Vážení disidenti (a nejen Vy), Nemálo témat z naší současnosti lze rozebírat a pokládat k nim (stále další) otázky. Ať již to jsou (a stále více budou) témata finanční krize, důchodové a zdravotní reformy a mnohá další. Nicméně tou kardinální otázkou, která by měla býti otázkou prvotní, je smysl a budoucnost aktivismu, respektive aktivního disentu (a nebojme se dnešním aktivistům říkat disidenti – zaslouží si to nejen ve vztahu k soudobému režimu, ale i k sobě samým).
Otázku, proč být aktivistou, si většina české populace (pochopitelně obvykle neaktivistů) pravděpodobně nepoložila, ale klást by si ji měla. Jsme aktivisty jenom proto, abychom učinili zadost jakési pomyslné konvenci kavárenských intelektuálů, notorických buřičů či případně „revoltující mládeže“? Vzhledem k současnému (a zejména pak budoucímu) dění zjevně nikoli.
Jsou organizace a hnutí pořádající různé demonstrace, nošení transparentů a vytvářeních dalších akcí, které se zabývají těmito tématy, jen pouhými „Potěmkinovými vesnicemi“, tedy blyštivými kulisami představení, které mechanicky a permanentně instalujeme jen sami pro sebe, protože moc dobře víme, že soudobé české i světové dějství se ubírá jednoznačně špatným směrem, ale nic více s tím již nezmůžeme? Anebo má mít politický disent daleko hlubší, ba přímo významný smysl? Jsem zcela přesvědčen, že ho nepochybně mít má. Jsem přesvědčen, že má být vážně míněným připomenutím a vzkazem nás samých nejen pro nás samé, že nejsme pouze statistickým součtem oddělených a osamělých bytostí-ovcí, ale že jsme v České republice společenstvím několika tísíců (či desítek tisíc?) lidí, příslušníků jedné sebevědomé, široce rozvětvené rodiny, která si rozumí nejen v uvědomění zásadních problémů, ale zejména pak v jejich řešení.
Položím svou otázku ještě z trochu jiného úhlu pohledu: Mají naše ideály a zejména pak na nich postavené činy v současné době ještě vůbec nějaký smysl? Pokud ne, pak by bylo jakékoli diskutování ať již osobně či na sociálních sítích jen prázdným gestem a mystifikací nás sebe samých. Potom bychom si měli nahlas přiznat, že jsme generací, která se svobody a spravedlnosti zcela explicitně vzdává a myslí si, že je její konání (a s ním i její myšlení) v koncích. Pokud tomu tak ale pro většinu z nás není, pokud i nadále autenticky vnímáme smysl naší práce a uvědomujeme si možná východiska ze současné situace, potom z toho něco plyne. Potom svoji „kotvu“, svoji organizaci postavenou na jasně daných cílech, životně potřebujeme. Potom bojujeme proti Novému světovému řádu právem. Potom si – se všemi z toho plynoucími důsledky – musíme uvědomit, že historie ještě neskončila, ač se nás o tom agenti Nového světového řádu, pesimisté a někteří falešní proroci snažili přesvědčovat.
Najít racionální a reálná řešení v rámci možností je nejen naší kardinální odpovědností, ale i naší historickou odpovědností vůči svým předkům, kteří přinášeli často ty nejvyšší oběti a kteří nám jako dědictví zanechali výsledky svého umu a nadání a v neposlední řadě nepřeberné bohatství svých myšlenek, ze kterých můžeme (a měli bychom) nadále čerpat. Věřím, že navzdory nejednoduchému světu, v němž žijeme, (nejen) český disent budoucnost má. Budoucnost trvalou a smysluplnou. Budoucnost, kdy si je vědom své role ve světě a nepřeceňuje své síly, ale má svou hrdost a sebevědomí. Budoucnost, kdy má ve svých členech potenciál nejen k znovunabytí demokracie (či alespoň snahu o to), ale zejména pak je ochoten udělat cokoli bude třeba proti nastupujícímu Novému světovému řádu. Je to naší povinností vůči sobě samým i vůči těm, kteří přijdou po nás. Právě vědomí této povinnosti by mělo být smyslem existence disentu. Kdy jindy se těmto problémům postavit čelem, než právě v této době?
Václav Bláha, disident a odpůrce Nového světového řádu
P. S.: Psáno na motivy projevu prezidenta republiky z 28. října 2010. Autor shledal tento projev podnětný a několik jeho pilířů lze úspěšně aplikovat na soudobá reformní občanská hnutí.
