O Venezuele

Navazuji na předchozí článek o napětí ve Venezuele, a protože jsem si uvědomil, že v tuzemských masmédiích (Lépe snad „SMRAD“ (dle historika A.Fursova: Systém Masové Reklamy A Dezinformace) není objektivnější informace krom tvrzení, že jde o zemi, kterou komunisti dovedli ke krachu), přeložil jsem pro vás rozhovor, ve kterém „nová hvězda“ ruských médií Nikolaj Platoškin přibližuje Venezuelu, i příčiny jejího nynějšího stavu, a vyvrací některé mýty…

Proč dnes o Venezuele?

Protože někteří dnes říkají, že co nám vlastně je po nějaké Venezuele, když máme svých starostí dost, proč cpeme peníze nějakým příživníkům, kde se vše prošustruje?

Druzí zase, kteří jakoby jsou proti vměšování USA do věcí Venezuely, protože pak se mohou vměšovat i do věcí ruských, ale současně tito lidé říkají, že vůbec ten Maduro je samozřejmě vůl, kvůli kterému je hospodářství v rozkladu, protože Maduro je komunista a málem socialista a z toho vyplývá následující heslo: Jacíkoli socialisté, komunisté, ať v Rusku, ve Venezuele nebo kdekoli – nic dobrého udělat neumějí, i kdyby chtěli. Přitom ale samozřejmě odsuzují politiku vůči Venezuele.

Pokoušel jsem se v některých našich televizních talkshow něco o Venezuele říci, ale do jedné minuty toho mnoho neřeknete – jestliže tam mluví 8 až 10 lidí během 45 minut, to prostě nelze. A jsou otázky, které se za minutu vysvětlit nedají. Takže Venezuela je zemí Jižní Ameriky, dvakrát větší než Ukrajina. Slyšíme udivené otázky, proč tam lidé tak špatně žijí. Jde o to, že tam, stejně jako na Kubě, se 90 % území pro život nehodí. U nás je to, řekněme, tundra, ale u nich džungle, a to je ještě horší – ani silnice ani normální půdy, strašná vlhkost, takže se tam nedaří kulturám, na které jsme zvyklí tady (brambory, rajčata) protože vyžadují mírné klima. Je tam mnoho hor – především Andy.

Počátek problémů s USA

Jak žila Venezuela před prezidentem Chávezem, který byl naším přítelem? Zhruba jako Kuba. Kuba prodávala do Ameriky cukr a odtud kupovala vše – od zubních kartáčků až po toaletní papír, a samozřejmě potraviny. Venezuela do 30. let pěstovala kávu a prodávala ji do USA, později ropu a nakupovala tam všechno, takže byla naprosto závislá na zahraničním trhu. Nejhorší bylo  geografickým prokletí Venezuely, stejně jako Kuby – měla cukr prodávat do 150 km vzdálené Ameriky, nebo do Ruska vzdáleného přes 10 tisíc km? To se nezmění. Totéž Venezuela, která si také mohla teoreticky vybrat mezi Amerikou, anebo třeba Čínou, vzdálenou 15 tisíc km. Venezuela nikdy nebyla schopna samozásobení potravinami – ani před Chávezem, ani po něm.

Mimochodem, Chávez se dostal k moci v roce 1999, kdy ropa stála 8 USD/barel, zatímco teď stojí 70 a všichni bědují, jak je to málo… Kdo zařídil prudký růst cen ropy počátkem nového tisíciletí?  Chávez. A byla to právě Venezuela, kdo zorganizoval organizaci zemí vyvážejících ropu (OPEC), která obecně regulovala ceny. Díky Chávezovi se zrodil onen náš boom. Když přišla krize v roce 2008, kdy ropa spadla ze 146 na 38 USD/barel a Rusko se okamžitě ocitlo v krizi. Kdo tenkrát pomohl zvednout ceny na úroveň 100 USD – opět Chávez. Takže kdo je vlastně čím příživníkem?

Budu hovořit řečí tvrdých dat, protože o tom takto mluví málokdo. Ano, Venezuela je číslo 1 ve světových zásobách ropy a všichni říkají – no, vidíte, dostali se k moci ti komunisti a socialisti a zemi s takovými zásobami ropy přivedli do takového stavu… Přátelé, není ropa jako ropa. Ta venezuelská je tzv. těžká ropa, která je tak viskózní, že ani neproteče potrubím, protože vypadá skoro jako bitumen a nese obchodní název „Orinoko“ podle největší venezuelské řeky. K jejímu zpracování jsou potřeba obrovské zdroje. Takže když se Chávez dostal v roce 1999 k moci, tak (na rozdíl od toho, co o něm kecají) řekl, že lehkou ropu si dokáží zpracovat sami, ale k těžbě a zpracování těžké ropy přizval zahraniční kapitál a přišly americké, společnosti, ruská Rosněfť, čínské a indické společnosti – takže tvrzení, že Chávez všechno zahraničním společnostem sebral a předal Rusům – je naprostá lež. Jak před Chávezem, tak i po něm se většina ropy prodávala do USA, a tak tomu stále je.

Kdo koho živí

K řečem o tom, že Venezuelu živíme: Vše, co u nás nakupovala, platila hned, nebo na úvěr. Postavili jsme tam například závod na výrobu automatů Kalašnikov – je to snad surovina? Ne, jsou to pracovní místa tady i tam, vybudovali jsme tam servisní středisko našich vrtulníků pro celou Jižní Ameriku. Jak to probíhá s ropou? Naše společnost – např. Rosněfť – těží těžkou, komplikovanou ropu a posílá ji ke zpracování do Indie (je tam zatím dokonce ještě levnější pracovní síla než u nás), takže vydělává Rusko, Venezuela i spřátelená Indie (člen BRICS). Právě za Cháveze se jeho země zajímala o výstavbu panelových bytových domů podle naší technologie. Před Chávezem totiž například hlavní město obklopovaly na úbočích hor chatrče z plechu a kartónu a bez jakéhokoli příslušenství. A tak do odstranění tohoto problému vkládal obrovské ropné peníze. Dovede si představit nadšení těch lidí, když se mohli přestěhovat do čistých domů s příslušenstvím?

Kriminalita

Mnoho se hovoří o vysoké kriminalitě v Caracasu – jak to, že si s tím vláda neporadí? On totiž Caracas jako město vlastně neexistuje. Je to ve skutečnosti několik měst –  čtvrtě (samostatná města) pro bohaté, kde je vlastní starosta, mají svoje daně, svoje policie, a vedle toho slumy, kde není nic z předchozího. Federální vláda policii jako takovou ze zákona nemá. Místní policie je podřízena starostům, nebo hlavám států, kteří jsou povětšině vůči vládě nepřátelsky zaměřeni. Neznáme-li tyto věci, těžko si dovedeme představit, co se ve Venezuele děje.

Zásobování

Poukazuje se na to, že lidé tam stojí ve frontách na základní potřeby před obchody… Ti, kteří žili v sovětském období, mě nejspíš pochopí lépe. Chávez po příchodu k moci zřídil tzv. lidové obchody, ve kterých je zboží za státem regulované ceny základních potravin a potřeb. Představujete si, co se dělo… najížděli tam překupníci a za rohem toto zboží prodávali za ceny deseti až patnáctinásobně vyšší, takže zboží z těchto obchodů rychle mizelo. To vyvolávalo a vyvolává velkou nespokojenost občanů, a vláda s tím nemůže nic udělat, přestože zřídila kontroly a vojenské hlídky. Východisko tu je jediné. Venezuela všecko nakupuje v zahraničí, především v USA.

Energie

Spotřebu elektřiny v zemi ze 70 % kryje jediná hydroelektrárna, jejíž produkce v obdobích sucha prudce klesá (tak tomu bylo i před Chávezem). Těžká ropa je k výrobě elektřiny nepoužitelná.

Víte, mně přivádí k zuřivosti, jestliže lidé tady, nemající ani ponětí o oné zemi, vynášejí soudy.

Má Maduro diktátorské ambice?

Nemá. Už dva roky vedl diskusi u kulatého stolu s opozicí – pod patronátem ne nějakých komunistů, ale Vatikánu. Postup opozice byl asi takový, že teprve až Maduro odstoupí, budou se dohadovat dál…

Vměšování USA

V roce 2002, kdy by Chávez pouhé 3 roky u moci, zorganizovali tam Američané „ropnou stávku“. Šlo o to, že i před Chávezem dobývala ropu jediná státní společnost, jejíž programové vybavení bylo ale americké, a všichni odborníci byli buď Američané, u kterých se nacházely klíče k programovému vybavení, nebo Venezuelci vystudovaní v USA. Docházelo k sabotážím, takže Venezuelci se museli nabourávat do vlastních zařízení, aby získali klíče k programům. Ve stejném roce zorganizovala CIA operaci „Snake“ k odstranění Cháveze. Po této ropné stávce se odehrávalay masové protivládní demonstrace v bohatých čtvrtích a najednou po nich začali střílet neznámí střelci (v masmédiích samozřejmě vládní). Pak se ukázalo, že všechny tyto záběry byly smontovány nejen z různých míst, ale i v různou dobu… poté skupina důstojníků, kteří zradili, Chavéze zatkla, a odvezla na vzdálený ostrov, kde ho donutila k převlečení z uniformy do tepláků (aby ho ještě víc ponížili), dali mu pero a papír a 10 minut na sepsání rezignace a předsmrtné prohlášení, že nemůže přežít svoje odvolání a že spáchá sebevraždu. Jeden z vojáků stráže mu půjčil svůj telefon, Chavéz zavolal dceru a vysvětlil jí, kde je. Ta zavolala Fidelu Castrovi, který okamžitě tuto informaci poslal do světa. Důsledkem toho byla obrovská demonstrace, demonstranti pronikli do prezidentského paláce, kde právě probíhal inaugurační ples nově jmenovaného prezidenta instalovaného Američany (byl jím vůdce Svazu venezuelských podnikatelů…). Ten uprchl do Kolumbie…

Dnešní protivládní demonstrace

Totéž se děje dnes, kdy masové protivládní demonstrace probíhají právě v bohatých čtvrtích, zatímco Madurovi přívrženci protestují především ve čtvrtích chudých. Televize ale zabírá přednostně právě ty první.

Jak zemi hospodářsky oživit

Měl by Maduro změnit hospodářskou politiku? Podle mého určitě. Říkám to proto, že jsem svoje návrhy řešení venezuelské vládě předkládal už před třemi lety. A to jak k peněžní reformě – odstranění dvojího kurzu dolaru a připuštění tržního hospodářství do sféry distribuce, aby se zabránilo spekulaci a lidé mohli kupovat zboží za normální ceny. Maduro, veden přáním pomoci chudým, se dopouštěl chyb. Co s tím dělat? Především, aspoň prozatím, zavést jeden kurs dolaru proti bolívaru, protože problém je hlavně ve dvojím kurzu (oficiální, který nikdo nepoužívá, a černý). V souvislosti s tím provést denominaci bolívaru, odstranit zbytečné nuly. Ceny udělat tržní, protože pokud nemáte vlastní výrobu, stejně nic jiného provést nemůžete. Zásobovací situace ve Venezuele se během pár týdnů normalizuje (zboží sice je, ale předražené).

Jak můžeme pomoci my

Další se týká zejména nás: Musíme nastartovat prodej základních potravin (obilí, maso, atd), kterých je u nás nadbytek, do Venezuely. Otevře se tak Rusku obrovský trh. Že nemají čím zaplatit? Kdeže! Oni jsou ochotni za to platit – podle jejich informací mají prostředků dost. Venezuelský export představuje 30 a dovoz 20 mld. USD – takže každoročně mají prostředky na nákup léků a potravin. Navíc můžeme vytvořit spoustu pracovních míst v zemědělství a zpracovatelském průmyslu.

Tak pomůžeme stabilizovat přátelskou zemi, která mj. uznala Krym a která nám všude pomáhá, a to na základě vzájemné výhodnosti. Hlavně můžeme té zemi pomoci ne nějakým vržením tam peněz, ale radou v určitých oblastech hospodářské politiky, atd.

Pokud se na ně dnes vykašleme (jakože co nám je po nich?) – v reálném životě to ale funguje tak, že jestliže se na všecky vykašlete, tak v nejtěžší chvíli, až dojde na vás, se nebudete mít o koho opřít… V tom je podstata jakékoli zahraniční politiky.

*) Nikolaj Platoškin (1965) – ruský diplomat, spisovatel, vedoucí katedry mezinárodních vztahů Moskevské státní humanitní univerzity.