Europoslanec Jan Keller: Považuji se za stoprocentního euroschizofrenika

Považujete se dnes za eurooptimistu nebo za euroskeptika? Řekl byste, že je pro nás členství v Evropské unii stále přínosem?

Považuji se za stoprocentního euroschizofrenika. Na jedné straně dobře vím, že ve věku ekonomické globalizace jsou národní státy – a hlavně státy muší kategorie – dalekosáhle bezmocné vůči tlakům velkých financí a nadnárodních firem. Tady nás může ochránit jen co nejvíce integrovaná Evropská unie. Na druhou stranu nevěřím, že poté, co by se Evropská unie takto úzce integrovala, postavila by se za jiné zájmy než za zájmy velkých financí a nadnárodních firem. Zdůvodnila by si to blahodárností volného obchodu a osladila by to frázemi o tom, že i sociální požadavky jsou jistě důležité. Pokud vám to silně připomíná něco ze současnosti, nemýlíte se.

Jak vidíte budoucnost sociální demokracie, za kterou jste před pěti lety kandidoval do Evropského parlamentu? Co by měla udělat pro to, aby se k ní její voliči vrátili?

Kdybych to věděl, poradil bych jí. Ale já to nevím. Proti levici obecně hraje několik trendů, a to zdaleka nejen u nás. Uvedu jen některé z nich. Levice se hlásí k progresivismu, tedy k ideji pokroku celé společnosti. Protože dnes je už trochu staromódní hovořit o pokroku, mluví se raději o modernizaci. Součástí progresivismu je ovšem mimo jiné také rostoucí individualismus. Sám o sobě není individualismus nic špatného. Pokud však překročí určitou míru, vede k neochotě angažovat se pro věci veřejné a nechat se pohltit svým sebezájmem. Píše o tom už Alexis de Tocqueville, když pojednává o demokracii v Americe. Pro levici tím vzniká past, protože individualismus je mnohem více slučitelný s pravicovými než s levicovými ideologiemi. Problém je i v samotném progresivismu. Ten je vlastní právě tak liberální pravici jako levici. Dokonce ho původně hájila právě liberální pravice ve své kritice starého režimu a jeho konzervativních opor. Navíc levici paralyzuje krajní liberalismus v anarchistickém podání. Ten ztotožňuje jakoukoliv organizovanost s latentním totalitarismem, což je v praxi perfektní recept na zcela spolehlivou politickou impotenci. K pikantnostem dnešní postmoderní doby patří to, že pravice dokáže být ve věcech svého zájmu mnohem méně individualistická a „třídně uvědomělejší“ než současná levice. Je ostatně známý výrok amerického magnáta Warrena Buffetta: „Dnešek je dobou třídního boje, a my boháči jsme ho vyhráli.“ Všechny ostatní potíže naší sociální demokracie jsou ovšem její vlastní zásluhou, a tady jí zvenku snad ani poradit nelze.

Jsou tací, kteří si myslí, že naše společnost prochází morální krizí. Zhoršují se mezilidské vztahy, dochází k rozpadu tradiční rodiny a oslabování střední třídy. Jaký názor v této věci zastáváte vy?< Jsem v této věci velký optimista. Myslím si, že v žádném z indikátorů stavu společnosti, které jste uvedl, na tom nejsme o nic hůře než stará říše římská v dobách svého úpadku. Škoda, že se o tomto období už na školách moc neučí. Studenti by byli v obraze a z učiva by mohly odpadnout nejnovější dějiny, které jsou beztak, jak nás učí BIS, pod ruským vlivem.

Celý článek najdete v Literárkách