K srpnu 1968

Reklama


O vpádu a následné okupaci Československé socialistické republiky vojsky Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 bylo řečeno a napsáno snad vše. Celkem málo se ale píše o příčinách a důvodech invaze. O tehdejším prezidentu Antonínu Novotném se mlčí, ač původní příčinou byl právě on. President Novotný (1904-1975) byl ve funkci od roku 1957 do 22. března 1968, prvním tajemníkem ÚV KSČ byl od roku 1953 do 5. ledna 1968, kdy ho nahradil Alexandr Dubček. Byl to třetí československý komunistický prezident a zároveň šestý prezident od vzniku Československa. V roce 1941 byl zatčen a až do roku 1945 byl vězněn v koncentračním táboře Mauthausen-Gusen. Dle mne to byl docela dobrý a velice solidní president. Za jeho éry byly odsouzeny procesy z padesátých let a spousta postižených byla rehabilitována, také se zasloužil o pozitivní uvolnění v kulturní politice, viz třeba světově proslavené filmy tzv. Československé nové vlny, cenzura se docela vytratila, začaly vycházet nové velice zajímavé časopisy a vydávaly se pozoruhodné knihy, což bylo dříve nemyslitelné. Byl jsem tehdy takovou politikou docela nadšený.

Takže ty příčiny: Američané měli v tehdejším Západním Německu (NSR) vojenské základny stejně jako Sověti ve Východním Německu (NDR), což bylo dohodnuto velmocemi v důsledku porážky německého fašismu za II. světové války. Jenomže Američané rozmístili v Bavorsku, pár kilometrů od našich hranic, rakety s atomovými hlavicemi. Nevím to jistě, ale domnívám se, že Sověti ve Východním Německu atomové zbraně nikdy nenainstalovali. Samozřejmě to změnilo poměr sil, takže Brežněv žádal, aby mohl v jižních Čechách umístit stejné rakety, jaké byly v Bavorsku. To šlo provést v podstatě docela utajeně a nenápadně, tedy stejně jak to provedly USA, bez humbuku či nějakého rozruchu.

Jenomže president Novotný pronesl: „To nikdy nedovolím, jedině přes mou mrtvolu.“ A tvrdohlavě na tom stál, pacifista jeden. Kdoví, jak by to dopadlo, kdyby byl Novotný povolnější, tož to by potom ale k Pražskému jaru asi vůbec nedošlo. No tak byl odejit a místo něho nastolen A. Dubček, který se znal osobně velice dobře s Brežněvem, tykali si. V Kremlu se tudíž předpokládalo, že s umístěním raket na našem území už nebude žádný problém. Okolnosti, tedy ono slavné Pražské jaro a svoboda tisku, už ovšem nedovolovaly povolit zřízení základny. Dubček lavíroval, seč mohl, a s umístěním raket s atomovými hlavicemi otálel. Věděl moc dobře, že u obyvatelstva by to prostě neprošlo.

A podívejme se na to, čím vlastně ona první „barevná revoluce“ zvaná Pražské jaro začínala.

Ve dnech 27.- 29. června 1967 se konal sjezd československých spisovatelů. Psavci schůzovali tři dny. Projevy spisovatelů byly ostře zaměřené proti vládnoucí Komunistické straně. Už tehdy se říkalo, že režii sjezdu dirigovalo Tigridovo Svědectví, což byl čtvrtletník pro politiku a kulturu vydávaný od roku 1956 v USA v New Yorku. V roce 1960 se redakce přesunula do Paříže, ale absolutní závislost na CIA trvala nadále. Tigrid se stal po převratu ministrem kultury, asi odměna za zásluhy. IV. sjezd čsl. spisovatelů se zaklínal socialismem, ale prý musí být s lidskou tváří, kterou si ovšem představovala ona elita a svědomí národa jako americkou demokracii a americkou svobodu. Svědomím národa nazvali samotní aktéři suverénně sami sebe. Stenografické projevy ze sjezdového jednání byly snad během dvou dnů vydány jako brožura v nákladu nejméně 200 tisíc výtisků a byly k mání v každé trafice. Mám ji také ve své knihovně. Byly okamžitě rozebrány, možná byl i dotisk.

A co naše vláda na to? Jak reagovala? V podstatě jaksi neslaně nemastně, prostě nijak. Novotný jako president a zároveň i první tajemník KSČ odmítal jakékoliv postihy. Pouze čtyři spisovatelé byli vyloučeni z řad KSČ a Pavel Kohout dostal jenom stranickou důtku. Přestaly vycházet Literární noviny, což byl svazový týdeník. Časopisu Tvář byla zmenšena státní dotace o dvě třetiny, a tak Gruša řekl, že za takové situace tomu přestane šéfovat, takže časopis přestal také vycházet. Podobně na tom byly Sešity pro mladou literaturu, jimž zase vévodil Havel a spol. Přece elita a svědomí národa a tak slavní lidé nebudou psát zadarmo, to dá rozum, že? Byla to vcelku přímo absurdní situace v kultuře, kdy komunistická vláda financovala protisocialistické filmy a financovala i vydávání protisocialistických knih a časopisů. Už tehdy se mezi lidmi říkalo, že vláda, která se bojí zavřít stovku intelektuálů, nutně padne. Ale pozavírat intelektuály, kteří se zaklínají socialismem? Šlo by to vůbec? Kdyby president Novotný tušil, že to bude právě on, který za půl roku skončí, možná by poslechl ty radikály s tím zavíráním intošů. Ono stačí se podívat na ty tehdejší slavné aktéry dnes, jeden vedle druhého jsou US-filové, zuřiví antikomunisté a rusofobové. Sověti měli zájem o výměnu Novotného, vždyť s ním nebyla žádná řeč o vojenské základně, a tlačili na jeho výměnu za Dubčeka, a nějaký sjezd spisovatelů jim byl samozřejmě naprosto ukradený.

Novotný tedy situaci uklidnil, ale na zasedáních ÚV KSČ bylo pěkně dusno. Jedni tvrdili, že se mělo zakročit tvrdě a pozavírat umělce. Měli argument, že přece všechno řídí americká CIA přes Tigrida v Paříži, naše rozvědka nespí, vždyť si stačí přečíst její zprávy. Druhá skupina se tomu vysmívala a jejich argumentací byly zase zprávy a návrhy ekonomů na změny řízení ekonomiky. No, bývalo tam veselo a všechno se svádělo na Novotného. Je docela možné, že za této situace svůj odchod navrhl sám prezident. Jenže Novotný měl funkce dvě – byl jak prvním tajemníkem KSČ, tak i prezidentem. Prvním tajemníkem KSČ se tedy stal Dubček, ale co s presidentem, jak se ho zbavit? Jakoby náhodou právě v té době přijel na návštěvu nějaký sovětský generál a jakoby náhodou poprosil, zdali by se nemohl setkat se svým válečným (sou)druhem generálem Svobodou. Ten pracoval jako účetní v nějakém JZD. Přátelské setkání se samozřejmě uskutečnilo a generál Svoboda nahradil Novotného ve funkci presidenta. Novotný byl konečně definitivně odstraněn, byl tedy odejit z politického života a o politiku se pak přestal naprosto zajímat, chodil si do obyčejné hospody na pivko a zahrát si mariáš a občas prý pronášel: „Vidíte, já jsem vám to říkal.“

V ÚV KSČ získali převahu tzv. progresivisté a „jaro“ se rozjelo. Noviny, rádio a televize se předháněly v reportážích o tom, jak my celému světu ukážeme, jak se má budovat socialismus, bude to s lidskou tváří a celý svět nás bude následovat. Nějak ovšem pozapomněli dodat, že to bude lidská tvář za pomoci a pod vedením USA.

Zajisté jsem byl i já nadšený, stejně jako 90 procent obyvatel, to bylo přímo neskutečné, jakou tehdy měli komunisté podporu, to už se holt nikdy opakovat nebude, všichni jsme byli oblbnutí krásnými vznešenými řečmi, věřili jsme těm krasoduchům, co uměli krásně řečnit a taky krásně psát.

Nechal jsem se nachytat na krásné řečičky dokonce ještě jednou a to na Chartu 77, kde se také mluvilo o budování socialismu, o nějakém kapitalismu tam nebyla ani zmínčička, ale šlo o socialismus už ale ne s lidskou tváří, nýbrž s lidskými právy, ovšem zase nebylo řečeno, že se tím myslí lidská práva v podání a v interpretaci USA. Takže, když se dnes někdo bude ohánět lidskými právy a lidskou tváří, tak už přesně vím, že tím myslí Abú Ghrajb, Guantánamo a vraždící drony. Určitě nějaké PR agentury vymyslí po lidské tváři a po lidských právech nějakou další lidskost, jenom doufám, že už napotřetí se nenechám nachytat, že už nenaletím jiným vznešeným frázím, třeba o muslimských imigrantech. Dnes si vyčítám a divím se sám sobě, jak jsem jenom proboha mohl být tehdy tak blbej, no jo, na omluvu mám pouze to, že tehdy nebyl ještě internet.

Jaro kouzelně rozkvétalo tisíci květy a bylo to fajn. Začaly vycházet jakoby fundované články o Stalinově hrůzovládě, o tom, že by se šlechtě a bývalým továrníkům měl vrátit majetek, neboť vlastníci se budou přece pečlivě starat o svůj majetek a nebude to takový šlendrián, jako když to řídí stát (KSČ). Dokonce i z oficiálních míst zaznívaly návrhy o tom, že jako pacifisté máme vystoupit z Varšavské smlouvy a také z RVHP, tedy z Rady pro vzájemnou hospodářskou pomoc, neboť komunisté neumí řídit ekonomiku, ani toaletní papír a banány nedokáží zajistit. Psalo se o tom, že Rusům zadarmo dáváme uran, to Američané by nám za to hradili dvacet let celý státní rozpočet, ale že jsme dostávali naftu a plyn skoro zadarmo, tož o tom zdivočelí žurnalisté nepsali. Spělo to k nastolení kapitalismu a ne že nespělo! Přitom se stačilo podívat na mapu, vždyť vznik kapitalistického Československa, tož to by byl pěkný zářez do tzv. socialistického tábora. No a o to neměli zájem ani racionálně uvažující západní politici, proto také nějak vehementně Pražské jaro nepodporovali, věděli, že přechod Československa do kapitalistického tábora Kreml nikdy nedovolí. To jenom naši tehdy velice populární politici nevěděli. Marně A. J. Liehm nabádal žurnalisty, aby neblbli a nepsali tak nenávistné a urážlivé texty proti SSSR. Nebyl vyslyšen. Kdepak, opojeni tzv. svobodou neposlechli, už byli tak rozjetí, byli prostě k nezastavení.

No a po srpnových událostech jim nezbývalo, než uprchnout ke svým chlebodárcům. Z rádiových vln Hlasu Ameriky a mnichovské Svobodné Evropy už vůbec nemluvili o socialismu, nýbrž šířili a vysílali do éteru ideály demokracie, svobody, lidských práv, liberalismu a učeně blábolili o židokřesťanských kořenech Evropy, láskyplně a pravdivě nás informovali o tom, co se u nás v ČSSR děje, neboť to z ciziny viděli mnohem lépe než my, co jsme zůstali doma.

Samozřejmě že Gustáv Husák byl nucen provádět čistky jak v samotné komunistické straně, tak ve státní správě, copak mu zbývalo něco jiného? Postižených byly desítky tisíc obyvatel, spousta z nich docela nevinně, byli pouze „pomýlení“, na jejich místa se často dostávali neschopní kariéristé. Vyhození excentrici se zase předváděli a na protest se stali myči oken, zapisovateli množství dešťových srážek a v plně automatizovaných plynových kotelnách kotelníky, kde mohli do práce chodit ve vázance či i s motýlkem pod krkem. Pokud srovnáme počty tehdy postižených, tedy z funkcí odvolaných, kteří ovšem okamžitě mohli nastoupit na jinou práci, s počty postižených za posametových čistek, vyjde nám, že po převratu těch poškozených bylo násobně více a pokud připočteme nezaměstnané, bezdomovce a třetinu obyvatel pod hranicí bídy… Husák ale přece čistky prováděl nedemokraticky, kdežto posametové čistky byly prováděny ryze demokraticky!

Komunisté jako propagandisté byli naprostí neumětelové, žvanit nesmysly na všelijakých školeních o Marxovi a Leninovi, to uměli, ale reagovat na vysílání Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy neuměli, to byla jejich veliká chyba, přitom tisk a televizi měli pod palcem, ta neschopnost reagovat byla prostě přímo neuvěřitelná. Holt neměli k dispozici žádné Klvaně, Čulíky, Martiny Fendrychy apod.

Z hlediska Kremlu vstup vojsk, tedy tzv. okupace, byl nutností. Potom se o rozmístění raket u hranic s Bavorskem už nemluvilo, sila pro rakety se vybudovala, ale ani tak k nám Sověti atomové nálože nedali, rakety jo, ale bez náloží, vždyť ty se mohou klidně přisunout, kdykoli bude třeba.

Podobná situace byla i v době tzv. kubánské krize v roce 1962. O co šlo tehdy? USA nainstalovaly rakety s atomovými hlavicemi v Turecku, blizoučko u hranic SSSR. No a v Moskvě si řekli: „Když vy v Turecku, tak my totéž uděláme na Kubě.“ Američané silně protestovali stylem: „My si můžeme instalovat rakety kde chceme, protože jsme nejlepší, nejsilnější a výjimečný stát, kdežto vy Rusové nikoliv.“ Ministr zahraničních věcí Sovětského svazu Gromyko se při jednáních s americkou stranou docela naštval a pronesl: „Chcete válku? Máte ji mít!“ A bez pozdravu odešel a silně práskl dveřmi. (Podle neoficiálních údajů – neověřených a neověřitelných – v polovině 60. let umístily USA v Západní Evropě, v Řecku a v Turecku více než sedm tisíc kusů jaderných zbraní.)

Fidel nabádal Chruščova: „Hoď to na USA.“ Chruščov ho musel uklidňovat. Skutečně hrozilo, že krize přeroste v jaderný konflikt. Sověti dali diplomatické (tedy neveřejné) ultimátum: „Pokud odvezete více než 100 vašich balistických raket Jupiter vyzbrojených jadernými hlavicemi a schopných zasáhnout Moskvu, které máte v Turecku, tak my odvezeme naše rakety z Kuby. V jiném případě můžeme začít válčit.“ Kennedy dal příkaz k odvozu z Turecka a Chruščov z Kuby. Válka byla zažehnána. Za pár let do Turecka ale Američané zase potichu umístili rakety s atomovými hlavicemi, jakoby kubánská krize ani nebyla, a mají je tam dodnes. Sověti by tedy logicky měli na Kubu zase dovézt svoje, neučinili tak. A USA nadále mají jaderné hlavice v Bavorsku a mermomocí je chtějí rozmístit i v Polsku a Rumunsku. Ještě že Rusko má solidního ministra zahraničí, který sice ještě nepronesl větu jak Gromyko a nebouchl dveřmi, ale pokud se situace vyhrotí, tak klidně může.

V době kubánské krize jsem sloužil jako záklaďák na vojně. Spát jsme mohli pouze oblečení, bylo dovoleno akorát vyzout se z půllitráků (holínky), provětrat onuce a povolit opasek. Celých deset dnů! A to nás spalo v jedné místnosti třicet dvacetiletých mládenců, tj. celá četa.

Tož tak si se světem hraje nejsilnější světová mocnost, Bohem vyvolený národ a nejskvělejší ze všech národů. Někteří intoši s vážnou tváří tvrdí, že to se pouze hrají šachy, ti méně inteligentní intoši to považují zase za karetní hru. Co kdybychom je konečně nazvali skutečným pravým pojmem, že to totiž nejsou žádní šachisté ani karbaníci, nýbrž obyčejní zločinci, vrahové a gangsteři.

Přejít do diskuze k článku 70 komentářů