Svět ruskýma očima 88

Reklama


Na křižovatce doleva: Turecká cesta – když měkká síla ztvrdne

Čtrnáctidenní sloupek Marca Saint-Upéryho

Září 15, 2011


Turecký premiér Erdogan se stal v arabských hlavních městech, která nedávno navštívil, hrdinou. Velebil arabské demokratické probuzení a zároveň odsoudil izraelské politiky. Uznání Palestinského státu označil za povinnost, nikoliv za možnost.


O diplomatické roztržce mezi Tureckem a Izraelem na těchto stránkách bylo již několikrát pojednáno, proto tuto pasáž vynechávám. Jenom připomenu, že Erdogan slibuje eskorty dalších humanitárních flotil tureckými válečnými loděmi. V projevu na zasedání Ligy arabských států v Káhiře řekl ohromenému posluchačstvu, že Izrael musí za spáchané zločiny zaplatit.


Tel Aviv a USA Turky obviňují, že se z nich stanou protizápadní radikálové. Mají se stát namísto oslabené Sýrie a ne příliš důvěryhodného Iránu vůdci regionálního hnutí proti židovskému státu a jeho americkému sponzorovi?


Bylo by to zvlátní, protože Turecko je dosud členem NATO, dosud kandiduje do EU a dosud je uznávaným spojencem a přítelem USA, postavení, které Washington oplácí. Přitom ve stejné chvíli, kdy oznámilo sankce proti Izraeli, souhlasilo s umístěním radaru včasného varování coby součásti obranného systému NATO, který má ochránit Evropu od íránských střel.


Zde je určitá paralela s vývojem v Jižní Americe. Venezuelský Chavez, takto blízký přítel Asadova a Ahmadinežádova režimu, byl považován za místního protiimerialistického buřiče, kdežto brazilský prezident Lula da Silva byl brán za dost smířlivého k Impériu. Chavezův radikalismus zmizel. Nyní je považován za nakloněného kolumbijskému prezidentu Santosovi, dříve označovaném za fašistu, gangstera a loutku Washingtonu. Je to skutečně nejlepší přítel Washingtonu v regionu.


Turecký ministr zahraničí Davutoglu si vzal příklad z Brazílie a řídí se zásadou být v regionu vůdčí silou v úsilí o samostatnost. Brazilia a Ankara již předvedly svou ochotu těsně spolupracovat na některých delikátních mezinárodních záležitostech, například při jaderných ambicích Íránu. Po ekonomické stránce vedou brazilské nadnárodní společnosti téměř všechny velké infrastrukturní projekty v Jižní Americe a turečtí dodavatelé dělají přesně totéž ve střední Asii. Turci se chtějí uplatnit nejen na Středním východě, ale i v subsaharské Africe.


Na počátku libyjské války bylo odhadováno v Kaddáfího zemi na 25 tisíc tureckých pracovníků. Turecké podniky tam byly hojně zapojeny především do výstavby. Ankara zpočátku na úplném odvrácení se od Kaddáfího neměla zájem. Dnes se však hospodářské možnosti Turecka v Libyi ještě zvýší. S Egyptem má Turecko roční objem obchodu 3,7 miliardy dolarů. Stejně tak s Izraelem.


Turecká rozhodnost navozuje otázku, zda Erdogan nasadil brilantní strategii, anebo změnil hru a činí nebezpečný krok do neznáma. Bez ohledu na premiéra je ministr zahraničí Davutoglu skeptický, strategii považuje za riskantní, se ztrátou kontroly nad veškerými důsledky v nestálém prostředí Středního východu. Turecko si zahrává s ohněm.


Jednání by bylo správné, pokud by byl region stabilní, neboli byl by v něm udržitelný status quo. Erdogan ví, že není a jeho manévr má větší smysl v současném chaosu.


Turečtí představitelé se dostali alespoň v jedné základní věci doprava: arabské autokracie a izraelské koloniální bludy jsou součástí jedné zastaralé rovnice. Z pohledu izraelské sebevražedné neústupnosti a za daných podmínek ostudně krátkozraké a paralyzované hlavní supervelmoci nemůže být drobný tvůrčí zmatek horší než současný chorobný stav.


námět Clair


Převzato z En.rian.ru

***

Řecko a Evropa: perspektiva dominového efektu

Vladimir Něstěrov

Září 17, 2011

Kancléřka Merkelová vyzvala německý parlament ke schválení druhého balíku pomoci Řecku s tím, že v opačném případě by mohl nastat dominový efekt a Řecko by mohlo být následováno dalšími zeměmi. Ovšem řada německých politiků z vládnoucí koalice bankrot Řecka nevylučuje a tedy nevylučuje ani návrat k drachmě.


"Občanská válka" v koalici

Jejím průkopníkem je ministr hospodářství Phillip Rösler, který připouští řízený bankrot Řecka. Podle něho nevyvíjejí Athény dostetečné úsilí ke snížení rozpočtového deficitu. Myšlenka na odchod Řecka z eurozóny byla podpořena i dalšími významnými politiky CDU-CSU. Mezi německými politiky je značný příklon k vyloučení zemí s nadhraničním státním dluhem z eurozóny.

V Bundestagu uspořádali průzkumné hlasování o druhém balíku pomoci Řecku. Zde se 25 poslanců z vládních stran buď zdrželo hlasování, anebo přímo hlasovali proti návrhu vládního zákona. Dne 29. září už nebude hlasování "nanečisto". Pokud by dopadlo stejně, chybělo by k přijetí zákona 6 hlasů. Kancléřka by potom musela buď spojit otázku pomoci Řecku s hlasováním o důvěře vládě, anebo se smířit s přijetím s pomocí hlasů opozice. Nic z toho pro vládu není příznivé. Nevylučuje se rozpad vládní koalice a předčasné volby.

Druhá varianta vychází z toho, že v této otázce se zřejmě neshodnou CDU se svobodnými demokraty. Proto křesťanští demokraté pokukují po SPD. Velká koalice se může realizovat ještě v letošním podzimu. Jenom není jasno, zda si ji přejí i sociální demokraté. Podle výsledků anket se zdá, že by v předčasných volbách SPD spolu se zelenými obdrželi 46% hlasů, čímž by o 10% předstihli jak CDU-CSU, tak FDP. Tuto skutečnost naznačují jejich vítězství ve volbách do zemských parlamentů. Proto jsou také pro sociální demokraty výhodnější předčasné volby než velká koalice.

Ministerstvo financí propočítává postupy

Existují dva scénáře: buď záchrana euro, nebo návrat k drachmě. Záchrana euro je málo pravděpodobná. S dřívějím Ruskem nebo Argentinou nelze srovnávat. Tyto státy si krach prožily, ale v zahraničních dluzích. Řecko nemá vlastní měnu a nelze rozdělit dluh na vnitřní a vnější. Řízený bankrot bude v případě Řecka znamenat, že nebude možno vyplácet penze a mzdy zaměstnancům státu. Je jasné, že levná drachma ulehčí život vývozcům, ale zdraží dovoz. Návrat k drachmě také nevyřeší všechno, neboť dluhy se nebudou platit drachmou, ale eurem.

O třetí variantě řešení nechtějí v Evropě moc slyšet. Byl by to úpný nebo částečný odpis dluhů. To by jistě politikům neprošlo. Dnes se staví 66% Němců proti poskytnutí další pomoci Řecku, ale i dalším zadluženým zemím. Krom toho existují i soukromí investoři, banky a investiční fondy. Není pravděpodobné, že by byly ochotny dobrovolně tratit miliardy. Navíc odepsaly-li by dluhy Řecku, žádaly by to i další země.

Peníze vystačí jen do října

Náměstek řeckého ministra financí oznámil, že vláda chce udržet řecké finance do října. Den před tím oznámil sám ministerský předseda, že vláda splní svůj úmysl snížení nákladů i přes pokračující ekonomickou recesi. Ministr financí tvrdí, že pro vládu je přednostní splnit závazky přijaté v červnu tohoto roku na mimořádném summitu eurozóny, kde Řecko obdrželo slib druhého balíku finanční pomoci prostřednictvím programu EU/MMF ve výši 110 miliard euro. Athény se hodlají případně obrátit na partnery v eurozóně, aby souhlasili s poskytnutím půjčky do konce roku 2013, namísto roku 2014, jak bylo určeno na summitu.

Průměrné propočty řeckého HDP uvádějí pro rok 2011 jeho snížení o 4,5 % oproti 4,4 % v předešlém roce. Deficit rozpočtu se předpokládá vyšší než plánovaných 7,6 % HDP. V loňském roce byl 10,5 % se státním dluhem 142,8 % HDP. Vezmou-li se v úvahu tyto hodnoty, potom jsou opatření k nápravě komická. Má to být nová daň z nemovitostí a odejmutí jednoho platu úředníkům. To dá dohromady ne více než 2 miliardy euro.

V předvečer setkání ministrů financí eurozóny proběhla videokonference mezi Merkelovou, Sarkozym a Papandreem. Výsledkem bylo prohlášení Merkelové a Sarkozyho, že jsou si jisti budoucností Řecka v eurozóně a že je více než kdy jindy nezbytné, aby Řecko dostalo novou finanční pomoc.

Celý svět má obavy o euro

Takto nazval Figaro jeden ze svých článků. Svět nevěří ve schopnost nejen Řecka, ale i celé EU vypořádat se s finančními problémy. Asi z tohoto důvodu byl na schůzku ministrů financí eurozóny pozván i americký ministr financi Geithner.

Ještě před schůzkou oznámil čínský ministerský předseda, že Čína bude své investice v Evropě zvyšovat. Přeje si obdržet od EU statut země s tržní ekonomikou a navíc už konečně zrušit embargo na dodávky produkce "dvojího určení". Především čínský nákup italských státních obligací má za cíl dostat se přes ně do italských bank a jejich prostřednictvím pak do italských společností.

I země BRIC hodlají uvážit možnosti pomoci EU. Mohly by například zvýšit svá aktiva v euro.

15.září přijaly Federální rezervní systém, Evropská CB, Anglická banka, Japonská CB a Švýcarská národní banka společné rozhodnutí pomoci EU tak, že jí dosypou dolary ve formě doplňujících tříměsíčních úvěrů, aby se v evropských bankách odvrátily potíže s likviditou. Všechna opatření mají dodat důvěru v evropské finančnictví a v záchranu Řecka. Možná to pomůže k zabrzdění degradace eurozóny, ale nikoliv k jejímu zastavení.

Ministři nespěchají

Evropská skupina musí přijmout pro vybřednutí z krize rychlá a zkoordinovaná rozhodnutí. To je výsledek zasedání ministrů financí zemí eurozóny ve Vroclavi. Eurokomisař pro ekonomiku a měnovou politiku poznamenal, že nejistota a tlak na finančních trzích se negativně odrážejí na reálné ekonomice. K vyloučení nejistoty jsou třeba politické kroky: pokračování v hospodářských reformách v zemích kde probíhají, realizace dříve přijatých opatření a ratifikace rámcové dohody Evropského fondu finanční stability, které jeho pravomoci rozšiřují.

Ministři s řešením pomoci Athénám nespěchají. Plánují udělení další tranše půjčky Řecku v rámci zahraniční pomoci v říjnu. K tomu je třeba, aby byla k dispozici zpráva "Trojky" – představitelů EU, MMF a ECB.

Evropská komise počítá s tím, že poslání "Trojky", která přerušila svou činnost kvůli tomu, že Řecko neplní plán ekonomické konzolidace, může svou práci dokončit do konce září. Řecko mezi tím musí dostat nutné prostředky do začátku října, jinak dojde k defaultu z třistapadesátimilionového dluhu.

 Je možné, že se nepřijímá řešení proto, že se vůdci EU už potajmu dohodli na "odepsání" Řecka? Pokud je tomu skutečně tak, získává zcela nový smysl iniciativa řecké obce ve Volgogradu. Navrhuje připojení Řecka k Celní unii Ruska, Běloruska a Kazachstánu.


Převzato z Fondsk.ru



***

Navzdory hrozbám Turecka začal Kypr vrtat na šelfu

Září 19, 2011

Kyperská republika začala se zkušebními vrty na ložiscích plynu na šelfu Středozemního moře jižně od ostrova. Neodradily ji ani výhrůžky Turecka, které tuto činnost považuje za  nezákonnou.

Americká firma Noble Energy, která od kyperské vlády dostala povolení k těžbě plynu, se už dostala do hlubky 80 metrů. Ankara požadovala geologický průzkum zastavit. Pohrozila, že pokud se tak nestane, pošle k ostrovu vojenské lodě, aby doprovázely její průzkumné lodě.

Turecko Kyperskou republiku neuznává. Jenže ta je po rozdělení ostrova v roce 1974 plnoprávným členem světového společenství. Za legitimní na ostrově považuje Ankara jen Severní Kypr, ovšem ten uznává jen ona sama, žádný jiný stát.

V roce 2012 se má Kyperská republika stát předasedající zemí EU. Ankara pohrozila, že její vztahy s EU mohou být zcela zmrazeny.

Převzato z Lenta.ru

***

Vyprovokovat Alžírsko je lehčí než Libyi a Sýrii

Sergej Balmasov

Září 19, 2011

Západ se stále usilovněji snaží destabilizovat Alžírsko. To se může stát další obětí "arabského jara". Itálie už pátrá po náhradě za alžírský plyn a západní politici kritizují prezidenta Bouterfliku za to, že neprovádí demokratické reformy. Proti Alžírsku se už zřetelně vysunují tykadla informační války – Al-Džazíra a Al-Arabia.

Vypadá to, že po Libyi a Sýrii bude třetí zemí, která se stane obětí demokratizace Alžírsko. Už informační kampaň obou shora jmenovaných TV, soustavně přemílajících korupční režim Bouterfliky, jenž utlačuje vlastní občany, o tom dostatečně svědčí.

Když padl koncem srpna Tripolis, tehdy nadměrně žvanivý Berlusconi ohlásil úmysl nahradit alžírský plyn libyjským. Je to vcelku podivné, protože Alžírsko je spolehlivým dodavatelem plynu. Také se zvyšuje kritika alžírského vedení ze strany Západu. To jsou další známky přípravy na nátlak směrem na tuto severoafrickou zemi.

Zatím to nevypadá na vojenský vpád NATO, ale spíš na snahu o "barevnou revoluci". Pro ni jsou příznivé podmínky, neboť obyvatelé alžírskou vládu nepodporují. Na tom stavějí své plány západní tajné služby. Snahu o vyvolání chaosu potvrzuje i alžírská rozvědka.

Už při událostech v Tunisku v lednu 2011 se alžírská opozice snažila o podobné vzedmutí nepokojů. Zvláštní vášně se ohlašovaly v únoru, kdy ve velkých městech bylo do ulic přilákáno desetitisíce lidí, požadujících demokratizaci a změny dvacet let trvajícího stavu.

Oponenti jednotného Alžírska vytáhli národnostní kartu. Zvláštní zájem projevují kabylské autonomistické a separatistické organizace, opírající se o podporu Francie.

Bouterflika nemá podporu ani mezi alžírskými Araby. V Alžírsku je stejně jako v dalších arabských zemích problémem velká nezaměstnanost. Oficiálně nepřesahuje 13 % práceschopného obyvatelstva, avšak opozice uvádí 45 % a mezi mládeží 6 5%. Je tedy přibližně čtvrtina Alžířanů pod hranicí chudoby. Přitom země každým rokem získává z vývozu ropy a plynu desítky miliard dolarů. Samozřejmě, že tuto situaci využívají islamisté, kteří poukazují na korupční rozhazování peněz z ropy a plynu a mladé Alžířany nabádají k zápasu o spravedlivé uspořádání společnosti. Mezi islamistickými příznivci bývají mladí do osmnácti let.

Alžírská vláda má zvlátní politiku. V tuto chvíli riskuje udělat si  nepřátele z rezervistů. Jedná se o šedesát tisíc demobilizovaných bojovníků s islamisty. Jejich povolání ke službě dovolilo zvrátit situaci v boji. Tito lidé už nejednou vystoupili proti vládní politice vzhledem k islamistům. Ti dostali různá privilegia, jako všelijaké platby a byty pro rodiny s mnoha dětmi, ale na ty, kteří je chránili, se zapomnělo. Bouterflika měl dost rozumu, aby je nenechal rozehnat, jak tomu bývá v případě masových demonstrací opozice. Kdyby však tolik ozbrojených lidí přešlo k opozici, mohla by být nynější alžírská vláda pohřbena.

V květnu vyšly stovky studentů i přes zákaz do ulic, aby požadovali reformu systému vyššího vzdělávání. Vláda proti nim nasadila policii a při srážkách bylo přes dvacet studentů zraněno. Při tom šlo o akci demokratické opozice.

Měla-li vláda snahu vést s opozicí dialog, stejně nakonec vše zkrachovalo. Opozice vidí neúspěch v tom, že vláda reformy pouze slibuje a "skutek utek". Dokonce ani nepovoluje opozici masové akce. Viní Bouterfliku také z toho, že jím slibovaná reforma ústavy je jen deklarací a zájmy opozice nehodlá brát v úvahu. Pracuje jen v zájmu udržení režimu vládnoucí věrchušky.

Ve svých vystoupeních v březnu a v dubnu sliboval Bouterflika ledacos, ale nic z toho nesplnil. Byly jenom zvýšeny sociální platby, ale hlavní požadavky zůstaly u ledu. V Alžírsku je 26 legálních stran, ale skutečná opozice je zbavena možnosti legálně pracovat. Už několik let není povoleno 10 opozičních stran. Dnes se reálná opozice sjednocuje kolem "Národní koordinace pro změnu a demokracii" (NCID), která organizuje zakázané masové pochody div ne každý týden. Tady se soustřeďuje prakticky celé spektrum opozice, od umírněných islamistů až k socialistům. Pro vládu je to nebezpečné, ale všechno toto podporuje Západ. Patří sedm Alžírská liga na ochranu lidských práv, Strana pro demokracii a sekularitu, proberberská strana Sjednocení pro kulturu a demokracii a následník komunistické strany Alžírska – Demokratické socialistické hnutí.

Radikálně naladěná opozice v dubnu představila svůj záměr – reformu pod názvem "Platforma pro demokratické změny". Žádá odchod Bouterfliky, rozpuštění všech předchozích institucí vlády, přechodnou dočasnou vládu, svobodné volby a novou ústavu v souladu s všenárodní dohodou.

Všechno nasvědčuje tomu, že alžírská vláda klid mít nebude. To Západ sleduje a chce vzít věc do svých rukou. K podnícení "alžírské vlny" mnoho úsilí nepotřebuje vyvinout. Stačí jen potlačit na rozvoj událostí jemu potřebným směrem.

Převzato z Pravda.ru

Přejít do diskuze k článku