Tomáš Garrigue Masaryk a Československo

Reklama






„České státní svátky, toť hodno povšimnutí,“ prohlásil kolega v práci. Jeho prohlášení je ve stejné imperativní rovině jako maminčino přání, čili absolutní mravní příkaz. Povšimnutí k prvnímu ze státních svátků si však neodpustím uvést miniaturní historkou. Stalo se na srazu mých bývalých žáků: Už bylo po přípitku, po večeři, robky dávaly kolovat fotografie svých štěstí, když se postavil mladý chlap, jemuž ani makačka na rodinném baráku ani přednosti noekapitalismu nevygumovaly rysy z deváťácké fotky, s jistými problémy nikoli jen z nervozity si zapnul knoflík od saka, velmi obezřetně se nadechl, uklidniv tak částečně naproti sedící spolužákyni, a pravil: „Soudr…, vlastně pane učiteli, nikdy nezapomenu, jak jste přišel do třídy s diktátovými sešity, položil je na stůl, vzal křídu a na tabuli napsal čtyři slova, potom jste se obrátil do třídy a řekl: Dobře se dívejte, ó vlci, podle všech pravidel českého pravopisu lze u těchto čtyř slov urobit čtyři hrubky, ale náš Tom jich udělal pět, což je hodno obdivu. A já jsem byl pyšný.“

Tato historka mně vyskočila na displeji, když jsem v létě 2010 otevřel Daňový týdenní kalendář 2010 od firmy Vítek a nalistoval 5. červenec, kde pod pondělí, státní svátek, jest napsáno: Den slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje. O pravopis nejde, ale z těchto šesti slov jsou čtyři matoucí a vpodstatě věcně nesprávné.

Pomineme slovo den i jeho číslo s tím, že jde o jakousi obecně přijímanou dohodu, ovšem mimo pravoslavnou církev, která umístění svátku bere jako pokus římsko-katolické církve o zastínění svátku následujícího, pravoslaví slaví svátek Konstantina a Metoděje 11. května, tj. 24. května dle občanského kalendáře, konečně i rok 863 je některými autory považován za ne zcela přesný, a přiklánějí se k jaru 864, což vzhledem k tomu, že ještě roku 861vyzvedávali naši Řekové na Krymu ostatky sv. Klimenta, zdá se pro tento čas přijatelnějším.

Budiž, nebudeme se v tom toulat, ale přídavné jméno ´slovanských´ už matoucí je, snaží se sice naznačit, že ti dva příchozí přinesli slovanskou liturgii (křesťanský bohoslužebný řád), ale jedním dechem vyvolává dojem, že ti chlapíci byli Slované, což není pravda, neboť oni vzdělanci byli Řekové ze Soluně, synové vojenského hodnostáře Lva. A věrozvěstové? Patrně ´zvěstovatelé víry´, a jsme v problému, obecně se ví, že se jednalo o křesťanství, ale to je ta potíž, oba Řekové nevstupovali na ryze pohanskou půdu, moravský panovník a větší část moravské nobility již křesťany byli, dokonce mohli navštěvovat kamenné kostely (v dnešním Starém Městě u Uherského Hradiště určitě). Převážně pohanství se věnoval lid obecný prdlajs rozumějící latinskému žvanění, proto také kníže Rostislav (846-870) poslal vznešené chlapíky k byzantskému císaři Michalovi III. s žádostí o zaslání biskupa a učitele, kteří by lidu kázali ve srozumitelném jazyce. Kompletní pohani byli tehdy Čechové, jejichž kníže Bořivoj se stal křesťanem právě na Moravě, za předpokladu, že to byl vskutku Čech a nikoli borec z moravského panujícího rodu, to už by byl dávno pokřtěn; a stal se křesťanem až poté, co si čest být pokřtěn vyseděl na podlaze.

Čtvrtým slovem jest Cyril. Bohužel, žádný Cyril na Moravu nepřišel, ba ani z ní neodešel. Jediný Cyril, který nikoli z Moravy, ale z politické scény odešel, byl Cyril Svoboda i se svou stranou, což neželno, teď potřebno, aby jej následovali Miroslav, Radek a Vít. Lze jenom doufat, že jim to nebude tak dlouho trvat jak Cyrilovi.

Na Moravu přišli bratři Konstantin Filosof a Metoděj ze Soluně, čímž více než zpochybněna spojka a v Cyril a Metoděj! Konstantin a Metoděj nebyli nějaká ořezávátka, v roce 861 kopali za křesťanství na dvoře chazarského kagana, snad Bagatura, jehož říše se rozkládala mezi Kaspickým a Černým mořem. Hlavní město Itil leželo na Volze. Chazaři prosluli svým houževnatým bojem s východním klepetem arabské invaze a také tím, že jako národ přijali za náboženství judaismus, čímž nadělali pro budoucnost pěknou paseku v otázce, kdo jsou vlastně současní Židé, protože ač záchrancové Evropy před poislámštěním, koketovali i s islámem a křesťanstvím.

Po vcelku neúspěšné misi, Chazaři křížem neoslněni totiž dali hromadně přednost judaismu, se Soluňané zastavili na Krymu, aby se stali prvními archeology v naší historii, poněvadž zde nalezli ostatky sv. Klimenta, papeže z 1. století, kterého sem vyhnal římský císař, a když Klimenta neumravnila ani práce v kamenolomu, a stále paštěkoval, zavěsili mu kotvu kolem krku, vyvezli ho na moře, do něhož jej hodili. Tělo moře vyplavilo na pobřeží, kde bylo pohřbeno a posléze Soluňany nalezeno. A tak Konstantin (*826/27 v Soluni-869 v Římě) a Metoděj (*815-†885 na Moravě) nepřinesli na Moravu toliko staroslověnštinu (z nářečí slovanských kmenů v okolí Soluně a abecedu (hlaholici, abecedu tak vymakanou, že se přikláním též k názoru, že aspoň jejich matka byla Slovanka), ale i ostatky sv. Klimenta, kteréžto ceněny více než abeceda, mimochodem úplným magorem v uctívání ostatků byl císař Karel IV., který je vášnivě sbíral a všude je tahal s sebou v přesvědčení, že kdyby přišel soudný den, svatí si přiběhnou pro své ostatky a vezmou si je i jejich držitele a ochránce na nebesa.

U tohoto státního svátku mě fascinuje, jak si ho uzurpovala katolická církev, která sice zpočátku rozevřela svou náruč a papež Jan VIII. bulou Industriae tuae (Horlivosti tvé) z roku 880 slovy „Milovanému synu Svatoplukovi, slavnému vladaři“ staví jej na úroveň ostatních křesťanských vládců, uznává staroslověnštinu jako čtvrtý liturgický jazyk vedle latiny, řečtiny a hebrejštiny a jedním dechem ustanovuje moravskou arcidiecézi v čele s arcibiskupem Medodějem a německého klerika Wichinga biskupem v Nitře. On už s tím začal papež Hadrián II., když v roce 869 listem Sláva na výsostech Bohu (Gloria in excelsis Deo) adresovaným „Rostislavu a Svatopluku a Kocelovi“ povolil používat slovanský jazyk v liturgii a překládat do slovanského jazyka knihy svaté, též prohlásil Metoděje arcibiskupem a papežským legátem pro slovanské země. Po Metúdově smrti byli však žáci Konstantina a Metoděje nekompromisně z Moravy vyhnáni, čehož se ´milovaný syn´ zhostil na jedničku.

V roce 867 měli Soluňané vyškoleno tolik svých žáků, že zbývalo jen zajet do Cařihradu pro vysvěcení. Chtějíce se vyvarovat obtíží pozemní cesty přes Balkán, zamířili do Benátek, že tam vsednou na loď. V Benátkách jim bylo zvěstováno, že notorický opilec císař Michal III. byl za převratu zavražděn a patriarcha Fótios zbaven funkce. Tyto zprávy zchladily jejich touhu po domovině a využivše pozvání papeže Mikuláše I., zamířili do Říma. Než však do věčného města dorazili, papež zemřel, ale byli přijati jeho nástupcem, už zmíněným Hadriánem II. Hadrián potřebný pomoci byzantského císaře Basila I., neboť muslimové cenili zuby u Itálie, ba nedaleko Říma, potlačil nevolnost nad slovanskou liturgií, a schválil dílo byzantských misionářů včetně slovanské bohoslužby. Konstantin rafnut těžkou nemocí, vlezl do kláštera, přijal jméno Kyrillos a odešel na nebesa. Metoděj byl poslán zpět na Moravu i s papežským glejtem, že jest možno páchat slovanskou bohoslužbu, pokud epištola a evangelium budou čteny napřed latinsky a teprve potom slovansky.

Nicméně zavedení slovanské liturgie v srdci Evropy katolická církev rázně zlikvidovala. Zrovna tak dopadli slovanští kněží Sázavského kláštera, které později (1096/7) z Čech doslova vykopali za knížete Břetislava II. (1092-1100)!

Hned další den je též státním svátkem: Upálení M. Jana Husa. K tomu nelze nic dodat, leda poslouchat postoje. A tak jsem byl zvědav, co naši ideologové 21 let po převratu. Pravda, na jednom televizním kanále probíhala ´husitská´ bohoslužba, což mě nepřitahuje, ať se provádí v ornátech nebo v „choděcích šatech“, organizovaná víra v jakýchkoli šatech kterékoli barvy mě roky neoslovuje. Tak jsem čekal na slovo sváteční. A ejhle, monsignore Prof. PhDr.Tomáš Halík se svou katolicky vlídnou tváří. A proč ne, chlap je to chytrý. Tož co mně řekneš nového? Neřekl nic, ale vůbec nic! Že nepřipomněl katolické přesvědčení, že Hus byl odsouzen podle tehdy platných zákonů, mě nepřekvapilo, v době, kdy se omílalo odsouzení Milady Horákové, by to mohlo vyvolat nepřístojné asociace. Kdopak by se čerta nebál?

No a máme tady 28. září, Den české státnosti, výročí úmrtí svatého Václava, což je také prča, neboť svátek sv. Václava je součástí celosvětového kalendáře římskokatolické církve, člověk by řekl, že jsme předměstí Vatikánu, tři státní svátky v režii katolické církve. Rekatolizace vesele pokračuje, oni to nikdy nevzdají. Tož teda, jak je to s tím Václavem? Z uvedeného je jistě zajímavé, že nevíme, kdy se přesně Václav narodil, vychází se z křesťanských legend, které ono osudové střetnutí dvou bratří berou jako neurvalost pohanství vůči jedině správnému křesťanskému náboženství. Nebyl nakonec Václav mladší  bratr Boleslava? Potom by jeho vražda byla legitimním způsobem, běžně užívaným v celém křesťanském světě moci a boje o ni, jak se Boleslav mohl dostat k svému. Ovšem, i když připustíme, že byl Boleslav mladší, je tady další zádrhel: Světec se narodil v době, kdy otec sourozenců, kníže Vratislav, nebyl ještě českým panovníkem. Boleslav byl oproti tomu již položen do vladařské kolébky. I to hrálo obrovskou roli, připomeňme, že na této záležitosti ztroskotala možnost nastolení poděbradské královské dynastie. Tento nápad není originální, už s ním žongloval P. Hora ve svých fenomenálních Toulkách.

Mně spíše leží v žaludku, že už tady můžeme vysledovat onen tupý a zhůvěřilý fenomén čecháčkovství, který oficiálně nastartován prvním českým byrem pro řízení dějin – firmou Kosmas (1045-1125). Kosmas prý na svou dobu získal skvělé vzdělání (i v cizině, Lutych), které dal plně do služeb tehdy vládnoucích Přemyslovců, jejichž knížeckost sám ustavil, tj. si vymyslel, a proto téměř zazdil existenci a politický a mocenský vliv Velké Moravy v počátcích českého státu, kromě christianizace, a zarazil tak jakékoli spekulativní, byť i historicky doložené dumání nad původem prvního dokumentárně doloženého ´českého´ knížete Bořivoje (*mezi 852 až 855 – †mezi 888 a 891). Kosmas ovšem měl mustr, pokud připustíme, že tzv. Kristiánova legenda vznikla už v devadesátých letech desátého století. Přesněji (992-994). Pohanský přemyslovský mýtus o vzniku knížecí vlády v Čechách včetně následného Bořivojova křtu Metodějem na Moravě na dvoře krále Svatopluka vznikl uměle rukou vzdělaného a učeného mnicha Kristiána. Kosmas tuto Kristiánovu „básničku“ pak ještě „dohotovil“ – trochu pozměnil (opravil) a datoval (894). Podle Kristiánovy legendy přijal Bořivoj se svou ženou křest na Velehradě od arcibiskupa Metoděje. Vědcové postřehli, že rok 894 celou konstrukci podkopává, a tak se shodli na roku 883. Kdo byl onen Kristián? Historik Dušan Třeštík Kristiána ztotožnil s Kosmou zmiňovaným synem Boleslava I. Strachkvasem. Stále však se objevuje mínění, že Kristián pocházel z břevnovského kláštera, a byl tedy oddaný mnich.

V latinských rukopisech z 15. století existuje Legenda o poustevníkovi Ivanovi. V době vlády knížete Bořivoje se prý v Čechách objevil chlapík pocházející možná z Uher, možná ze severovýchodních Čech z oblasti knížectví Charvátů, dle legendy syn polabského knížete Gostimysla, krále Obodritů a maje v sobě křesťanský zápal, možná obyčejný úpal, hledal v Českém krasu místo, kde by se mohl věnovat poustevnickému životu. Přiměřenou jeskyňku pro své záměry nalezl pod 170 metrů vysokou Skalou. V jeskyňce byl v určité roční době příjemný chládek, stálá vlhkost vzduchu i kamenů, ba i studánka s pitnou vodou. Jak už to tak bývá, vše má svůj líc i rub. S prvními večerními stíny se začali ozývat zlí duchové, původní majitelé škvíry ve Skále, a brzy se chovali jak současní majitelé domů, sfoukávali Ivánkovi svíčky, kalili vodu ve studánce, zvyšovali nájemné, až to Janíček nevydržel a rozhodl se pro vystěhování, však ještě ho nepohltila lesní tišina a už se mu zjevil sv. Jan Křtitel, houkl na něj, ať se vrátí, a věnoval mu kříž obdařený zázračnou mocí, aby jím ďábly vyhnal.

Poněvadž kníže Bořivoj měl letní chalupu na nedalekém Tetíně, bylo jen otázkou času, kdy na sebe kluci narazí; legenda praví, že kníže postřelil laň, která jakýmsi zázračným způsobem poustevníka Ivana živila svým mlékem. A ta s knížetem a jeho družinou v patách doběhla žalovat poustevníkovi. A zde zemřela, Ivan vybídl knížete, ať její maso rozdá chudým. Bořivoj měl za manželku Ludmilu, později sv. Ludmilu, dceru Slavibora, knížete Pšovanů, dnešní Mělnicko. Není divu, že na otázku, "kde ses dnes cáral, je z tebe cítit pálenka", chutě odvětil své křesťanské choti, že narazil na jímavého poustevníka, s nímž si lehce cvakli z plechovice lovčího Lesoslava.

"Chápej, Liduš, ten Ivan potkal v našich lesích Jana Křtitele, jak bychom vypadali u Posledního soudu, kdyby tam Křtitel vzpomněl, že jsem se nenapil s Ivanem na jeho zdraví!"

"Vy chlapi si ten chlast vždycky nějak zdůvodníte, Lesoslav říkal, žes málem žuchl z koně."

"Málem, ale on doopravdy a přerazil si nohu na třikrát."

"Abych nevěděla, nesli ho sem čtyři siláci. A řeči jeho choti Krasavy, to bys měl slyšet! Prý až se Lesoslav uzdraví, potáhnou sloužit jinému knížeti."

"Až se Lesoslav uzdraví, tak bude čučet, jak Krasavu křtí v kádi, s pohankou se moje žena kámošit nebude! Všechny dám pokřtít, a když ne já, tak jistě nějaký můj nástupce z našeho rodu vyžene všechny črty, vlchevce, kúzedlníky, hadače, zaklínače, navazače (výrobce amuletů), ptakopravce, věštce a vodopisce a všechny modlářské búdy nahradí svatými kříži" (učinil to Břetislav II. roku 1093).

Poté co jsme si pokecali, vězme, že Ludmila zatoužila po setkání s poustevníkem Ivanem. Prý k němu došlo ,a též Ivan zavítal na Tetín, kde pro něj hostinu přichystali. Ludmila byla robka, které to tak pálilo, že dokázala své logické úvahy vtělit do věšteckých obrazců. Patrně si všimla náhlé nezdravé barvy Ivanovy kůže, i faktu, že je mu blbě už po první štamprli, a když to spojila s drtivým kašlem svého kamaráda, poslala kněze do poustevníkova jeskynního brlohu akorát včas, aby Ivánka zaopatřil a zahrabal přímo v jeskyni. Prý se tímto způsobem ´Křtitelův kříž´ dostal do rukou kněze Pavla, který ho snad ztratil, snad mu plně neuvěřil, poněvadž nijak osobně nevynikl, když velmoži Tunna a Gommon prý z popudu Drahomíry vtrhli na Tetín, aby oddělali Ludmilu, což se stalo. Legenda rovněž praví, že Bořivoj byl moravským knížetem. A to je na ní to nejzajímavější, takových podvratných informací si ale Kristián, a posléze ani Kosmas ze zásady čecháčkovství samozřejmě nevšímají, raději klopotně konstruují pokřtění prvního českého knížete na Moravě a mýtickou, tj. neexistující línii prvních Přemyslovců, Přemysl, Nezamysl, Mnata, Vojen, Vnislav či Unislav, Křesomysl, poté co Křesomysl byl „vyrván světu“, usedl na knížecí seslo Neklan „bázlivější než zajíc a na útěku rychlejší než Parth“, pak Hostivít, jenž měl by býti Bořivojovým otcem. Ale samolibé, do sebe zahleděné čecháčkovství kráčí časem, přichází o obě Lužice, Slezsko i Moravu, díky Moravskému Slovákovi se stane částí státního útvaru, který za pár desetiletí rázným spolupodílem pomáhá likvidovat, aby ve vlastní ohrádce mohlo dál vzkvétat, plácat se po ramenou a hrát se na pupek světa.

Díky nevšední obratnosti autora jsme se dostali k dalšímu státnímu svátku – a to je 28. říjen – Den vzniku samostatného Československa. Myslím, že bylo již více než naznačeno, že většinu našich státních svátků okupují a „vysvětlují“ instituce a jedinci, kteříž u těchto událostí hráli roli když ne zrovna negativní, tak určitě tomu nedalekou. A stačilo by tak málo: říci pravdu objektivní a netrvat jen a jen na svém pohledu na ni. Nelze přece popřít, že římská církev zlikvidovala slovanskou liturgii i s jejími představiteli a začalo to brzy, kolem roku 871 byl moravský arcibiskup Metoděj jat římskými biskupy a se všemi svými žáky nakopán do podzemního žaláře, kde je dva roky týrali. Myslím, že likvidací slovanské liturgie vyrobila katolická církev nezměrnou chybu, kdyby církev na této bázi ponechala, nemusela by se klepat odporem, že po ní historicky požadováno, aby přiznala, že předáním Jana Husa ramenu světského práva zavraždila čistého křesťana, ona prý existující slovanská církev by nejspíš robila stejná svinstva jako církev římská a Hus, pokud by byl, by remcal stejně. A také by stejně dopadl.

Konečně všechny církve naroubované na katolické si počínaly nejinak, husité se se svými heretiky také nepárali a pozdější protestantské církve jakbysmet. Halt, rodinné zvyklosti jsou genetická záležitost. Jestli chce katolická církev dokončit rekatolizaci česky mluvící střední Evropy, bude muset kompletně změnit svou prezentaci, ač nikoli úmyslně. Hodně možností jsem nabídl v dobré víře a v přesvědčení, že jsou pro katolickou církev neakceptovatelné.

Vznik Československa v roce 1918 byl vlastně malý zázrak, na němž se podílela hrstka česky a slovensky mluvících lidí. Slavná tajná odbojová organizace Maffie měla okolo dvou stovek aktivních členů. Zadařilo se vyvázat z rakousko-uherského soustátí a vytvořit jeho zmenšenou kopii: Podle sčítání lidu z roku 1921 měla ČSR 13, 5 mil. obyvatel, Čechů 6,7 mil., tj. 50 %, Němců 3,1 mil., tj. 23 %, Slováků 2,0 mil., tedy 15 %, Maďarů 0,8 mil., tj. 5,5 %, Karpatorusínů 0,5 mil., tedy 3,5 %, ostatních as 0,5 mil. – as 4 %. Těch pár čísel mluví jasnou řečí: tož toto bude problém.

A byl! Masaryk měl jakousi představu federalizace na bázi švýcarského modelu, ale nikdy na ni nedošlo, a když se přidaly problémy sociální, jež nebyly malé, a mizerně se rozvíjející politická situace v Evropě, bylo nakrásně vymalováno. Tlak hitlerovského Německa a neochota západních spojenců lámat kopí za ´bohem zapomenutý´ stát vedla ke kapitulaci a solidně vyzbrojená a dobře vycvičená armáda sklapla kufry. Trestuhodnou neschopnost či záměrnou nečinnost evropských politiků, z nichž řada měla v Norimberku sedět vedle Göringa, von Papena a dalších, smývali tisíce Čechů a Slováků na bojištích celého světa vlastní krví. Marná sláva, pro dotyčného jedince není rozdíl mezi smrtí při obraně Tobruku nebo Znojma či uhořet v letadle nad Kanálem nebo Rožmberkem, ale z hlediska proměny státu ve vlast či konglomerátu jedinců v národ to už rozdíl je. Poláci neváhali útočit jízdou proti tankům – sice marně, ale… Tím nechci říci nic jiného, než že není divu, že se u nás neobjevil žádný Jaruzelski, když ho bylo nutno.

U 28. října mě též fascinuje, jak jej velebí ti, kdož nakonec Československo rozbili. O vzniku Československa víme hodně, existuje spousta publikací, fotografií, dobových reálií, na netu k tomuto tématu lze nalézt prakticky vše, ohledně rozbití Československa víme hrubé nic. Že by kluci činní v tomto byli natolik skromní? Známe jména těch, kdo se zasloužili o vznik Československa: Tomáš Garrigue Masaryk (1850-1937), Karel Kramář (1860-1937), Edvard Beneš (1884-1948), Milan Rastislav Štefánik (1880-1919) a mužové 28. října: Vavro Šrobár (1867-1950), Jiří Stříbrný (1880-1955), František Soukup (1871-1940), Antonín Švehla (1873-1933), Alois Rašín (1867-1923), u likvidace státu těchto mužů motali se: V. Havel, V. Klaus, L. Mečiar a šéfové politických stran ODA, SNS a jistě i další. Jak už řečeno, o vzniku Československa si můžeme počíst, o rozbití našeho státu ani ťuk. Ostatně termíny rozbití, likvidace by nikdo z aktérů nepoužil. Bylo nám předkládáno toliko kultivované rozdělení uznávané veškerou civilizaci. Naposledy to tak interpretoval Vladimír Mečiar, když pindal o svých připravovaných memoárech: „Interpretace, že jsme s Václavem Klausem dělili republiku, je nepřesná. My jsme přišli do určitých podmínek a museli je vyřešit v zájmu Čechů a Slováků. Pod stromem (u brněnské vily Tugendhat) jsme řešili, jak zabránit tomu, aby tu nevznikl konflikt a nedorozumění. Co jsme dokázali, byl neopakovatelný unikát.“ Tu jest mně mírnou záhadou, proč se neozvala církev katolická, že to bylo díky její drsné rekatolizaci, kterouž sjednocena víra na východ i západ Moravy. Svým způsobem by měla pravdu, žel obtížně by se jí vysvětlovalo, proč se v reálných bodech styku náboženstev dály věci hrůzostrašné. Najmě když v mnohých případech byla a jest přítomna. Jugoslávie, Velká Británie, Blízký východ, Kavkaz, kde suplována jinou církví křesťanskou. Náboženské sváry jsou však tak spalující a netolerantní, že i mírumilovní buddhisté se potyčkám s jinými náboženskými komunitami obtížně vyvarovávají.

O rozbití Československa není materiálů, proto musíme sáhnout do speciálních souboru jako S1 ZJD = zlé jazyky dí; S2 PPP = případy pravdivých pomluv; S3 JBP = jedna baba povídala. Nuže, zlí jazykové praví, že o konci Československa stopro rozhodl pád z koňského hřbetu, který postihl nijak nadprůměrného dramatika, jenž byl zrovna prezidentem Československa. Těžko říci, možná chtěl přidat ke svému slibu, že za jeho jasného panování budeme všichni žít v baťovských vilkách a nikoli panelákových králikárnách, i tatíčkův obraz důstojného posezu na Hektorovi. Ať jo či ne, jízda na koni vyžaduje více fortelu než navlečení extrémně krátkých kalhot. Jak pravím: ZJD, ale faktem zůstává, že onen nepříliš nadprůměrný dramatik Václav Havel odstoupil z prezidentského úřadu tři měsíce před vypršením mandátu 20. července 1992 poté, co nebyl Federálním shromážděním zvolen na další funkční období. Zrovna jsem vylamoval malý vinohrádek na chatě, když to hlásili, a mrknuv na druhou stranu, kde už Slovensko, jen jsem si pomyslel: ´Referendum v perdeli, moje rodiště bude cizinou!´ Jak napsal na blogu Vladimír Špidla: „Nálada občanů jak na Slovensku, tak i v Česku byla pročeskoslovenská. Strany, které měly ve svém programu rozdělení státu, ODA na české straně a SNS na slovenské, obdržely jen velmi slabé procento hlasů. V okamžiku, kdy se již projevily tendence k rozdělení státu, vzniklo spontánní hnutí pro referendum o této otázce. Získalo tehdy na české straně během několika týdnů na milion podpisů a na slovenské kolem 300 000." I já, Karol Hoff, jsem podepisoval. "Pokud by se tehdy referendum uskutečnilo, byl by to nový a definitivní vznik Československa jako projev svobodné vůle jeho občanů," tvrdí Vladimír Špidla. "To by byl základ daleko pevnější identity než základy předchozí. Je temným okamžikem tehdejších dějin, že politické elity se z různých důvodů vydaly jinou cestou, již charakterizuje mj. pasivita Václava Havla. Pokud by se zřetelně pro referendum vyslovil, mělo by to svou váhu a referendum by se uskutečnilo. Chování tehdejších protagonistů, Václava Klause a Vladimíra Mečiara, se pohybovalo na hranici ústavnosti."

A teď jsme potřebovali Jaruzelského, to říkám já, autor. Evidentně se připravovala vlastizrada! Stačilo zajistit zhruba desítku lidí, obsadit televizi a rozhlas, rozehnat parlament a vypsat referendum. Nebyla by prolita kapka krve! A Vladimír Mečiar by nemusel vyvracet představu, že o rozpad ČSR usilovali hlavně Slováci. „Rozmlouval jsem se všemi parlamentními i vážnějšími neparlamentními stranami České republiky. Odpověď všech z nich bez rozdílu – i sociálních demokratů, kteří to dnes popírají – byla: ‚Ať už jste pryč, táhněte, ať jsou dráty natažené, ať už je s vámi pokoj.‘ Nějaká zdvořilost, jak dnes říkají, tam nebyla,“ řekl k dělení země Mečiar. A to je tak k tomuto svátku vše. Snad ještě maličkost: Komunistům nebyla První republika z mnohých důvodů voňavá, a proto k tomuto datu přifařili Den znárodnění (1945) významný den Československé socialistické republiky a Schválení zákona o československé federaci (1968), poněvadž tento den není voňavý ani pro naše neokapitalistické vůdce, navrhuji přidat k tomuto svátku Svátek Velkého rozkradení a Jak jsme přišli o Tatry a Karlštejn. Možná též: Den rovných šancí a stejné startovací čáry pro všechny či rovnou Den nových milionářů.

Další státní svátek připadá na 17. listopad. Je to Mezinárodní či Světový den studentstva. Podkladem pro slavení tohoto dne staly se události v čase mezi 28. říjnem a 17. listopadem protektorátního roku 1939. Je to jediný den mezinárodního významu českého původu. Začalo to násilným potlačením poklidné demonstrace u příležitosti 21. výročí vzniku Československa 28. října 1939 v Praze. Na potlačování demonstrace, jež se konala na Václavském náměstí, se kromě sil pořádkové policie podílely i jednotky SS. Ke střetům došlo i na jiných místech, do demonstrantů se střílelo: V Nezábranské ulici byl zastřelen dvaadvacetiletý pekařský dělník Václav Sedláček, v Žitné byl postřelen Jan Opletal, student lékařské fakulty, jenž 11. listopadu svému zranění podlehl. Jeho pohřeb se konal 15. listopadu na Albertově, odkud byla rakev s ostatky převezena na nádraží a odeslána na Moravu, pocházel z Lhoty u Nákla na Olomoucku. Následné demonstrace, která se změnila v protest proti okupaci, se zúčastnily tisíce lidí. Opět došlo ke střetům mezi demonstranty a pořádkovými silami. Příštího dne na poradě v Berlíně za účasti Adolfa Hitlera, jenž se kál za to, že nerozmlátil Československo jak Polsko, bylo rozhodnuto, že české vysoké školy budou na tři roky uzavřeny a studentští rebelové budou exemplárně potrestáni. Ještě v noci ze 16. na 17. listopad došlo k rozsáhlému zatýkání českých studentů v Praze, v Brně a v Příbrami. Studenti zatčení gestapem a jednotkami SS v Praze byli dopraveni do ruzyňských kasáren, kde byli popraveni vedoucí představitelé studentské organizace Josef Adamec, Jan Černý, Marek Frauwirth, Jaroslav Klíma, Bedřich Koula, Josef Matoušek, František Skorkovský, Václav Šaffránek a Jan Weinert. Následně 1200 zatčených studentů bylo převezeno do koncentračního tábora Sachsenhausen-Oranienburg. Většina byla koncem roku 1942 a začátkem roku následujícího propuštěna, ale 35 jich podlehlo útrapám. Mezinárodní studentská rada na své londýnské schůzi roku 1941 vyhlásila 17. listopad Světovým dnem studentstva.

Žel, toto slavno bylo potlačeno a převrstveno humbukem z roku 1989. 17. listopad 1989 byl nezvykle teplý, takže jsem ho trávil rytím ve vinohrádku a reference mně poskytoval tranďák. Až večer a další dny jukl jsem na bednu. Kromě trapné poplašné zprávy marxisty Uhla o mrtvém na Národní třídě (to o sobě prohlašoval v novinách, že je marxista), zaujaly mě dva šoty: V tom prvním herec Haničinec ve stavu, který by doktor Rath pojmenoval jako okalouskování, pateticky žbleblal něco ve smyslu oni bijí děti, naše děti či něco v tomto duchu. V tom druhém mladá holka, účastnice pochodu, věcně pronesla, že kdyby je pokropili vodními děly, tak by se rozešli a bylo by po ptákách. Což se nestalo, a máme capitalismus se vším všudy. Toť vše, neboť o vzniku České republiky již výše řečeno vše.

Přejít do diskuze k článku