Korea -15

Reklama


Cesta dolů a cesta nahoru

Přeložil Ladislav Sýkora odtud

Viděli jste už někdy tento snímek?

Korea v noci. Temný sever a osvětlený jih. Stále světlejší jih a stále temnější sever. Černo-bílá symbolika, progres a regres. Málokdo viděl další snímek, také focený z vesmíru, ale mnohem horší než noční snímek, a to prostě proto, že leccos se dá napravit, průmysl se dá vybudovat znovu, rychle nebo pomaleji, když je vůle a když jsou prostředky. Ale napravit tohle bude opravdu těžké:

Vidíme výsledek toho, čemu se říká deforestation – odlesňování, ničení lesů, což způsobuje degradaci biosféry, v tomto případě biosféry celého státu. Nezaujatý objektiv satelitu jasně ukazuje, kde probíhá dělicí čára mezi prosperitou a katastrofou – a dělicí čarou je demarkační linie mezi oběma Koreami.

Jak všichni víme, zažila Severní Korea ve druhé polovině 90. let minulého století hladomor. Vedl ke smrti neznámého počtu obyvatel (podle oficiálního vyjádření úřadů zemřelo 220 tisíc občanů. Podle neoficiálních údajů hladem zemřelo daleko více lidí,  3-3,5 milionu). Kvůli tomu, že statistické údaje ze Severní Koreje prakticky neexistují, předpokládejme, že skutečný počet zemřelých je někde mezi těmi údaji, i když má-li stát populaci asi 20 milionů i 220 000 hlady zemřelých (hlady!) je neuvěřitelně hodně, zejména proto, že mluvíme o světě na konci dvacátého století, kde existuje OSN, existují fondy, zásoby potravin, je i dobrá vůle, existuje organizovaný systém pomoci.

Jenže – co už se stalo, stalo se. Přišel hlad. Jak se s ním vypořádali – to je jiná otázka, budeme se snažit pochopit, ne následky, ale příčiny. Když se severokorejské vedení snížilo tak daleko, že se světem promluvilo, vysvětlovalo důvody hladu jednoduše – živly. Velmi silný déšť. Záplavy. Pak sucho. Otevřely se propasti nebeské, hlas hromu zaburácel, Kim se nepokřižoval, a tady to máte.

Ve skutečnosti těch příčin bylo několik. Že to s potravinami v zemi již několik let nevypadalo nejlépe, víme, jenže peníze na nákup jídla ze zahraničí nebyly. Požádat imperialisty bylo zatěžko a bývalí přátelé podporovat Korejce přestali. Věci došly tak daleko, že se odvážili požadovat platbu za obilí, hnojiva, pesticidy a ropu v tvrdé měně. Současně začala Severní Korea sklízet úrodu, sice slabou, ale svoji, stále nižší výnosy lze přičíst na vrub tomu, že hnojili („hnojili“) pole chemií v množství přímo bezbožném. To vedlo k degradaci půdy, což si vyžádalo používání hnojiv v ještě větším měřítku, a nic to neřešilo, Severní Korea se ocitla v začarovaném kruhu, točila se v něm, a ani se nesnažila hledět do budoucnosti na více než rok či dva. Nadto bratrská pomoc vyschla, hnojiv citelně chybělo, a už tak mizerný výtěžek se ještě výrazně snížil. Kromě toho chyběly pohonné hmoty pro zemědělskou techniku a rovněž náhradní díly pro velmi spolehlivé sovětské a čínské traktory a kombajny.

Vyvstala tradiční, až posvátná ve své věčnosti, známá otázka – co dělat1? Jíst se chce. Moudré severokorejského vedení snížilo normu přídělu potravin (Kdo to neví – v Severní Koreji existuje ještě z 50. let minulého století systém, který ještě i dnes dělí obyvatelstvo na jednapadesát kategorií, z nichž každá má svůj potravinový příděl, jehož hodnota se mění v závislosti na různých faktorech – druh zaměstnání, funkce, věk, stupeň loajálnosti, atd, atd, atd, a to ještě není vše, zdánlivě stejná dávka, stejného hmotnostního poměru se může lišit, protože kolísá poměr rýže a kukuřice, rýže mohou být v dávce 3 díly a kukuřice 7, a může tam být 8 dílů rýže a 2 díly kukuřice – ach, ten jemně vytříbený Východ). Po snížení potravinových přídělů, moudré vedení současně vyšlo s heslem jíst dvakrát denně, namísto tradičního jedení třikrát denně. Překvapivě však tato vizionářská a včasná opatření situaci nezachránila, jíst chtěli nyní Severokorejci ještě více. Tak co teď dělat!

A tak se obrátili ke svým slavným tradicím. Vzpomněli si, že již v roce 1961 Velký Vůdce Kim Ir Sen vyzýval k prozíravému postoji k zemi, nečekat marně na milosti a dary přírody, ale vzít si je s drzostí proletariátu vlastní. „Je třeba pokořit hory, přitáhnout pluh tam, kde se kopce tyčí!“ Rýže, jak víte, se v Asii pěstuje na terasách, no a nyní po rozhodnutí strany a vlády, severní Korejci vymýtili lesy, které rostly nad rýžovými poli a svahy strání osázeli kukuřicí a bramborami. Dělali to tak už dříve, ale neslaně nemastně, kdežto teď, pobízeni hladovým břichem, dali se do práce horlivě, provedli ji plni „nadšení“, čímž ve velmi krátké době přišli téměř o polovinu lesů, co ještě v Severní Koreji zůstaly. Co přišlo pak? Přišlo to, co přichází na Korejském poloostrově každoročně po miliony let. V měsíci červnu (překvapení! Surprise!) zavál z Tichého oceánu monzun a přinesl s sebou sezónní déšť. A déšť spláchl vše do pekel. Skutečnost, že kořenový systém kukuřice a hlíz brambor, nebude schopen udržet stráně, bychom byli mohli odhadnout jaksi předem, ale severokorejské obyvatelstvo už bylo naučeno neřídit se v životě dohady, nýbrž osudovými rozhodnutími moudrého vedení. Tak se stalo, co se stalo.

V primitivních společnostech lidé nevidí souvislost mezi svou činností (ať už společenskou či soukromou) a způsobenými následky této činnosti. Tak tomu bylo i v tomto případě – nikdo nemohl předvídat kauzální řetězec, který skončil katastrofou. Ničím nezadržovaná voda stékala z hor dolů, sesuvy půdy ničily rýžové terasy, začaly záplavy, ničily hráze a přehrady, byla ztracena zařízení vodních elektráren, z nichž mnohé byly vybudovány ještě Japonci, což neumožňovalo rychle je obnovit, protože chyběly náhradní díly, a za náhradní díly elektráren postavených Sovětským svazem, bylo nyní nutné platit, ale platit nebylo čím; nedostatek energie vedl k přerušení práce v uhelných dolech a nedostatek uhlí znamenal nemožnost se zahřát a uvařit si jídlo, přinutil lidi, aby vylezli na kopce a vykáceli tam kdejaký strom. Výsledkem byl opět začarovaný kruh. Záplavy se opakovaly každý rok, odplavily vrstvu úrodné půdy, což jen katastrofu zhoršilo, protože nyní se voda držela pouze v období dešťů, potom zmizela a po několika po sobě jdoucích povodních začalo sucho. Tento proces je dávno znám a probádán, jenže znám a probádán je v civilizovaném světě, ale Severokorejci nežili v civilizovaném světě, nýbrž ve světě „čučche“.

Jak takový svět vypadá z vesmíru, jsme již viděli. Nebudeme se na něj teď zaměřovat podrobněji, nepodíváme se do Pchjongjangu, ale do severokorejského vnitrozemí.  (Špatné silnice a špatně oblečené lidi můžeme vidět v každé zemi, takže na to se soustředit nebudeme, podíváme se na celkové prostředí, na zázemí, do zákulisí hry, hrané v divadle s vývěsním štítem „Korejská lidově demokratická republika“).

A teď se pro srovnání podívejme, jak vypadá periferie Jižní Koreje. Vzhledem k tomu, že v jakékoliv zemi můžete nafotit obrázky, ukazující ji z té horší stránky, jakož i vyloženě zamilované, tak pro bezúhonnost experimentu vystavíme sérii fotografií od účastníků cyklojízdy po Jižní Koreji, během níž cyklisté putovali krajinou, fotili sebe a to, co kolem sebe viděli. Je celkem jasné, že silnice jsou v Jižní Koreji lepší než v severní, a tak se opět soustřeďme na zázemí, na „zákulisí“:

Na fotografii vidíte rýži, vysypanou farmářem podél cesty, aby proschla.

Co je v tomto srovnání ihned zřejmé? Kromě severokorejské chudoby, samozřejmě? Nedostatek vegetace v jednom případě a luxusní zeleň ve druhém. Ale tak tomu nebylo vždycky. Jsme opět nuceni vrátit se ke Korejské válce. Když skončila, jižní část Koreje, zejména pokud jde o vegetaci, vypadala velmi nereprezentativně. Lesy v ní cílevědomě vykáceli ještě Japonci, a pak se přes ni přehnala válka. Je jasné, že ani Japonci, ani válka nesnese jakéhokoliv srovnání se severokorejským „pracovním vzepětím revolučních mas“, ale přesto… Přesto, kdyby Jižní Koreu mohly v roce 1953 zachytit satelity, vypadala by rozhodně o něco lépe, než současná KLDR. To, co kolem sebe dnes viděli projíždějící cyklisté, a to, co i vám umožnili vidět – je uměle vytvořené.

Základní kámen byl položen Američany, okupujícími Jižní Koreu. Někde výše jsme uváděli v číslech pomoc poskytnutou Severní Koreji Sovětským svazem a Čínou a Jižní Koreji – USA. A pokud v Severní Koreji nejdříve vznikal těžký průmysl a probíhala kolektivizace (a zároveň ji zásobili dodávkami obilí), industrializace Jižní Koreje začala až v roce 1962. Do té doby ji podpořili asi 3 miliardovou pomocí. 1 miliardou USD před začátkem války, a asi 2 miliardami dolarů po ní. Jak byly peníze utraceny? Velmi odlišně. Především na všechny možné druhy vzdělávacích programů a na to, aby Jihokorejce naučili „správně postupovat.“ Jak postupovat správně ve všem. Ve všem možném smyslu. Jak správně stavět silnice, jak vypadá správná kanalizace správně vybudovaného města, jak správně vést statistiky, jak správně chovat skot a jak jej zabíjet, jak sít, jak sklízet, kam ukládat sklizené obilí, při jaké teplotě, atd. atd.

A navíc se Američané v Jižní Koreji zabývali sázením stromů.

Chci zdůraznit, že to vše se odehrávalo počátkem 50. let minulého století, ještě si pamatujeme dobová hesla – „Nečekejme na dary a milosti přírody, naším úkolem je si je vzít!“ Lidstvo (ne všechno) teprve za jednu generaci přijde na to, že zabíjet velryby není dobré, ale tady už máme plán: vysadit zeleň; ne kolem domu – v celé zemi.

Program byl americký a peníze na něj dali také Američané. Do programu bylo zapojeno několik set tisíc lidí, kteří ručně (ručkama, ručičkama) vysadili v Jižní Koreji 1,5 miliardy stromů. A to byl jen začátek. Se stejnou korejskou houževnatostí, s jakou lesy na severu Koreje ničili, je v Koreji Jižní vysazovali. Když se Jižní Korea postavila na nohy (vstala z kolen), Američané převedli program na Korejce. Program byl rozvržen do několika etap a během jeho realizace vysadili v Jižní Koreji více než 11 miliard stromů. Během plnění programu, korejské kolektivní vědomí, když vidělo na vlastní oči výsledky, změnilo svůj postoj k přírodě jako celku. Za korejského diktátora Paka Čong-hui byly zavedeny drakonické zákony, které kácení lesa přirovnávaly k závažným trestným činům. Dnes se Jižní Korea stala projektantem ekologických programů v celostátních formátech. Korejci začali v Tichooceánské louži, a pak se potichoučku, polehoučku vyšvihli až na celosvětovou úroveň. V současnosti běží projekt, ve kterém Jižní Korea vysazuje lesy v Turecku. Turci chtějí vrátit Malé Asii antický vzhled a není pochyb, že Korejci jim v tom pomohou.

Jižní Korea se nejen dokázala prodrat mezi státy, které charakterizují tvář světa jednadvacátého století v technologickém slova smyslu, ale ještě je schopna ovlivňovat svět ve smyslu ekologickém, v samotné podstatě utváření světa.

Tak se věci mají, přátelé.

Poznámka překladatele:

  1. Narážka na známý Leninův článek „Что делать“?

Převzato z ostrova Janiky

Přejít do diskuze k článku 2 komentáře