Překlad Ladislav Sýkora, převzato odtud. 

Hra předpokládá přítomnost hráčů.

Není hráčů – není Hra.

Ve Hře, kterou jsme se jali zkoumat, byli hráči čtyři.

Čtyři státy – USA, Velká Británie, Francie a SSSR.

Hráči byli nesourodí, nepodobni si navzájem, každého z nich hnaly různé motivy, a kořist, kterou získají, si představovali taky různě – každý z nich měl jiný cíl. Hra, kterou hrají státy, je Hra čarovná, dovoluje každému účastníku vyhrát to, co právě chce. Za té nezanedbatelné podmínky, že – samozřejmě – vyhraje.

Stůl, za který hráči zasedli, byl veliký a nazýval se – Prostranství. A do prostranství patřil obrovský kus obou polokoulí planety Země od rovníku k severu a události, skrývající se za krátkým názvem Korea, měly globální charakter.

Nahlédněme na to, co který hráč chtěl.

USA

Jejich konečný cíl byl výše zmíněn – výhru viděli ve znovuvyzbrojení Německa. Z úhlu pohledu ostatních hráčů byla pozice USA ne přímo slabá, ale v jistém smyslu zranitelná, a zejména na tom založili svou strategii ostatní tři hráči.

Abychom pochopili, v čem spočívala zranitelnost takového mocného státu jako USA, nezbývá než odloupnout pár vrstev skutečnosti a dobrat se ke všeobecně známému prvku americké politické reality, Izolacionismu.

Tento prvek má hluboké kořeny, nejen mnoho sympatizantů, ale i následníků, a to ne jen tak ledajakých, ale takových, co mohou svou váhou tu politickou realitu měnit, měnit americký „politický reliéf“.

V ideologickém smyslu se mohou zastánci izolacionismu opřít o takové autority, jako je George Washington, a při každé vhodné příležitosti se mohou odvolat na znamenitou frázi z Washingtonovy politické závěti (George Washington: Farewell Address to the People of the United States) – „It is our true policy to steer clear of permanent alliance with any portion of the foreign world“ ( … vystříhat se stálého spojenectví s libovolnou částí vnějšího světa).

Základní myšlenka je tu prostá, srozumitelná, a v případě amerických reálií vypadá ještě ke všemu vítězně, a to v přímém materialistickém smyslu. „Přestaňme ztrácet kvůli jiným“!

Přesto není americký izolacionismus, jako každý jiný úkaz, spojený s člověkem, ani trochu tak jednoduchý, jak vypadá, jeho jednoznačnost je mylná a může vést k poblouznění nejen daleko prostších lidí ruských, co si vysvětlují izolacionismus jako železnou oponu podél hranic. Izolacionismus po americku, to vůbec neznamená uzavřít se do sebe, od západního pobřeží na východ a od východu na západ, ne, navíc izolacionismus po americku – to není ani stranění se problémů světa.

Izolacionismus, jak ho chápou v USA, je odchod z Evropy. A odnikud odjinud. Americký izolacionismus je snížení jakéhosi nezbytného (kritického) minima „přítomnosti“ a „vlivu“ USA v Evropě, je to zanechání Evropy svému osudu. „Ať si řeší své problémy sami, vždyť nejsou malí“. A taková pozice je lehce odůvodnitelná, převážná část předků obyvatel USA v tom či onom koleni pochází z Evropy a nemají Evropu ani tak za „svatá místa“, jako spíše za zmijí doupě, odkud utekla jejich babička jen v tom, co měla na sobě, nebo odkud zdrhnul jejich pradědeček, nechaje tam staré krámy. Evropa je místo, kde jsou všichni proti všem, a kde – kdo není s námi, je proti nám.

Tolik o izolacionismu.

Avšak tento jev (jev dostatečné starý), má jako cokoliv, také svůj rub. „Jednota v boji“. Opačný politický fenomén se dnes nazývá globalismem, kdežto v námi zkoumané historické chvíli, se používaly termíny Internacionalismus a Intervencionismus. Ježto Internacionalismus byl ve světovém povědomí pevně spjat s komunismem, dávali protivníci Izolacionismu v USA, z pochopitelných důvodů, přednost slovu Intervencionismus, jenže my žijeme v XXI. století, takže nám obvykle moc nevyjasňuje. Slyšíme-li mlhavý a rozplizlý pojem globalismus, který budeme používat, mějme na paměti, že roku 1950, pokud ho vůbec někdo užíval, neměl globalismus ten smysl jako dnes, myslím tím všechny ty nadnárodní korporace, nadzisky, exploataci a podobné rádoby vědecké tlachy.

Zkrátka, pozice „globalistů“ byly v tehdejší Americe neméně pevné, jako pozice tehdejších „izolacionistů“, a tato pevnost, i ono rozdělení na dva tábory, se v USA dochovaly dodnes; a je to dělení nadstranické, takže jak globalisté, tak izolacionisté mají své zastoupení v obou politických seskupeních, a to až do úplné špičky politického establishmentu. Jinak řečeno, politické proudy globalismu a izolacionismu jsou rozdělením vyššího řádu, nadřazeným stranickému rozdělení na demokraty a republikány.

Teď, když už víme, čeho obecně chtěli dosáhnout američtí izolacionisté, podívejme se, z jakého úhlu pohledu vidí svět jejich vyzyvatelé, globalisté. Základ, na němž staví své úvahy, je ve skutečnosti jednoduchý, a vypadá takto: Evropu nemůžeme v žádném případě „opouštět“, protože Evropané, ponecháni sami sobě, se neprodleně vrátí ke své oblíbené činnosti, které se s takovým zápalem věnovali celé věky. Historie Evropy je historií válek. Jakmile Američané z Evropy odejdou, i jen malinká válka, která tam započne, navíc bez účasti USA, se rozroste ve válku světovou, a Amerika, jestliže se oddá blažené nevědomosti, a jestliže opovrhne skutečností, se nevyhnutelně, bez ohledu na její přání, bude muset do té války vložit, a jistě se do ní vloží za znatelně horších podmínek. A USA budou muset vynaložit větší úsilí a ztratit více zdrojů (ve všech možných smyslech toho slova), pro to, aby nakonec v této budoucí válce vyhrály. A proto, ať už je břímě udržení světového status quo jakkoliv těžké, nemůžeme jej v žádném případě z našich ramen setřást, mohlo by se to totiž změnit v otázku přežití našeho státu.

V ideologickém smyslu také nebyli globalisté spíchnuti horkou jehlou. Předpokládali (a předpokládají), že nesené břímě (nejen ve smyslu břemene, ale i ve smyslu „odpovědnosti“) světového řádu, je na ně vloženo shůry, a to samo o sobě vyžaduje od nesoucího a světový řád pohromadě držícího, určitý závazek.

V tomto bodě se musíme obeznámit s tím, že v roce 1950 získali američtí globalisté přímo epochální převahu nad americkými izolacionisty – v roce 1949 bylo založeno NATO. Poprvé ve své historii (nedbajíce Washingtonova odkazu) se USA uvrtaly do spojenectví s řadou evropských zemí (a spojenectví ne jen tak nějakého, do obranného!), a provedly to nikoliv v době válečné, nýbrž v mírové („mírové“) době, a toto spojenectví neohraničily žádným časovým rámcem. Na „věčné časy“. V jistém smyslu šlo o revoluci, jenomže ne vnitřní, ale nasměrovanou vně. (Téměř vše, co se odehrálo v době prezidenství Trumana, bylo revoluční, jenže to málokdo tak vnímá.)

Každá akce vyvolává reakci, a odpověď na získané vítězství tehdejších globalistů na sebe nenechala dlouho čekat. Izolacionisté vyrazili vpřed se sloganem, za nímž se skrývala jejich alternativa ke státní globalistické strategii. Slogan zněl: Asia first! Toto, dnes již zapomenuté slovní spojení, bylo naprosto oficiální deklarací cílů.

Nejdřív Asie!

Asií se nerozuměla celá Asie, pouze státy na pobřeží Tichého oceánu. Znovu tak byla probuzena idea tichooceánského Říma.

Ze všeho nejdřív, nejprve Pacifik, no a holky, holky potom.

Izolacionisté potřebovali (a potřebovali to silně) pokud ne odejít z Evropy, tak všemožně ukrátit americkou „přítomnost“ v Evropě a koncentrovat všechny síly na zapojení asijských států do své oběžné dráhy. Tato politika byla ovšem přímým protikladem cílů Bílého domu, a to znamenalo protikladem cílů státu. Přesto v této roli vystoupili prezident Truman a státní sekretář Acheson. Vystoupili coby globalisté, jejich soupeřem byl významný muž Ameriky, generál MacArthur, byl silným protivníkem nejen pro to, že to byl skutečně silný člověk, ale byl silný také proto, že za ním stála celá kupa, snad ne tak veřejně známých, zato neméně vlivných izolacionistů. Tak se situace jevila všem zasvěceným americkým aktérům krátce předtím, než začala Korejská válka.

Byl by hřích, nevyužít takové znalosti, no ne?

Převzato z ostrova Janiky