osopil se na Gorbačova, uvádí New York Times podle dokumentu z archivu. Je to pochopitelné, neboť na jeho pomoc spoléhal. Ukázalo se, že Michail Sergějevič Saddáma "hodil přes palubu" a své sliby nesplnil.
Husajn před tím vyslal do Moskvy svého ministra zahraničí, aby se snažil na poslední chvíli odvrátit pozemní válku. Pod vlivem Gorbačova nabídl stažení svých vojsk z Kuvajtu za 21 dní. Den před 24. únorem napsal kategorický dopis Gorbačovovi: "Situace se zhoršuje. Náš lid i armáda jsou v těžké situaci. Ptáme se co má větší hodnotu: návrh SSSR nebo hrozba Američanů?"
Doma se Husajn vyjadřoval méně diplomaticky. Gorbačova nazval podvodníkem a dokládal to tím, že buď nemá vliv, anebo si nepřeje Bushe zastavit. Obvinil ho, že Irák oklamal. Podle amerického vydání dává irácký archiv následující obraz o situaci. "Gorbačov chtěl najít řešení, které by bývalého spojence ochránilo a postavilo by SSSR v mezinárodní diplomacii do rovnoprávné pozice s USA. Současně nechtěl riskovat své vztahy s Bushovou administrativou."
23.února, několik minut před hodinou X Bush s Gorbačovem spolu hovořili telefonicky. Gorbačov tvrdil, že společná akce USA a SSSR prostřednictvím OSN se stane vzorem pro řešení dalších krizí: "Jirko, pojďte zachovat chladnou hlavu", doslova prosil, ačkoliv bylo třeba vyžadovat. Ale Bush oznámil: čas se naplnil – pokud Iráčané chtějí odvolat vojsko, musejí tak učinit v nejbližších minutách. A Michail Sergějevič jeho žert spolknul.
Převzato z Pravda.ru
***
Geopolitické pozadí ruskočínských námořních cvičení
Duben 30, 2012
Pozorovatelé došli k závěru, že Čína vtáhla Rusko do územního konfliktu s účastí USA. Tak hledí na výsledek společného námořního cvičení ve Žlutém moři.
Podle blogera Dao Ke Dao se v tomto případě jedná o Paracelské ostrovy (Spratley) a vládu nad nimi. Je mnoho těch, kteří si na ně činí nárok: Vietnam, Malajsie, Brunei, Tchai-wan a samozřejmě Čína a Filipíny. Každý z těchto států je považuje za své a každý si z nich už kousek ukrojil. Nejvíce Vietnam – 21, Čína a Filipíny po osmi. Nejlépe je na tom Tchaj-wan. Má sice jen ostrov Itu Aba, ale na něm je umístěna námořní a letecká základna Tchai-pei, z níž lze kontrolovat velký prostor.
Státy už připravují novou rozepři. Vietnamský ministr obrany varoval, že si Vietnam nenechá narušit svou suverenitu. Pro případ války s Čínou mají vypracovaný plán mobilizace. Na zajištění obrany svých ostrovů si v Rusku objednali stavbu šesti ponorek typu Varšavjanka za 2 miliardy dolarů.
Do věci se už vložili i Američané. Upozorňují na nebezpečnost čínského záboru ostrovů, kdy by Čína získala kontrolu nad významnou částí světového oceánu. Američané si však své možnosti sami omezili. Ovlivněni odchodem sovětského námořnictva zrušili svou základnu Subic Bay (1992). Nepočítali s tím, že uprázdněný prostor vyplní Čína.
Na podnět amerického ministerstva zahraničí začaly v roce 2011 vytvářet Filipíny a Vietnam jednotnou protičínskou frontu. V oblasti Jihočínského moře je tak pěkný guláš. K tomu všemu ještě podepsalo Rusko s Vietnamem dohodu o společné těžbě ropy a plynu na šelfu Jihočínského moře. To považuje Čína (proti mezinárodnímu právu) za své. Poprvé tak Rusko vystoupilo proti zájmům Pekingu. Mírně to vyžehlilo společné ruskočínské námořní cvičení.
"Námořní součinnost – 2012" lze nazvat krajně nebezpečnou. Podle Dao Ke Dao už jen proto, že Tichooceánská flotila nebyla vyslána na moře za poslední dvě desetiletí v tak významném obsazení – gardový raketový křižník Varjag, tři velké protilodní koráby, tanker a dva záchranné remorkéry – ani jednou. Je to prakticky veškeré loďstvo (mimo ponorek) umístěné na Dálném Východě. K nebezpečí přispělo i to, že se nedaleko nacházejí bojové lodě americké a filipínské, které tam zahájily cvičení. Na to Peking reagoval varováním jak Washingtonu, tak Manile s upozorněním, že v oblasti může dojít k bojovému střetu. V prohlášení Národně osvobozenecké armády Číny se praví: "Všichni nestranní pozorovatelé už dávno zjistili, že vojenská cvičení představují etapu na cestě k vojenskému střetu a k řešení konfliktu prostřednictvím síly." Podle Dao Ke Dao to platí pro manévry Ameriky a Filipín. Pentagon ihned ujistil, že v jejich manévrech není žádná provokace, byly plánovány dávno a všeobecně známy, Moskva i Peking o nich věděly rovněž. Pentagon zde však nepřipomenul, že jejich cvičení mělo začít o týden později, tedy 23. 4. Namísto toho bylo zahájeno 16. 4.
Podle Dao Ke Dao nese vinu obvyklý pohraniční konflikt z 10. 4. Tehdy filipínská pobřežní hlídka objevila u sporného útesu Scarboroug dvě čínské lodě. Filipínci je chtěli zadržet, avšak v blízkosti byly čínské bojové lodě. Spor se rozhořel plnou silou.
Převzato z Fondsk.ru
***
Přistoupí USA k agresi proti Íránu?
Květen 01, 2012
USA se pod vymyšleným nebezpečím pro světové společenství snaží znemožnit Íránu přístup k jaderným technologiím. Nikterak neberou v úvahu, že stejné technologie, ať mírové nebo válečné, rozvíjejí i jiné země. Příčina tkví v poloze a postavení Íránu. Je totiž jedním z ústředních článků systému bezpečnosti v Eurasii. Podle toho jak bude současná americko-íránská krize řešena, se bude ubírat světová ekonomika, stále více závislá na energetických zdrojích.
***
Spojené státy musejí v současnosti neustále potvrzovat svou pozici jediné světové supervelmoci. Přitom americká elita bez ohledu na stranickou příslušnost se hlásí k silovému řešení otázek světové politiky. Na mapě světa překresluje státní hranice a snaží se o vytvoření makroregionu Velký Blízký východ. Ten se má stát gigantickou americkou základnou. Pokud by toho USA dosáhly, mohly by diktovat ceny uhlovodíkových surovin a rovněž jiným způsobem než nyní jednat se třemi asijskými giganty – Čínou, Indií a Ruskem.
Írán je hlavním neuralgickým bodem bezpečnosti na Blízkém východě (zeměpisná poloha, přírodní bohatství, přístup ke světovému oceánu, možnost propojení Evropy s Asií dopravní sítí). Změna íránského režimu by znamenala vážné zahraniční komplikace pro shora uvedené tři mocnosti. Írán je čtvrtou oporou eurasijské geostrategické rovnováhy. Proto je zajištění Íránu před útokem ze strany USA prvořadým úkolem Moskvy i Pekingu. Z úporné snahy Washingtonu, aby Íránci neměli jaderné zbraně, čiší stále více potřeba ovlivnit veřejné mínění, aby přijalo jeho vojenskou akci proti Islámské republice.
V hypotetickém případě, že by Írán skutečně vlastnil jaderné zbraně a zaútočil by na Izrael, nastal by tak masivní jaderný útok proti němu ze strany USA, že by z něho byla ohromná černobylská zóna. Když se USA nebojí jaderné výzbroje Číny, která je mnohonásobně větší, než by mohla být ta předpokládaná íránská, nelze věřit žvanění o íránské jaderné hrozbě. V Teheránu nejsou sebevrazi a není tedy důvod se obávat primárního íránského jaderného útoku ani v případě, že by skutečně JZ vlastnil.
Případné JZ v rukách Íránu by byly důležitým prvkem obranyschopnosti a nástrojem zahraniční politiky. To je ten důvod, proč USA brání Íránu v přístupu k JZ. Nepřejí si mnohopolární svět. Mnohopolárnost by představovala konec americké hegemonie, kde vojenskoprůmyslový komplex zajišťuje dolaru roli světové rezervní měny a USA úlohu poslední supervelmoci. Ztráta hegemonie by znamenala krach ekonomiky založené na výpůjčkách a Spojeným státům by hrozila rychlou změnou v cosi podobného severoamerické Austrálii.
***
USA měly dva důvody vpadnout do Iráku. Kontrolu jeho zásob ropy a v důsledku války zvýšení jejích cen. Vysoké ceny ropy brzdí rozvoj zemí, které ji nemají, jsou tedy nevýhodné pro EU, Čínu a Indii. Spojené státy ropu mají, ale nevyvážejí ji, používaji ji jen pro vlastní potřebu.
Vojenskopolitická kontrola Iráku, překreslování map ohromných eurasijských území pro vznik Velkého Blízkého východu a získání kontroly nad Íránem má sloužit k omezení přístupu Číny a Indie k energetickým zdrojům. Je to pokračování anglosaské strategie kolonií. V minulosti musela Evropa kupovat koloniální zboží od překupnické Anglie.
Zájmům ropných korporací USA se neodváží vzepřít žádný tamější prezident. Přebytek amerických peněz je třeba prohnat vojenskoprůmaslovým komplexem. Ten v současné ekonomice pohlcuje kapitál. Dále se peníze lijí do podpory bojeschopnosti armády, rozšiřování a udržování vojenských základen, do vojenských akcí a do výzkumu a vývoje v oblasti vojenskoprůmyslového komplexu.
***
Americe vyhovuje vysoká cena ropy i možný válečný konflikt. Tehdy ceny vylétnou ještě výše. K růstu cen pak dochází nejen vyčerpáním zdrojů, ale i ekonomickým růstem velkých zemí. Ten je pro USA nepříznivý, navíc ještě v době, kdy u nich se prohlubuje krize. Krize způsobila vážné následky finančnímu systému i úvěrovým finančním zařízením v USA i Velké Britanii. Ztratily důvěru jak zahraničních investorů, tak domácího obyvatelstva.
Ekonomický růst vede ke kvalitativním změnám v rozmístění sil vedoucích světových hráčů. USA se nemusí podařit završit svůj technologický skok do roku 2020 a to Washington ví. Posílení pozic Ruska, Číny a Indie už Američané zaspali. Stejně mohou dopadnout i s Íránem.
Převzato z Fondsk.ru
***
Instrukce a hesla
Vladimir Derbin
Květen 01, 2012
Mezi prvomájovými hesly odborových organizací Petrohradu a Leningradské oblasti bylo jedním z hlavních "Ne – nepromyšlené privatizaci!"
Ve volbách 4.března podpořily odbory Putina a na prvomájovém shromáždění v předvečer inaugurace hlavy státu obrátili pozornost na požadavky, které občané Severní metropole vyhlašovali v prezidentské kampani. Bylo mezi nimi upevnění postavení státu na mezinárodní scéně, upevnění obranyschopnosti, rozvoj vědy, vzdělávání, výroba a zvýšení sociálních záruk.
Asi třetina požadavků byla předána petrohradskému gubernátorovi, týkaly se života v místě. Ostatní budou po inauguraci předány Putinovi. Některé z nich jsou dále zmíněny.
Heslo "Ne nepromyšlené privatizaci!" má své opodstatnění. V devadesátých letech byl téměř zničen průmysl. Žádný soukromý závod nepracoval efektivněji než závody státní. Přitom příkladně státní podniky Rosněfť, Zarubežněfť, VTB nebo Spořitelna přinášely do státní pokladny ohromné zisky. Proč na takové podniky sahat? Aby dostávala dividendy skupina zbohatlíků a země ztratila velké plátce daní?
Heslo "Nedopustit zvýšení věku odchodu do důchodu". Střední délka života v Rusku není tak vysoká, aby se do penze mělo chodit později než v šedesáti letech.
Heslo "Absolventům zaručit práci". Tak vysoká nezaměstnanost mezi mládeží jako je dnes je nepřípustná. První pracovní místo musí být garantováno.
Heslo "Reálné daně". Velké příjmy musejí znamenat velké daně.
Další požadavek je "Státní monopol na alkohol".
Snad nejdůležitější požadavek obyvatel Petroradu a Leningradské oblasti je zabezpečit stabilitu ve společnosti, nenechat provokatéry "rozkolébat loďku". Nedopustit protistátní akce a zaručit plnění vůle většiny. Společným úkolem je plnit předložené požadavky a pomoci Putinovi zavést v zemi pořádek.
Převzato z File-rf.ru
