Svět ruskýma očima 49

Reklama






Proč přijel do Ruska Robert Gates?

Jurij Rubcov

Březen 24, 2011

S čím přijel do Ruska Robert Gates, ministr obrany USA na odchodu? V září 2010 byl na návštěvě Pentagonu ruský ministr obrany Serďjukov, který si tam vyslechl mnoho poklon. Tehdy byli oba ministři, ruský i americký, představováni jako vojenští reformátoři, označující války za nákladné a neefektivní byrokratické systémy svých zemí. V The New York Times se objevily úvahy s tím, že ambice Gatese ve srovnání se Serďjukovovými blednou. Serďjukovovi se lichotilo ve věci změny studenoválečnické armády na armádu mnohem mobilnější. Gates si tehdy přisadil v tom, že podle něho jsou problémy obou armád podobné. Mohlo by se zkrátka říci, že Gates si Serďjukova přímo předcházel.

Pokud se ozbrojené síly protivníka pod maskou reformy snižují a neustále nějak drobí, potom není divu, že se takovému „reformátoru“ přeje úspěch. A to, že USA hledí na Rusko jako na protivníka, se potvrzuje neustále. Potvrdilo to i nedávné vystoupení ředitele Národní zpravodajské služby Clappera, který označil za největší hrozbu pro Spojené státy Rusko a Čínu. Odmítl Írán a Severní Koreu i po přímém dotazu. Stál na svém. O vztahu USA k Rusku vypovídá i nedávné podněcování nároků Japonska vůči Rusku ze strany USA. I přesto před rozhovory 22. března označil Gates naše vztahy za těsné a partnerské. Toto pragmatické pojetí partnerství jim dovoluje myslet výlučně na své zájmy a současně vytvářet iluzi relativně stejných zájmů, jako má Rusko.

Při washingtonském jednání se ministři domluvili na vytvoření dvoustranné pracovní skupiny pro otázky vojenské reformy a zajištění průhlednosti vojenské politiky USA a RF. Ve vyhlášení ministrů byl jejich konkrétní seznam: reforma a transformace ozbrojených sil, přednostní otázky obranné politiky a národní bezpečnosti, průhlednost a upevnění důvěry pro zlepšení vzájemného pochopení, regionální a globální bezpečnost, nové výzvy a nebezpečí, spolupráce v oblasti společného zájmu.

Za hladkými formulacemi však vykukuje drsná skutečnost. Udivují zvláštní náhody. Setkání Gatese s politickými a vojenskými vůdci jako kdyby byla synchronizována s akcemi Washingtonu proti neposlušným státům. Při zářijovém setkání vyjádřil Gates přesvědčení o spolupráci RF na přípravě sankcí proti Íránu. A opět přijel do Moskvy před propuknutím libyjských událostí. Nebyl úplně spokojený s faktickým souhlaserm Moskvy se sankcemi proti Libyi, vyzýval Rusko k bezprostřední účasti jejích vojenských sil v mezinárodní koalici. Odmítnutí RF jakožto stálého člena RB využít právo veta na bombardování Libye je pro šéfa Pentagonu nedostatečné. Řekl: „Vyzývám vás a vaši vládu k promyšlení formy, jak by mohli ruští vojáci být účastni v mezinárodní koalici.“

Za podmínek, kdy bombardování Libye v podstatě rozdělilo NATO, si Washington přeje připoutat Rusko k intervenci a rozhádat naši zem s arabským světem. A zároveň zničit pozici RF v oblasti obchodu. Podle experta ztratí Rusko 4,5 miliardy dolarů ze zrušeného exportu do Libye, což je přibližně polovina ruského vojenského vývozu v roce 2010.

Významný host nazval lží informace libyjského vůdce o obětech mezi civilisty a ráčil pokárat našeho vůdce za to, že si v Rusku dovolují informovat o situaci v Libyi tak, jak to není v souhlase s jeho viděním skutečnosti. Jak tato snaha zaoceánského hosta ve věci Libye koresponduje s dohodnutými body ruskoamerické skupiny? S přednostními otázkami obranné politiky a bezpečnosti? S upevněním důvěry? S regionální a globální bezpečností?

Gates neskrýval svou spokojenost nad tím, že Moskva je v mnohém zajedno s Washingtonem. Až na to, že to není v jejím zájmu. On považuje za důležité, že existuje spolupráce s Ruskem ve věci Severní Koreje a Íránu, v boji proti terorismu a šíření narkotik, přičemž jeho armáda umožňuje dopravu narkotik do Evropy v mnohonásobně větším množství než dříve, a to i přes území Ruska.

Záviděníhodný optimismus má Serďjukov, podle něhož setkání s Gatesem „potvrzuje pozitivní rozvoj vztahů ve vojenské oblasti“. Ten „pozitivní rozvoj“ asi tkví v zatažení RF do afghánského dobrodružství. V mnohém se to daří. Je to skutečný „progres“, když v průběhu půl roku uskutečnil Pentagon 1050 tranzitních letů do Afghánistánu a převezl 112 tisíc vojáků. Mohlo jich být ještě víc, neboť celkový počet amerických letů může za rok dosáhnout v jednom směru až 4500. Jako kdyby to bylo ruské straně prospěšné. Půl roku to probíhalo bez ratifikace dohody.

Rozhovory obou ministrů se týkaly i protiraketové obrany (PRO), přičemž podle Serďjukova je prý prospěšnější porozumění než konfrontace, a diskuse budou prodlouženy.

Cokoliv jiného bylo zbytečné čekat. Poslední Lisabonský summit NATO ukázal, že v otázkách PRO nejsou ze strany Západu žádné reálné návrhy.

Co tedy zůstalo po návštěvě Gatese u Serďjukova, kromě vzájemných poklon?

Převzato z Fondsk.ru

 

***

 

Putin: bitva o Srbsko

Anna Filimonova

Březen 24, 2011

Ve dnech 22. až 23. března byl Vladimír Putin na návštěvě Slovinska a Srbska. Jednalo se o hospodářské spolupráci a žhavých otázkách mezinárodní politiky.

Ve Slovinsku šlo o zvýšení počtu dvoustranných kooperací, které už fungují v padesáti ruských regionech. Obchodní obrat mezi Ruskou federací a Slovinskem obnáší 1,2 miliardy euro. Byly nově podepsány dohody v oblasti energetiky. V blízké budoucnosti bude vytvořeno společné zařízení na vybudování plynovodu Južnyj potok (South Stream). Pro Slovinsko zajistí Gazprom 50% spotřeby plynu. Bylo také dojednáno, že ve Slovinsku bude zřízeno Ruské centrum pro občany, kteří mají vztah k ruské kultuře. Slovinsko patří ze všech zemí bývalé Jugoslavie k těm, které s Ruskem stále udržují strategické partnerství.

S realizací plynovodu Južnyj potok je to složité. USA stále kladou překážky. S Tureckem měla být dojednána dohoda při schůzce Medveděva s Erdoganem v březnu v Moskvě, k dohodě ale nedošlo. Evropští partneři vypracovali svůj projekt – Chamberlain pro Rusko. Zplodili strategii do roku 2050, tzv. Třetí energetický balíček, který nabyl platnosti letos. Jsou to normativy EU k reformě plynového průmyslu sestavené tak, aby vyloučily možnost společností dodávajících energetická media a plyn, být zároveň i jejich dopravci. Navíc k potrubí musejí mít pístup i třetí strany. Jednoduše řečeno – dává se do cizích rukou infrastruktura vybudovaná za prostředky dodavatele. Precedens k tomuto už nastal v Litvě, která se po vykoupení části plynovodu Ruskem a Německem vymluvila na Třetí balíček a nové investory odmítla. Snahou je v tomto případě maximálně obejít Rusko. EU staví na diverzifikaci dodavatelů a distributorů, a nehledí na možné důsledky, jimiž mohou být i limity dodávek.

Přesto všechno monopolní kontrola existuje, ale je řízená nadnárodními orgány. V předvečer návštěvy Putina v Srbsku projednala Evropská komise se srbskými představiteli změnu jejich zákonů – dobrovolně povinnou – týkající se spotřební daně na ropné produkty. Toto poškodí nejen Rusko, ale i samotné Srbsko.

Brusel se snaží poškodit Rusko tím, že na jeho investice nasazuje cizí provozovatele.

V tuto dobu je podíl dodávek ruského plynu v energetickém sektoru baltských zemí, Finska a Makedonie 100 %, Slovenska a Běloruska 98 %, Bulharska 92 %, Srbska 87 %, ČR 77 %, Řecka 76 %, Německa 36 % a celkově zajišťuje Rusko Evropu plynem ze 35 %.

S přihlédnutím k událostem na Blízkém východě a v severní Africe, a při předkolapsovém stavu ekonomiky USA (kolosální vnitřní dluh) byl hlavní náplní cesty Putina po Balkáně ekonomický aspekt. Rusko nyní pociťuje škody dřívější neprozíravé politiky, kdy v devadesátých letech minulého století dobrovolně předávalo své pozice v jihovýchodní Evropě do rukou západního bloku. Země bývalé Jugoslávie přešly do pevného svazku se Západem a západními nadnárodními společnostmi, a tím jsou v opozici proti ruskému ukotvení zde.

Západ využívá veškeré prostředky nátlaku na Bělehrad: vydírání, hrozby, protisrbskou propagandu ve světě, vnucování rozličných nevládních organizací rozleptávajících společnost, podporu separatistických hnutí, odnímání částí území (Kosovo, Metohije). Zvláštní kapitolou je bombardování v roce 1999. Ve jménu demokratické vlády, kterou nastolila oranžová revoluce místo Miloševičovy vlády, je Srbsko uvedeno do slepé uličky (zahraniční dluh okolo 24 miliard euro, nezaměstnaných oficiálně 700 tisíc, domácí dluh 12 miliard euro – 41,5 % HDP). V Srbsku panuje beznaděj a zoufalství.

S ohledem na neschopnost vlády vyvést zemi z katastrofy a na neustálé úsilí Západu udělat ze Srbska protektorát, spojovali Srbové s návštěvou Putina velké naděje. Bez přehánění čekalo Putina celé Srbsko. Složení delegace bylo mimořádně významné: šéf Gazpromu, ministři energetiky, dopravy a mimořádných situací, náměstek ministra zahraničí a další. Putin hovořil skoro dvě hodiny mezi čtyřma očima s prezidentem Tadičem. Ostatní členové delegace vedli rozhovory s dalšími vládními představiteli Srbska a s předsedou parlamentu.

Putin Srbsko ubezpečil o realizaci projektu Južnyj potok a o investování do modernizace srbského ropného průmyslu (NIS) v hodnotě 50 milionů euro. Dále vyjádřil podporu politice Srbska vzhledem ke Kosovu podle rezoluce 1244 a přímým rozhovorům Bělehradu s Prištinou. Vyjádřil také naději, že eurointegrační snahy Bělehradu nezpůsobí újmu ruskosrbským vztahům. V průběhu návštěvy se probralo i mnoho jiných témat a dojednaly se někeré další možnosti spolupráce. Byla řešena i ruská půjčka Srbsku ve výši 800 milionů dolarů.

Srbští poslanci upozorňovali, že je Západ soustavně tlačí do NATO. Putin jim na to řekl: „Můžete do NATO vstoupit, ale nebudete tam nic rozhodovat. Mluvil jsem s vůdcem jedné suverenní země, která do NATO vstoupila, a bylo mi řečeno, že on až teprve letos dostal povolení jmenovat svého náčelníka štábu sám. Do té doby jmenovali člověka do této funkce představitelé NATO. Pokud do NATO vstoupíte, budete muset vybudovat protiraketový štít a my budeme muset přijmout protiopatření. Jinou volbu nemáme.“ Ve věci plynovodu Južnyj potok Putin řekl: „To co jste dostali, o to mnohé státy Evropy žadoní.“ Jen Lukoil přispěl do srbského rozpočtu 161 miliony dolarů a výstavba plynovodu přinese do Srbska 1,5 miliardy euro přímých investic.

Besedy ve Skupštině se účastnili poslanci Srbské radikální strany v plném počtu ze všech oblastí Srbska. Z ostatních stran jich bylo málo. V srbských médiích se Putinova návštěva prezentovala velmi skromně, zatímco Bidenova byla předváděna s pompézností.

Hlavním výsledkem návštěvy bylo to, že RF, na rozdíl od minulých let, vyjádřila vůli po skutečném strategickém partnerství se Srbskem, po ekonomické, kulturní a vojenské spolupráci. Iniciativa však vychází z Moskvy, Srbsko se zřetelně distancuje a předvádí svou orientaci na EU, od čehož nelze oddělit NATO.

Existuje zásadní rozdíl v přijímání Ruska srbským lidem, který vřele a nadšeně ruského prezidenta vítal, a vládnoucími kruhy, řídícími se příkazy Washingtonu a Bruselu.

Převzato z Fondsk.ru

 

***

 

Šéf ministerstva zahraničí SRN vyzval k politickému řešení konfliktu v Libyi

Březen 25, 2011

Guido Westerwelle se vyslovil pro řešení konfliktu politickou cestou. Podle něho musí každý pochopit, že dlouhodobé řešení libyjské otázky jen vojensky není možné. Podrobil kritice vyjádření Sarkozyho, který varoval představitele arabských států, že v případě represí proti obyvatelům bude reakce mezinárodního společenství a Evropy stejná jako v případě Libye. Řekl: „Každý z představitelů státu, týká se to především arabských zemí, musí pochopit, že budeme vždy na straně lidu pokojně demonstrujícího.“ Westerwelle na to odpověděl: „Toto je krajně nebezpečná diskuse a může mít pro blízkovýchodní region a celý arabský svět nejtěžší následky.“

Německo se zdrželo hlasování k rezoluci OSN proti Libyi a zároveň odvolalo své lodě ve Středozemním moři z velení NATO, které na sebe vzalo ozbrojenou podporu embarga proti Libyi. Zároveň s tím Merkelová zdůraznila, že německá pozice není výrazem neutrality. Německo odeslalo své vojáky do Afghánistánu, kde německé posádky nahradí americké a britské, které mohou být poslány proti Kaddáfímu.

Převzato z Lenta.ru

Pozn.: Westerwelle hodlal v RB OSN hlasovat proti sankcím na Libyi, ale Merkelová jej v poslední chvíli přemluvila ke změkčení jeho postoje.

 

***

 

Rusko a Norsko si rozdělily arktické vody

Sergěj Balmasov, Vadim Truchačev

Březen 25, 2011

Dnes udělala Státní duma tečku za sporem mezi Ruskem a Norskem, který se táhnul mnoho let. Poslanci ratifikovali rusko-norskou smlouvu o rozhraničení mořských ploch v Barentsově moři, podepsanou v září loňského roku.

Oba státy se dlouho nemohly domluvit na rozdělení vodní plochy 175 tisíc čtverečních km. V podloží se tam ukrývá mnoho energetických surovin a vody jsou bohaté na ryby. Rozhovory byly zahájeny za dob SSSR v roce 1970 a po rozpadu SSSR přešly na Rusko. Ze situace měly škodu obě země. Nedělal se tam geologický průzkum. Po vstupu Norska do NATO nebyla z jeho strany chuť ke kompromisům s oslabeným Ruskem. Až v roce 2005 s novým norským ministerským předsedou se situace začala měnit. Přelomovým dnem se stalo 15. září 2010, kdy byla podepsána smlouva. Rusko získalo 850 tisíc km čtverečních a Norsko 510 tisíc. Navíc byla sjednána i možnost geologického průzkumu. Pro Rusko je to významné. Seveřané totiž mají k dispozici unikátní zaříení na vrtání ve velkých hloubkách v polárních pustinách.

Mezinárodní význam smlouvy je těžko docenit. Rusko, Norsko, Dánsko, USA i Kanada se o rozdělení arktického šelfu tvrdě hádají. Krom RF jsou všichni členy NATO a teoreticky mohou proti Rusku vystoupit jednotně. Američané, Kanaďané i Dánové nejednou oznámili, že Rusku nepustí ani píď Arktidy. Podle odborníka z Institutu světové ekonomiky a mezinárodních vztahů je tato smlouva pro Rusko výhodná. Důvodem je nezbytná spolupráce s Nory vzhledem k jejich zkušenostem s těžbou z malých a středních hloubek. Nyní již začali vrtat i ve velkých hloubkách. Norsko je také dostatečně pružným partnerem v jednání, na rozdíl od všech ostatních. Jednoduše řečeno, dobře se s ním jednalo. Krom toho dává dohoda základ k dalším dobrým vztahům mezi Ruskem a Norskem.

Převzato z Pravda.ru

 

***

 

Libye – zkouška transatlantické jednoty

Natalija Meden

Březen 27, 2011

Většina německých listů se shoduje v tom, že nehlasování německého zástupce v RB OSN o bezletové zóně nad Libyí je pro Německo katastrofou, že jsou takto osamoceni, že pro její ientitu je základem integrace do evropských a transatlantických struktur. K opozici, která má kritiku vlády v popisu práce, se připojili i mnozí politici z vládnoucích stran, především bývalí funkcionáři. Křesťanští demokraté mají v tomto případě dilema. Z jedné strany mají ve statutu transatlantickou solidaritu a z druhé strany musejí dodržovat stranickou disciplinu. V téže pozici byli kdysi němečtí sociální demokraté, když odmítli americkou invazi do Iráku.

Bývalý ministr zahraničí Joschka Fischer dnes v listě Süddeutsche Zeitung říká, že Libye není Irák a současné vládě činí výčitky. Viní ji:

z nekompetentnosti, neboť vláda zanedbává německé zájmy,

z bezprincipiálnosti, neboť řešení nemá nic společného se zahraniční politikou, založenou na hodnotách,

z politické neprozíravosti, neboť tímto proviněním se chce Německo zbavit možnosti stát se stálým členem RB OSN,

a nakonec ze zbabělosti, neboť Merkelová se bojí přijmout řešení nepopulární ve společnosti.

Poslední bod si zaslouží pozornost. Bývalý vedoucí představitel státu a strany sociálně demokratické Schröder ve svých pamětech přiznává, že dřívější politika Schrödera a Fischera nepodporovat vojenské řešení v Iráku měla vliv na průběh federálních voleb. Dnes se blíží nikoliv federální, ale zemské volby v Porýní-Falci a Bádensku-Würtembersku. Dnes se koalice asi neobává, že by uvedený faktor měl podstatný vliv na jejich výsledek. V jejím případě jde spíše o zahraniční propočet.

Němci byli mezi prvními, kteří koncem února poslali k libyjským břehům vojenské lodě, a ministr zahraničí tehdy nevylučoval vojenský zásah. Pochybnosti o účelnosti vojenského zásahu však vyslovil americký ministr války Gates. Jenomže po francouzském obhajování vojenské pomoci povstalcům a poté, jim bylo přiznáno zákonné zastupování státu, Německo obrátilo. Berlín nemá rád pokusy „maličkého Napoleona“ v Africe, což dokázalo už v případě dřívějších francouzských afrických iniciativ. Německo popouzí, že Paříž vyhrožuje arabským vůdcům jménem celé Evropy. Když Obama oznámil bombardování, Němci se k Francouzům nepřipojili. V čem je tedy odlišnost od Iráku?

Další záležitosti. Podle konzervativně orientovaného listu Frankfurter Allgemeine souhlasí s vojenským řešením libyjské otázky asi polovina Němců. Jak z důvodů humanitárních, tak kvůli obhajování vlastních zájmů (ropa). Proti tomu ale hovoří internetové diskuse, kde je voláno po obraně Libye. Oponenti vojenské agrese v Libyi ji kvalifikují jako vměšování do občanské války a obávají se velkých lidských obětí, podle zkušeností z Iráku a Afghánistánu. Roli hraje i strach z přílivu cizinců. Němci běžence nechtějí. Mají již své zkušenosti s nešťastnými ublíženými Srby a Kosovany, které dnes nelze vrátit do jejich vlasti.

Obyvatele dnes skutečně rozčiluje licoměrnost politiků a jim poslušných sdělovacích prostředků. Oficiální motiv, proč Německo nehlasovalo pro rezoluci, uvádí historické souvislosti a dodržování zásady nevměšovat se. Avšak když to Německo považovalo za nutné, potom zrušilo zákaz létání německých pilotů nad Bosnou. Využili k tomu ústavní soud, který nalezl zákonný způsob, jak to povolit. Nepřesvědčivé jsou i odkazy na „psychologické trauma“ Němců ve druhé světové válce. To vyvrací účast při bombardování Jugoslávie a vojenský kontingent v Afghánistánu. V tuto dobu je v Asii, Africe i v Evropě 7 tisíc německých vojáků, kteří hájí německé zájmy v deseti vojenských misích.

Doby, kdy Západ byli ti dobří a Rusko s Čínou ti zlí, jsou už za námi. Nesmíme zapomínat na Irák, Afghánistán, mučení vězňů a podobně. Konec konců Sověti přišli do Afghánistánu na pozvání tamější vlády. Kdo zval USA a NATO? Nikdo, pozvali se sami.

Obyvatelstvo nyní citlivě reaguje na nejistotu vládní koalice o správnosti vlastních rozhodnutí. V tom je také rozdíl mezi obdobím Schrödera a současným. Schröder bez váhání oznámil, že jeho země do avantýry nepůjde. Váhavá paní kancléřka už svým odůvodňováním předvádí slabost. Proslýchá se, že mezi partnery v koalici není jednota. Westerwelle šel do RB OSN rezoluci o Libyi vetovat. Merkelová jej na poslední chvíli přemluvila. Shoda není ani mezi Westervellem a ministrem obrany Thomasem de Maizierem. Ten by kontrolu libyjského pobřeží neodmítl tak jako Westervelle.

Opatrnost představuje i posílení Bundeswehru v Afghánistánu, aby uvolnění američtí a britští vojáci mohli zasáhnout v Libyi. Toto řešení při hlasování v německém parlamentě podpořila i část opozice, sociálních demokratů a zelených.

Nynější představitelé Německa nechtějí v NATO zůstat osamoceni a vyčítají si, že se při hlasování v RB připojili k Rusku a Číně. Němci by v zahraniční politice chtěli být samostatní, ale dosud se neodvažují zbavit ohledů na „staršího bratra“, který doposud drží Evropu na krátkém vodítku.

Převzato z Fondsk.ru

Přejít do diskuze k článku