Volební víkend je za námi – to byly nervy. Ale proč vlastně? Co je tak vzrušujícího na počínání volebních automatů s operačním systémem LifeStyle 10.1 nebo CargoCult 2010? Navíc ještě zdaleka není po všem, chleba se bude definitivně lámat až ve druhém kole senátních voleb.
Jedna strana se kasá, že vyhrála, druhá se kasá, že neprohrála, třetí radši mlčí, čtvrtá smlouvá a všechny svorně mají plnou hubu občanů, které už zase k ničemu nepotřebují (s výjimkou těch, kteří si svoji pětiminutovku suverenity ještě jednou zopakují, k čemuž je budou dobrou podprahovou radou provázet starostlivá média).
Ještě předevčírem nesmiřitelní rivalové si na radnicích padnou do náručí a tím bude podán důkaz toho, že láska k penězům i hory volebních slibů přenáší.
Jediným skutečně relevantním závěrem, který je možno učinit již nyní, je poznání, že Pražáci by měli být zbaveni volebního práva, protože někdo, kdo dokáže do druhého kola senátních voleb poslat z prvního místa Jaromíra Štětinu, vykazuje těžké příznaky nesvéprávnosti.
Ona Praha je vůbec svět sám pro sebe, jak ukazují i výsledky voleb komunálních. Pražáci, zfamfrnění pocitem vlastní civilizační nadřazenosti nad zbytkem republiky a iluzí života v těžce vydřeném blahobytu, vždy volí o dvě volské délky více doprava, aby vidlákům ukázali, zač je toho loket, takže v Praze všechno převálcovala fundamentalistická TOP 09. Praha tak zůstává pevnou hrází proti kontrarevoluci.
A vlastně ještě jeden závěr lze z průběhu voleb vyvodit: neunáhlovat se a rozčilovat se, až když je podtrženo a sečteno, protože průběžné výsledky jsou zavádějící. Tak jako například senátní klání v Karlových Varech, kde v jeden okamžik vedl komunista s více než 50%, aby nakonec s velkou rezervou naprosto propadl, nebo v Českém Krumlově, kde se můj favorit Špidla v jednu chvíli krčil na nějakém čtvrtém pátém místě, aby nakonec s velkou rezervou postoupil z místa druhého.
Další možné (i nemožné) závěry přenechám kolegům politologům, komentátorům a agitátorům, kteří spolehlivě pokryjí celé spektrům názorů od obratu, naděje, změny a vítězství občanů nad politiky po konec světa, hrozbu demokracii a vítězství politiků na občany. Na kategorické soudy je totiž podle mého až do víkendu času dost.
Možná, že na ně nedojde ani potom, protože ať volby dopadnou jakkoliv, jedna věc se nezmění – systém. Osoby a obsazení doznají změn, ale bude to stále stejné divadlo ve stále stejných kulisách podle stále stejného scénáře provozované stále stejným principálem pro stále stejné publikum, jen herci a režisér (a ani ten možná ne) budou jiní.
Opona padá, prosím potlesk a pak pššt, nerušit, vládneme.
Převzato z blogu Tribun
