Vratké společenské smlouvy

Reklama


LONDÝN – „Obohaťte se,“ prohlásil čínský vůdce Teng Siao-pching, když začal rozkládat neúspěšný socialistický model Mao Ce-tunga. Elity všude na světě se tímto krédem řídily vždy a obyčejným lidem to příliš nevadí za předpokladu, že elity plní svou část dohody: chrání zemi před nepřáteli a zlepšují životní podmínky. Právě tuto nepsanou společenskou smlouvu však nyní ohrožuje hospodářský kolaps.

Podmínky této smlouvy se samozřejmě liší podle místa a doby. V Evropě devatenáctého století se od bohatých očekávala střídmost. Okázalé spotřebě se každý vyhýbal. Bohatí měli dávat velkou část svých příjmů na úspory, neboť ty představovaly zdroj investic a současně i morální ctnost. V dobách před sociálním státem se navíc očekávalo, že bohatí lidé budou filantropy.

Naproti tomu v oportunistické kultuře Spojených států se okázalá spotřeba tolerovala více. Vysoké výdaje byly známkou úspěchu: tím, co Američané od svých boháčů očekávali, byla okázalá podnikavost.

Společnosti se liší také v tom, jaké bohatství svým elitám umožňují a do jaké míry tolerují prostředky, jimiž lze bohatství nabývat a užívat. Jedna dělicí čára vede mezi společnostmi tolerujícími sebeobohacení prostřednictvím politiky a společnostmi, které vyžadují, aby obě sféry zůstaly oddělené.

V západních zemích se očekává, že politici a zaměstnanci státní správy budou relativně chudí. Naproti tomu ve velké části ostatního světa se politická kariéra považuje za kvazilegitimní cestu k bohatství. Jeden obecný závěr se však nemění: bohatství je podmíněno službami. Jakmile služby selžou, ocitá se postavení bohatých v ohrožení.

V současné krizi jsou terčem veřejného hněvu – nikoliv překvapivě – bankéři. Jejich spekulativní běsnění zruinovalo akcionáře, zákazníky i ekonomiku. Hněv se začal zaměřovat na obrovské kompenzační balíčky vedoucích pracovníků bank – na balíčky, jejichž značnou část tvoří bonusy. Odměňování úspěchu je přijatelné, odměňování neúspěchu nikoliv.

Vlády stojí před dilematem. Velké banky nelze nechat padnout, avšak veřejnost očekává, že bankéři budou potrestáni. Jen málokterý z nich bude ožebračen nebo uvězněn. Bankovní systém však rozhodně bude muset být opětovně zregulován, jak se stalo po velké hospodářské krizi v letech 1929-1932, kdy americký prezident Franklin Roosevelt slíbil, že „vyžene směnárníky z chrámu“.

Pokles globální ekonomiky zvyšuje politické riziko v jednotlivých zemích v různé míře, podle síly šoku a povahy nepsané společenské smlouvy. Politické systémy, v nichž je kontrola moci nejmenší a zneužívání bohatství největší, jsou ohroženy nejvíce. Čím zkorumpovanější je kapitalistický systém, tím zranitelnější je vůči útoku. Obecným problémem je, že všechny současné verze kapitalismu jsou více či méně zkorumpované. „Obohaťte se,“ zní troubení polnic naší éry a v tomto morálním slepém bodě se skrývá obrovské nebezpečí.

Navzdory snahám o zpřesnění nejsou odhady politického rizika exaktní vědou. Vyžadují politickou teorii, nikoliv ekonometrii. Předpovědní modely založené na „normálním rozložení“ rizika v průběhu krátkých úseků nedávné doby jsou proslulé tím, že nedokážou vystihnout skutečnou míru rizika v politickém systému.

Jedním z „nejbezpečnějších“ politických systémů nedávné doby byl režim prezidenta Suharta v Indonésii. Suharto se dostal k moci v roce 1966, vytvořil kvazivojenskou diktaturu a vybízel Indonésany, aby se „obohacovali“. Navzdory kořistnickému chování jeho rodiny se během následujících 30 let skutečně obohatilo dost Indonésanů na to, aby se Suhartova vláda stala výjimečně stabilní – a to až do východoasijské finanční krize z let 1997-1998, která poslala indonéskou ekonomiku do vývrtky a vyvolala násilné výtržnosti, jež donutily Suharta k odstoupení.

Stejně tak se jen málo režimů jevilo jako stabilnější než režim íránského šáha, dalšího dlouholetého vládce, jenž byl poté, co přivedl svou zemi ke krachu, nucen v roce 1979 uprchnout před běsnícím davem.

Ponaučení je zřejmé. Autokracie, jež bývají velmi chváleny za svou rozhodnost a za to, že garantují „zákon a pořádek“, jsou papírovými tygry. Jeví se jako neochvějné až do chvíle, kdy je svrhne hněv obyvatel. Tváří v tvář hospodářskému krachu nebo vojenské porážce se nakonec ukáže, že jejich císaři jsou nazí.

V takových situacích mají demokracie obrovskou výhodu v tom, že umožňují změnu vládců beze změny režimu. Selhání zdiskredituje pouze stranu či koalici, která je právě u moci, nikoliv celý politický systém. Hněv obyvatel se ventiluje u volebních uren. V takových zemích může docházet k programům New Deal, ale ne k revolucím.

Při dnešním posuzování politického rizika musí analytici věnovat zvláštní pozornost charakteru politického systému. Umožňuje spořádaný přechod? Je dostatečně konkurenceschopný, aby zabránil zdiskreditovaným vůdcům lpět na moci? Dále musí analytici věnovat pozornost povaze nepsané společenské smlouvy. Obecně řečeno jsou nejslabšími smlouvami ty, které umožňují koncentraci bohatství a moci do týchž několika málo rukou, zatímco ty nejsilnější jsou založeny na značném rozptýlení obojího.

Prohlubující se hospodářská recese zákonitě urychlí politické změny. Západní demokracie přežijí pouze s mírnými úpravami. Nesmlouvaví vládci, kteří se při udržování vlastní moci spoléhají na tajnou policii a kontrolu sdělovacích prostředků, však rozhodně nebudou pevní v kramflecích. Dokonce i venezuelský prezident Hugo Chávez, který svou moc postavil na populistickém antiamerikanismu, se musí modlit, aby byl stimulační balík amerického prezidenta Baracka Obamy úspěšný a zvýšil klesající ropné příjmy i jemu.

Velkými zeměmi s největším politickým rizikem jsou Rusko a Čína. Legitimita jejich autokratických systémů téměř výlučně závisí na jejich úspěchu při dosahování rychlého hospodářského růstu. Když se růst zadrhne nebo sklouzne do záporných hodnot, nelze to vyčítat ničemu jinému než „systému“.

Igor Jurgens, jeden z nejkreativnějších ruských politologů, si pospíšil s mravním ponaučením: „Společenská smlouva spočívala v omezení občanských práv výměnou za hospodářský blahobyt. V tuto chvíli se hospodářský blahobyt rozplývá. V souladu s tím by se měla rozšiřovat občanská práva. Je to jednoduchá logika.“ Vládci v Moskvě a Pekingu by udělali dobře, kdyby se tímto varováním řídili.

Přejít do diskuze k článku