Svět ruskýma očima 136

Reklama


K čemu povede Transafghánský plynovod

Alexandr Šustov

Květen 25, 2012


Turkmenistán, Afghánistán, Pákistán a Indie podepsaly 23. května dohodu o výstavbě Trasafghánského plynovodu (TAPI), jímž poteče turkmenský plyn do jižní Asie. Projekt z počátku devadesátých let už má jasno s konečnou stanicí i s odběrateli.


Délka plynovodu bude přibližně 1 700 km a propustnost 33 miliard kubíků za rok. Hlavními odběrateli budou Indie a Pákistán. Afghánistán bude dostávat 5 miliard kubíků. Trasa plynovodu povede přes afghánský Herát a Kandahár, pákistánskou Kvétu a Multan do obydleného střediska Fazilka na hranicích s Indií. Výstavba má podle Indie stát 12 miliard dolarů. Zdrojem plynu má být turkmenské ložisko Galkynyš, které je podle Ašchabádu jedním z nejvydatnějších ve světě.


Projekt plynovodu z Kaspiku do Afghánistánu byl rozpracován už za SSSR. Po rozpadu SSSR se projektu chytili Američané, kteří na tomto území chtěli změnit přepravní trasy tak, aby izolovali Rusko od střední Asie a Kavkazu. V roce 1995 byl podepsán kontrakt mezi americkou společností Unocal, Saúdskou Arábií a Turkménií. V roce 1997 bylo vytvořeno mezinárodní konsorcium, ale budování zmařily události v Afghánistánu. Talibánská vláda projekt podpořila, ale vpád do země mu odzvonil.


Ke vzkříšení projektu došlo na konci minulého století, kdy Ašchabád hodlal diverzifikovat směrování dodávek plynu a zároveň se USA snažily nepřipustit výstavbu plynovodu do Pákistánu a Indie alternativní trasou z Íránu. Měly zájem na trase z Turkménie přes Afghánistán. Hlavní zákazník turmenského plynu Gazprom ukončil po výbuchu na plynovodu "Střední Asie – Centrum" v dubnu 2009 nákup. Jakmile totiž padly ceny za plyn, bylo pro Gazprom nevýhodné platit vysoké platby, na kterých Turkménie trvala. Dodávky byly obnoveny až v roce 2010, ovšem odběr byl čtyřikrát menší. Pro Turkménii znamenala tato situace ztrátu asi čtvrtiny jejího HDP. Turkménie proto musela hledat alternativní odbyt.


V roce 2009 se začal stavět plynovod Turkménie – Uzbekistán – Kazachstán – Čína, jehož kapacita byla v roce 2010 zvýšena. Kromě Turkménie do něj přivádí plyn Uzbekistán a Kazachstán. V roce 2010 byl spuštěn nový plynovod z Dovletabadského ložiska přes Sarahs do íránské oblasti Kangeran, který umožňuje zvyšovat dodávky plynu Íránu z osmi na dvacet miliard ročně. Turkménie si ztrátou Gazpromu nepomohla. Čínské a íránské odběry jsou za mnohem nižší ceny a nekompenzují příjmy od Gazpromu.


Turkménie má kromě severního, východního a jižního směru plynovodu ještě směr jihovýchodní (afghánský). Projekt Nabucco, který měl vést plyn do Evropy, opustili v poslední době maďarský MOL a německá RWE. Důvodem je problematické položení plynovodu po dnu Kaspiku, není dosud právně upraven jeho statut. Proto se Turkménie upnula na afghánský směr. První snahy o realizaci byly ještě před prudkým ochlazením rusko-turkmenských vztahů ve věci plynu. Od roku 2008 Turkménie naléhá na výstavbu TAPI. Aby na tento projekt navnadila Afghánistán, navrhuje mu dodávat plyn a elektřinu za snížené ceny a pomoc při průzkumu a osvojení příhraničních ropných a plynových nalezišť.


Vedoucí příslušných ministerstev Turkménie, Afghánistánu, Pákistánu a Indie podepsali v roce 2010 rámcovou dohodu o výstavbě TAPI, ta však nezahrnovala přesné termíny realizace, velikost tranzitních dodávek a podmínky financování. V té době přišla na řadu otázka Gazpromu. Igor Sečin, který v ruské vládě sanoval palivoenergetický komplex, potvrdil jednání o vstupu Gazpromu. Mezi tím došlo k havarii na plynovodu Střední Asie – Centrum, vztahy se zkomplikovaly a turkménský ministr zahraničí tuto dohodu odmítl. Jednání se dostalo až na prezidentskou úroveň, ale dohodou korunováno nebylo.


Projednání výstavby TAPI dospělo do rozhodujícího stadia až v roce 2011. V listopadu se dohodli prezidenti Turkménie a Pákistánu a podepsali společnou deklaraci o připravenosti aktivizovat úsilí o budování plynovodu. V květnu 2012 schválila indická vláda indické společnosti GAIL dohodu o budování TAPI s Turkménií. Podporu tomuto projektu také několikrát vyjádřilo ministerstvo zahraničí USA. Spojené státy se usilovně snaží zabránit pokládce potrubí na alternativní trase z Íránu do Indie přes Pákistán.


U TAPI je hlavním problémem bezpečnost. V Afghánistánu a Pákistánu povede hlavní část trasy územím nekontrolovaným ústředními vládami. Uvažuje se proto o placení místním rodovým společenstvím, která by na sebe vzala potřebnou ochranu. Po případném odchodu USA a NATO z Afghánistánu se situace sotva zlepší a stejně jako před tím bude projekt TAPI vysoce rizikový.


Převzato z Fondsk.ru

***

Turecko dychtí po EU, v níž hodlá dominovat

Ljubov Ljulko

Květen 29, 2012


Turecko obnovilo své snahy o vstup do EU: ministerský předseda Erdogan slíbil podporu italskému premiérovi a prezident Gül novému francouzskému prezidentovi. Německý ministr zahraničí vstup Turecka schvaluje, ač ještě před rokem byl proti. Dnes má EU o silné Turecko zájem, a to se drápe k vůdcovství této slábnoucí organizace.


Erdogan odjel 9. května do Říma, kde se na mezivládním summitu Turecko-Itálie shodl s italským ministerským předsedou Montim. Gül naproti tomu využil chicagskou schůzku NATO, aby se dohodl s novým francouzským prezidentm, který slíbil změnit vztahy mezi státy a působit na vstup Turecka do EU.


Hollande už během své prezidentské kampaně ohlásil, že přeformuluje zákon o genocidě Arménů, aby vyhovoval ústavě. Německý ministr zahraničí řekl na konferenci v Istanbulu za přítomnosti tureckého protějšku Davutoglu, že Evropa musí s Tureckem jednat čestně a že spolupráce s ním bude velmi prospěšná. Na to Davutoglu odpověděl: "Příchodem Hollanda k moci máme naději, že nový kurs ve vztahu Turecka a EU bude nabírat otáčky."


K nápadným změnám vedlo za prvé to, že se po pádu stabilních a loajálních "diktátorských režimů" v regionu prudce změnila politická situace. Umírněné a předvídatelné Turecko bylo nárazníkem mezi radikálními islamisty a Evropou a zárukou stability. Za druhé – z politické scény odešel tvrdohlavý odpůrce Turků Sarkozy, tvrdící, že členem EU nemůže být muslimský stát a iniciující zákon o trestním stíhání za popírání genocidy Arménů. Za třetí mají krizí postižení Evropané naději, že jim silná turecká ekonomika pomůže přečkat těžké období.


Po čínské ekonomice je turecká nejrychleji rostoucí. Ani ne za deset let se HDP Turecka ztrojnásobil, země zaujímá šestnácté místo ve světovém žebříčku. Státní dluh je jen 48 % HDP. Obrat v komoditách je s EU 43 %. Takového spojence si EU nemůže nechat ujít.


Turecko se o členství v EU snaží už 25 let. V roce 2004 bylo prohlášeno kandidátem členství. Brzdy byly různé, ale především to byla situace se Severním Kyprem, jehož nezávislost nikdo, krom Turecka, neuznal. Dnes už tato okolnost nehraje roli. Vždyť příkladně Srbsko, která je jen krůček od EU, se nechystá uznat nezávislost Kosova a kromě něho ji neuznalo ani Španělsko, Rumunsko, Slovensko a Kypr.


Turecko se stalo silným mezinárodním hráčem s velkými ambicemi. Bez jeho aktivní účasti se nerozhodují otázky Palestiny, Iráku, Afghánistánu, Somálska, Íránu, Sýrie, a dokonce ani Kavkazu. Erdogan je nevypočitatelný a lavíruje. Nejprve odmítá poskytnout USA své území k útoku na Irák, a poté ve své zemi nechá rozmístit prvky americké PRO. Uzavírá sérii strategických dohod se Sýrií, a nato je ruší a odsuzuje Asada za potlačování opozice. Přes rozkmotření se se Sýrií zůstává v dobrých vztazích se syrským spojencem Íránem a podporuje jeho jaderný program. Podle možnosti se snaží blokovat Izrael – zdánlivě jen proto, že dosud nedostal oficiální omluvu od Jeruzaléma za zavraždění tureckých občanů při útoku na Flotilu svobody v roce 2010.


Po vstupu do EU už příležitost k podobnému rozmachu nebude mít. Také už minula doba, kdy bylo pro Turecko výhodné být věčným kandidátem. Jakožto kandidát získala země svůj lepší obraz, investice, větší průhlednost daňového systému a upevnění eonomiky. Jenomže to se už vyčerpalo. Dnes chce ovlivňovat jednání Evropy jak v ekonomice, tak v politice. Pochopitelně, vždyť bude mít na základě počtu obyvatel druhé největší zastoupení v Evropském parlamentu. V ekonomice je v rámci Evropy na pátém místě.


Komisař pro rozšiřování EU Füle se chystá navštívit Ankaru a dojednat zahájení rozhovorů s tureckou vládou o citlivých bodech. Jsou to kurdská autonomie, Severní Kypr, genocida Arménů, nebezpečí, že se do vlády dostanou fundamentalisté, nekontrolovaná emigrace Turků do Evropy, přiblížení hranic EU k nestabilním státům BV a Kavkazu a neodpovídající zákonodárství v právech žen a menšin. Zřejmě se všude dojde k dohodě.


Převzato z Pravda.ru



***

Západ připravuje pro Bílou Rus libyjský scénář

Jurij Barančik

Červen 01, 2012


Analýza činnosti tábora běloruské prozápadní opozice ukazuje, že se tyto síly po čistce opoziční infrastruktury, kterou běloruská vláda vykonala po prezidentských volbách v roce 2010, nezotavily. Hnutí je nejednotné, stranické a jiné občanské struktury jsou oslabené, úkoly jsou formulovány zmateně strategie, ani taktika nejsou jednotné. Ke vzkříšení opozičního hnutí nepřispěla ani loňská provokace západních tajných služeb s Alesem Beljackým, který byl běloruským soudem odsouzen za neplacení daní. Snaha udělat z něho běloruského ochránce lidských práv, nového Walesu, Havla, či nového laureáta Nobelovy ceny byla neúspěšná.


Přesto snaha o řešení "běloruské otázky" ve prospěch euroatlantických "demokratizátorů" nekončí. Západ má jako vždy několik paralelních strategií. Jedna z nich je zdánlivě mírumilovná, to je Východní partnerství. Druhá je drsnější a spočívá v tlak na osvobození politických vězňů a snaží se o získání dočasných výhod při jednání s běloruskou vládou před parlamentními volbami v roce 2012. Jednání budou zahájena zřejmě v červnu. Třetí cesta by měla být vtažení Ruska do konfliktu kolem odvolání evropských diplomatů a vytvoření nového "horkého bodu" po vzoru Sýrie. Tato strategie zásluhou jednotného postoje Minska a Moskvy ztroskotala, fakticky ani nezačala.


Na pozadí současného jednání Bělorusko – USA – EU se najednou objevila snaha o zformování organizačního výboru "Rady národní spásy". Aktéry jsou především bývalí příslušníci běloruských tajných služeb usazení v Evropě a opatrovaní svými evropskými kolegy. Další etapou má být vytvoření "vlády v exilu". O tom informoval předseda organizačního výboru, bývalý velitel jednoho z útvarů speciálních sil v Bělorusku Vladimir Borodač. Ve výboru má kolem sebe 28 emigrantů – bývalých příslušníků běloruských silových struktur, občanských organizací a politických stran a desítky příslušníků opozice, kteří žijí v Bělorusku. Zástupcem předsedy je bývalý major KGB Onufrij Romanovič. Cíl rady je podobný, jako jsou cíle analogických rad v Libyi a Sýrii: ostrý boj s "diktaturou", vytvoření vlády v exilu, organizace platforem jednání mezi vybranými představiteli běloruské vlády a Západu a nakonec plnění cizích zájmů vlastní vládou.


Příprava nových západních "iniciativ" v Bělorusku je řízena podle syrského nebo libyjského vzoru. Emigranti z bývalých silových struktur Běloruska dostali role loutek, za nimiž stojí mnohem vlivnější síly. Vnitřní běloruská opozice není tak žhavá. Bojí se jednak přerozdělení zdrojů a jednak toho, že další vlna bojujících s režimem podnítí tvrdší odpověď běloruské vlády. Na emigranty není v zahraničí možno dosáhnout, proto hlavní úder dopadne na ty opozičníky, kteří se nacházejí v zemi. Ti se prozíravě od kolegů v zahraničí distancují. Nejsou ani jasné způsoby boje s vládou. Pokud by mělo jít o ozbrojený útok, tedy teroristický čin, potom by to automaticky vyvolalo zdrcující odvetu vlády a masovou podporu takové odpovědi obyvatelstvem. Politické metody by zase neměly naději něčím prospět práci opozice v zahraničí.


Politická varianta může být lehce zneškodněna. Ovšem ozbrojený vpád zorganizovaný za hranicemi, analogický s libyjskou a syrskou situací, je hodný pozornosti.


Jednou z možností konfrontace je informační diverze. Pro Západ je hlavní metodou a znamená diskreditování bělorusé vlády, která by se snažila zabránit teroristické válce v republice. Podobně jako režim Kaddáfího a Asada je režim Lukašenka předváděn jako strašák krvavé diktatury, která brání svobodnému projevu lidu.


Základem dlouhodobého západního projektu je démonizace běloruské vlády s cílem zabránit  spolupráci s Ruskem a Evropou, zároveň démonizovat i Rusko a následně odmítnout jak "Putinův", tak "Lukašenkův" režim jako necivilizované a neevropské. Iniciativa Borodače a Romanoviče se projevila bezprostředně po zvolení Putina prezidentem Ruska a po jeho označení projektu Euroasijského svazu za přednostní. Plán destabilizace Běloruska je součástí širšího plánu zastavení projektu Euroasijského svazu. V souvislosti s tím je první oficiální návštěva Putina ve funkci prezidenta RF v Minsku a podpis společného komuniké strategickým v souladu s dohodou o vytvoření svazového státu z roku 1999. Figurám, které sázejí na rozvoj krize v rusko-běloruské spolupráci, nedává naději.


Převzato z Fondsk.ru



***

První zahraniční návštěva Putina v Bělorusku

Andrej Geraščenko

Červen 2, 2012


Proběhla 31. května až 1. června a je charakterizována jako strategicky významná už tím, že Moskva dala na vědomí svoji zahraniční prioritu. Lukašenko přijel Putinovi vstříc na letiště, kteroužto čest běžně návštěvám zahraničních představitelů neprokazuje.


Při návštěvě nebylo slyšet hlasitá prohlášení, ani pompézní velebení, setkání bylo důvěryhodné a klidné. Běloruská opozice byla zmatená a nevěděla si rady s komentáři. Při setkání se posuzovaly především hospodářské otázky. V oblasti zahraniční politiky nejsou mezi oběma státy rozpory, až na uznání nezávislosti Abcházie a Jižní Osetie. Putin oznámil, že se Bělorusku vyčleňuje třetí tranše úvěru z krizového fondu Euroasijského hospodářsého společenství 140 milionů dolarů a vyčlenění čtvrté se očekává v nejbližší době.


Projednala se otázka holdingové společnosti na výrobu nákladních vozů a výstavba první běloruské jaderné elektrárny. Bělorusko nemá energetické zdroje a toto řešení je pro něj podstatné. V souvislosti s tím se projednala i první etapa úvěrů na výstavbu JE. Zde Lukašenko Rusku poděkoval za pomoc.


Krom jiného vyzvedly obě strany mimořádný význam Svazového státu Ruska a Běloruska a také velký obchodní obrat mezi oběma zeměmi. Mezi zahraničními partnery Ruska je v tomto ukazateli Bělorusko na šestém místě. Zvláštní pozornost byla věnována perspektivě Euroasijského svazu. V rámci tohoto uskupení uzavírají obě země některé dvoustranné dohody. Je to v případech, že kazachstánská Astana je zdrženlivá. Ta potom může ocenit přednosti již uzavřených dohod. Pozorně je sleduje i Ukrajina.


Posuzovala se vojensko-technologická a vojenská spolupráce, otázky kolektivní bezpečnosti, vytvoření euroasijsdkého parlamentu a postavení Sýrie na Blízkém východě. Bylo jednáno i o humanitárních, historických a kulturních záležitostech.


Běloruský prezident se s Putinem rozloučil velmi srdečně. Putin ocenil kroky běloruského vedení, které učinilo jak vzhledem k opozici, tak k EU. Hlavním výsledkem návštěvy byla skutečnost, že integrační proudy v postsovětském prostoru nabírají na síle.


Převzato z Fondsk.ru

Přejít do diskuze k článku