Svět ruskýma očima 82

Reklama


Rusko zaplaví miliony Indů

Sergej Balmasov

Srpen 11, 2011

Debata o možném přestěhování Indů do Ruska není nová. Naposledy proběhla v režii RIA Novosti ve videomostu Moskva – Dillí. Má se dokonce jednat o imigraci značné části indických obyvatel. Expert Centra makroekonomické analýzy a krátkodobých prognóz Alonkin tvrdí, že pokud bude mít Ind peníze a pracovní schopnosti pro práci v Rusku, bude to slibné. Práce je pro několik set milionů lidí.

Podobná situace již běží na Dálném Východě – s Číňany. Přinášejí kapitál a pracují, jak se vyjadřuje pracovnice Centra indických výzkumů.

Pro Indy jsou překážkou ruské zimy, na které nejsou adaptováni, a neznalost ruštiny. Indie se už dávno snaží Rusko obšťastnit přebytky svého obyvatelstva. Vyzvala k urychlení migračního zákonodárství mezi oběma státy. Situaci komentuje expert na indický turismus Jevgenij Chakimullin. Říká, že ti, co sní o přesídlení stamilionů Indů do Ruska, aby povznesli ruské vesnice (to má být důvod k přestěhování Indů), nikdy v Indii nebyli a nic o ní nevědí. Mimochodem Indové docela dobře snášejí chlad. Alespoň ti, kteří pocházejí z oblastí s chladnějším počasím, například z podhůří Himáláje. Ty, kteří se snaží prozkoumat v Rusku půdu, je třeba zarazit. Především však je třeba zastavit ty, kteří sem chtějí Indy nastěhovat. To by mohla udělat jen vláda. Země, voda, to jsou strategicky důležité zdroje, které nenáležejí nám, ale našim potomkům, a my je jednoduše řečeno rozprodat nesmíme, nemáme k tomu právo. A ještě ke všemu změnit naši zem v ohavnou, doslova páchnoucí indogangskou nížinu. Stačí si na to vzpomenout a jde z toho až mrazení do zad.

Skutečné přání Indie nastěhovat do Ruska stamiliony Indů je možné snadno objasnit. Jedná se o obyvatele nížin kolem Indu a Gangy. Je to víc než 700 milionů lidí, kteří žijí v neuvěřitelně špatných materiálních a hygienických podmínkách. To, jak žijí, je nutno vidět. A Rusko by riskovalo toto všechno si dovézt!

V poslední době se situace zhoršila vlivem změny klimatu. V Indii je mnohem tepleji než dříve. V Himálájích se ztratilo 40 % ledovců. Jsou častější sucha. Indové se namají kam uchýlit. Hrozí jim hladomor a oni se snaží situaci předejít. Z tohoto důvodu bude tlak na Rusko narůstat. Vždyť Rusko je už jedinou zemí na světě, kde je ještě volná půda k obdělávání.

Různí demografové považují za katastrofu snížení počtu obyvatel Ruska. Proto jsou ochotni sem migranty tahat za každou cenu. V Rusku je jich i bez toho dost. Z Indie by sem přišli samozřejmě ti, které tam nepotřebují. Indové s kapitálem se stěhují do vyspělých západních zemí. Do Ruska by přijely tlupy nekvalitních obyvatel slumů a to je nebezpečné. Pokud by tato šílená myšlenka byla realizovaná, mohlo by se Rusko odepsat.

"Odhodit" do Ruska svůj nepotřebný nebo nebezpečný odpad se pokouší sama indická vláda. Přitom mezi Indy jsou muslimové, z nichž mnozí jejich představitelé jsou žhaví fundamentalisté. V zemi je ohromná náboženská nenávist a násilí. To všechno by se přesunulo do Ruska a přitom ani zde není všechno skvělé. Při rychlosti jejich množení by za chvíli všechno zaneřádili. Počítat s tím, že by pozvedli ruské zemědělství, je utopie. Kdo si myslí, že Rusové nemají síly na zemědělství, je vedle. Kolem Orenburgu, na Kubáni i na Donu se sklízí báječná úroda. Že by se Indové navyklí na tropy a se svou slabostí hnali sklízet úrodu do oblastí rizikového zemědělství, je utopie.

Oblasti, které se nacházejí na stejných zeměpisných šířkách jsou Kanada, Aljaška a Skandinávie. Žije tam jen 60 milionů lidí a zemědělství tam výborně funguje. V Rusku brzdí rozvoj zemědělství korupce a nedostatečná pozornost státu k venkovu. Bylo by potřeba subvencovat zemědělské úvěry, aby bylo možno nakoupit techniku a stavět farmy. Státu by se to vrátilo v daních. Je třeba vytvořit elektronickou burzu zemědělské produkce, aby zemědělci mohli obchodovat přímo a vyhnout se tak četným spekulantům a překupníkům, kteří na nich parazitují. V takto zorganizovaném zemědělství by mohlo 10 % ruského obyvatelstva, připadajícího na zemědělství, uživit nejen Rusko, ale i jiné země.

Pokud by se realizoval nesmysl, doporučovaný experty typu Alonkina, pustilo by si Rusko do země miliony nekvalifikovaných migrantů, kteří by se časem stali nepotřebnými. Zpět do Indie by nešli. Vznikla by z nich stamilionová armáda hladových. Proč by mělo Rusko stoupat na stejné hrábě, na které stoupla Velká Britanie?

Převzato z Pravda.ru


***


O osudu "čubčích synů" Impéria

Nil Nikandrov

Srpen 11, 2011

Kdysi prý řekl Roosevelt na adresu buď dominikánského diktátora Somozy nebo nikaragujského Trujilla tato slova: „Je možné, že je to čubčí syn, ale je to náš čubčí syn.“ V mezinárodních vztazích Spojených států a jejich podřízených se tato zásada už dávno upevnila a stala se cynicky pragmatickou. Řádnému čubčímu synu se zaručuje setrvání u moci, ovšem za plnění podmínky naprosté služby geostrategickým zájmům Impéria, účasti v podvratných akcích proti jim "nepřátelským" režimům a "nepřátelským" politickým vůdcům.

Zpravodajské služby USA mají k dispozici hojný kompromitující materiál na předešlého kolumbijského prezidenta Uribeho. V jejich utajovaných dokumentech figuruje pod číslem 82 jako politik a senátor, který zajišťuje pozice Medellínského narkokartelu na vysoké vládní úrovni. Účastnil se narkooperací v USA. Jeho otec byl popraven za spojení s obchodníky s drogami. Sám má velmi blízko k narkobaronovi Escobarovi. Ten se podílel na jeho volební kampani. Při akci proti jeho laboratoři v roce 1984 bylo konfiskováno 14 tun kokainu a několik letadel a vrtulníků. Jeden z vrtulníků patřil Uribemu. Nic se vůči němu nepodnikalo, naopak byl jmenován šéfem dopravní letecké služby. On povoloval leteckým společnostem starty a přistání na letištích. Tím způsobem mu přitékaly peníze.

Funkci prezidentské loutky Washingtonu vykonával dvě prezientská období mezi lety 2002 až 2010. Přitom obzvláště úporně škodil jihoamerickému bloku ALBA (Bolívarovská aliance pro národy naší Ameriky). Za záminku mu sloužila údajná spolupráce zemí ALBA (Venezuela, Ekvádor, Bolívie, Nikaragua, Kuba) s kolumbijskými partyzány FARC-ELN. Snažil se o zintenzivnění občanské války v Kolumbii a o úplné potření povstalců. Odmítal jakékoliv vyjednávání, žádal jen boj. Schválil návrh Pentagonu a CIA na likvidaci dočasného tábora FARC v těžko přístupném terénu na hranicích s Ekvádorem. Akci provedlo letectvo USA a kolumbijští commandos. Bush zde dosáhl svého cíle. Mnoho partyzánů zahynulo. Situace se stala kritickou, došlo k nebezpečí války mezi Kolumbií, Ekvádorem a Venezuelou. Lokální válka byla pro USA přijatelným řešením pro "rozvázání uzlů" v "populistických režimech". Počátek vojenských střetů na kolumbijsko ekvádorských a kolumbijsko venezuelských hranicích by poskytl USA záminku ke zřízení vojenských základen v Kolumbii i v dalších zemích regionu a zároveň by byla příležitost k přímému vměšování do žhavého konfliktu a k zabrání ropných polí Ekvádoru a Venezuely.

V blízké budoucnosti budou těžko zveřejněny materiály, které by ukázaly, jak nazrával ozbrojený konflikt. V Kolumbii se časem mohou objevit svědci, kteří byli účastníky procesu neuskutečněné války. Američtí vojenští představitelé podněcovali válku a Uribe prováděl zákulisní manévry tím, že usilovně provokoval Ekvádor i Venezuelu k započetí střetů. Snažil se o podrývání stability a práva v "populistických zemích". Všude, kde byly velké kolonie kolumbijských běženců, působila tajná policie DAS.

Největší kolonie utečenců je ve Venezuele, jedná se o přibližně 4 miliony lidí. Utekli před pronásledováním za údajné spojení s partyzány a před trestnými výpravami narkokartelů a ultrapravých ozbrojených skupin. Americké i kolumbijské zpravodajské služby posílají do Venezuely oddíly "paramilitares" k destabilizaci příhraničních území, k ekonomické diverzi (pašování benzinu a potravin) a k únosům kvůli výkupnému. Chávez nebyl schopen se na těchto místech se zločinností vyrovnat. Uribe oznámil přes DAS, že je připraven stočlenný oddíl "paramilitares" k napadení venezuelského prezidentského paláce a k zavraždění Cháveze. Kolumbijští bojovníci museli mít venezuelské uniformy a zbraně, aby imitovali Venezuelce a jejich spontánní vojenské povstání kvůli nespokojenosti s "komunistickou politikou" Cháveze.

Plán jim však nevyšel. Bojovníci byli zajati v předvečer útoku v okolí Caracasu. Uribe nahonem zorganizoval setkání s Chávezem, aby mohl vinu svalit na ultrapravičáky ve státních mocenských strukturách. Chávez předstíral, že tomu věří, i když věděl, že Uribe mezi svými příznivci mluví o nutnosti zbavit Latinskou Ameriku "diktátora".

Uribe si nemohl zajistit zvolení do prezidentské funkce na třetí volební období. Kolumbijský ústavní soud byl principiální. Zločiny Uribeho režimu začaly vyplouvat na povrch. Byly to hroby s tisíci oběťmi z masakrů Kolumbijců označených za partyzány, vraždy lidí z opozice, odborářů, rolníků, studentských aktivistů i představitelů indiánských organizací. A navíc odposlechy členů parlamentu, soudců, státních zástupců a novinářů. Uribe to všechno odmítá.

Vláda USA ocenila služby svého "čubčího syna", který po skončení v prezidentské funkci dostal místo vyučujícího na jedné z amerických univerzit s diplomatickým pasem pracovníka OSN.

Nový kolumbijský prezident Juan Manuel Santos, který byl v Uribeho vládě ministrem obrany, odmítl (vysloveně) pokračování v kurzu konfrontace se zeměmi ALBA. Setkal se s Chávezem, společně podepsali dokumenty o normalizaci vztahů a o spolupráci na mnoha frontách, včetně zajištění bezpečnosti. Uribe to nazval zradou. Zjevně jej rozčililo vyšetřování korupce v jeho vládě a vyšetřování napojení jeho synů na narkomafii.

Uribe veřejně napadá Cháveze při každé příležitosti. Santos se s Chávezem dohodli, že bývalý prezident nebude kritizován. Chávez slovo plní, ale pro Santose je to čím dál větší problém. Uribe se neustále do kolumbijské politiky vměšuje. Tím zostřuje osobní konflikty v kolumbijské vládě.

Uribeho výuka na severoamerické univerzitě je jen formální. Latinskoameričtí studenti jej ignorují. O jeho zločinech vědí. Kromě vyučování vystupuje Uribe i propagandisticky po Evropě a střední a jižní Americe, vydatně podporován Washingtonem. Přitom se nikde dlouho nezdržuje a americká ochranka jej střeží. Je velká pravděpodobnost, že by se mu partyzáni mohli pomstít za smrt svého komandanta Reyese. Svůj majetek spravuje po telefonu. Bojí se členů FARC, kteří mají své lidi všude. Svůj dům má v policejním areálu na severu Bogoty, a ten je považován za nepřístupný. Přesto se rozhodl nepokoušet osud, neboť nepřátele má všude. Na CIA se tak docela nespoléhá. Odstrašujícím příkladem je mu osud panamského Noriegy, který byl také "čubčím synem", ale po tom, co se znelíbil, seděl i přes své dřívější zásluhy dlouhá léta v severoamerickém žaláři. Taková je dvojí tvář amerických Gringos.


Převzato z Fondsk.ru

***

Asad nedopustil proměnu Lattákije v Benghází

Sergej Balmasov

Asad odmítl četné podmínky, které mu vnucoval Západ, a ten se nyní usilovně snaží situaci v Sýrii destabilizovat. Podle The Times vedlo Španělsko tajné zprostředkovací rozhovory s prezidentem Asadem. Za odchod ze Sýrie mu bylo nabízeno předání moci "demokratické vládě" z řad opozice, byl mu nabízen i pohodlný život, osobní penze a palác u moře. Prostředníkem byl vysoký španělský diplomat Leon, blízký Zapaterovi. Asad na nabídku neodpověděl.

Západ se v Sýrii trvalé snaží rozpoutávat vášně a k tomu dlouhodobě využívá islamisty. Pracuje společně se saúdskoarabskými wahábisty. OSN vystupuje v posledních dvou týdnech na adresu oficiálního Damašku s odsuzujícími prohlášeními ohledně stability v zemi.

Situaci hodnotili účastníci kulatého stolu organizovaného RIA Novosti. Byli tam syrští i ruští experti. Ali Salim Asad podtrhl destruktivní snahy Západu o likvidaci syrského státu, blízkého spolupracovníka Íránu s tím, že by mu vyhovoval libyjský scénář. Připravuje povstaleckou základnu, něco jako Benghází, odkud by NATO mohlo ovlivňovat syrské záležitosti. Ohniska požáru byla zatím dost rychle uhašena.

Zahraniční duchovní otcové syrské demokracie neodhadli své síly a bezúčelně zničili značnou část vlastních prostředků, jak materiálu, tak lidí. Snahy povstalců v několika povstaleckých městech byly potlačeny. Pro Damašek byla nejhorší situace v Hamá, kde více jak měsíc, do začátku srpna, neměl v rukách správu. Po nastolení pořádku i v tomto městě se rozjela další démonizace Sýrie a další informační kampaň.

Po potlačení ozbrojeného povstání na jihu, v centru a na severovýchodě země následuje snaha rozbouřit situaci v Lattakii, která je také nazývána citadelou privilegované alávitské menšiny.

Západ naříkal nad zločiny Asadova režimu, který prý použil proti obyvatelům města syrské námořnictvo. Jenže očití svědkové to nepotvrdili. Zajímavé je, jak vidí západní novináři skutečnost. Jak vidí podle nich mírumilovné demonstranty v Lattákiji. Ztráty při demonstracích byly. To ano. Jenomže nikoliv mezi demonstranty, ale bylo zabito 17 příslušníků speciálních sil, a ti zahynuli po palbě ze strany mírumilovných demonstrantů.

Ve dvou oblastech byl ustaven islámský emirát a civilní zákony byly nahrazeny šaríjou. Ustanovili emíra a vezíry, kteří pojížděli na koních a v typických rouchách po Lattákiji v doprovodu ochranky. Západ k tomu vůbec nepřihlížel a žádal po Asadovi, aby s nimi vešel do dialogu. Vzpoura v Lattákiji byla potlačena 17. srpna večer, a hned na to Asad oznámil ukončení vojenských akcí proti radikální opozici.

Oficiální Damašek přešel od jara na bezprecedentní opatření, když zrušil téměř půl století trvající výjimečný stav a povolil pluralitu stran. Přesto opozice odmítá dialog. Důvodem je podle ní to, že Asad nelegalizuje Muslimské bratrstvo, které žádá zavedení šaríji.

Za připomenutí stojí, že Muslimské bratrstvo má ústředí v Londýně a je financováno ze zvláštních zdrojů. Zosnovalo mnoho útoků na úředníky i na bývalého prezidenta Asada, důstojníky i členy jejich rodin. Není divu, že jeho členům hrozí v Sýrii trest smrti.

Nedá se čekat, že Asad zlegalizuje stranu, která organizovala a dosud organizuje vraždy. Islamistické Muslimské bratrstvo prohlašuje ústy šejka al-Arura: „Alávisty do hrobu, křesťany do Bejrútu.“ V této situaci by bylo uznání Muslimského bratrstva sebevraždou. Oficiální syrský režim se této organizace silně obává. Nikdo nezaručí, že legalizovaní bratří by nezvítězili ve volbách. Jsou mezi sunitskou většinou v zemi populární.

Převzato z Pravda.ru

***

Ceny rostou, potravin pro chudé země se nedostává

Svjatoslav Bočarev

Srpen 16, 2011

Světová banka zveřejnila znepokojivý dokument o pohybech ve světových cenách potravin. V posledních měsících se situce několikrát zhoršila a inflační index se ještě drží v rekordních číslech. Mnohé produkty jsou v deficitu. Potravin konzumovaných ve světě je stále méně. Zásoba kukuřice je pouze 13% oproti standardu. To je nejhorší situace za poslední půlstoletí. Kukuřice je v Africe jednou z hlavních potravin. Situace se nespraví jediným humanitárním konvojem. Za rok kukuřice v chudých afrických zemích podražila o sto i více procent. Pro Somálsko, v němž řádí sucho, experti žádné řešení nepředkládají. Mají jen vágní doporučení: pokládat situaci za přechodnou. Je také navrhováno jasné rozlišení zemí chudých a zcela prosperujících. Do druhého tábora patří Čína.

Po dlouhé době uvádí Světová banka i pozitivní zprávy. Rusko obnovilo vývoz obilí, Ukrajina zrušila kvóty. Znamená to,že jsou v této sezoně objektivní podmínky pro snížení cen. Dosud však je potravinový index blízký rekordním hodnotám z roku 2008 a jen málo ustoupil z téměř rekordních ukazatelů počátku roku 2011.

Srovnání s minulým červnem není příznivé: kukuřice +84 %, cukr +62 %, pšenice +55 %. Světová banka připomíná, že tendence ke snížení cen může být klamná. Tržní nestabilita je velká a země, které by mohly trh spasit a zvýšit svůj vývoz potravin, jsou hospodářsky slabé.

Převzato z Vesti.ru

Přejít do diskuze k článku