Předběžná inventura prezidentských kandidátů

Reklama


Tak se na to podíváme, copak to tu všechno máme…

Nejprve kandidáti parlamentní, tedy podle mínění některých demokratičtější, neb mající k lidu dále, podle mínění jiných, tj, třeba mě, kandidáti velmi pochybní jak svojí pověstí a osobností, tak především tím, že mají podporu jedněch a těch samých zákonodárců, což je z pohledu zákona sporné.

Petr Hannig: Nevím, neznám, neviděl jsem. To ostatně platí o většině kandidátů z této skupiny, o panu Hannigovi ovšem obzvláště. Neznám vlastně jediný důvod, proč ho nevolit, zároveň ale neznám jediný důvod, proč bych ho volit měl. Může to změnit volební kampaň, ale osobně jsem k takovému zázraku dost skeptický.

Jiří Hynek: Kandidát Realistů, kteří chtějí pušku do každé rodiny, tlačí na militarizaci společnosti a jako kandidáta postavili prezidenta Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu, což je jen eufemismus pro vojensko-průmyslový komplex. Prostě zbrojaře. Zbrojaře nebrat, už tak se nám cpou s těmi svými špinavými kšefty do života víc, než dost.

Vratislav Kulhánek: Bývalý šéf boleslavské automobilky. Zřejmě dobrý manažer, ale dobrý manažer ještě neznamená dobrý politik. Zcela jistě bude mít pochopení pro další manažery a podnikatele, ale dokázal by chápat i zaměstnance? Tím spíš, že se celý svůj profesní život zaměřoval na to, jak je vzít co nejvíce u huby? A pak ta strana, která ho nominovala – ODA. Strana, s níž se pojí jména jako Benda nebo Kalvoda a jejíž program byl vždy ostře konzervativní. Jak je pravděpodobné, že poslala kandidovat člověka, který její hodnoty odmítá? Kulhánka nebrat.

Marek Hilšer: Další z kategorie nevím, neznám, neviděl jsem. Profesí lékař, ale jak se lze přesvědčit dnes a denně, být lékař ještě neznamená být dobrý člověk. Hilšer se zatím nijak neprojevoval, takže o jeho názorech a postojích lze usuzovat jen na základě toho, že se neobrátil na občany, ale na poslance.

Pavel Fischer: Nevím, neznám, neviděl jsem potřetí. Dočetl jsem se o něm jen tolik, že je to bývalý velvyslanec (to by mohlo být pro prezidenta plus) a přesvědčený havlista (to je pro mě mínus, ale pro jiné bohužel zcela zásadní a postačující kvalifikace). Přesto tak nějak chovám tajnou naději, že by to mohl být záložní kandidát pro případ nouze nejvyšší, ale obávám se, že to je jen iracionální přání založené na nedostatku informací.

Mirek Topolánek: Vím (bohužel), znám (bohužel), viděl jsem (bohužel). Chlapa s guľama netřeba představovat, stačí připomenout jména Dalík nebo Berlusconi. Pak nějaké čachry s firmami, ale ty jsou vedle toho, co jede ve velkém Babiš, zřejmě celkem bagatelní. Topolánek je svým způsobem kandidát politický a jasně profilovaný. Když volíte Topolánka, víte, do čeho jdete, asi jako když pijete becherovku – jdete do něčeho, co rozhodně nechcete. Pokud chcete kontinuitu polistopadového režimu se vším tím rozkrádáním, šmelením a arogancí pravice u moci, je Topolánek přesně pro vás.

A nyní ti, kteří přímou volbu vzali vážně jako přímou a došli si pro podporu občanů, což jim všem slouží ke cti. Už jenom proto, že museli jít s kůží na trh dřív a nejsou tak králíkem z klobouku na poslední chvíli, jako jejich kolega Topolánek.

Jiří Drahoš: Ten by bohužel mohl z fleku přebrat přezdívku „Želé“, kterou dostal při minulých volbách Jan Fischer. Nemastný, neslaný, nevýrazný, muž, o jehož názorech se vlastně nic neví, s výjimkou jediného: neuznává přímou demokracii, zejména referendum, neboť se lidu bojí a myslí si něm, že je hloupý (přitom se od něj ale chce nechat zvolit prezidentem a zdá, že pro tento účel považuje lid za zcela kompetentní). Drahoš je černým koněm těch, kteří nechtějí současného prezidenta Zemana, a Drahoš zdá se tuto roli přijal a svůj program zredukoval na to, že bude dělat vše opačně, než Zeman. Zdá se mít poměrně značné šance, ale to může být zkreslení dané tím, že jej podporují lidé tvořící mediální obsah. Od Drahoše se asi dá očekávat distinguované vystupování, ale také značná dávka atlantická submisivity.

Michal Horáček: Pro mě je zcela nepřijatelný kvůli svému podnikání spojenému s ilegálními hazardními hrami, kvůli svému anitzemanismu (to prostě není program) i kvůli očekávatelnému nepřátelství k Rusku a servilitě k Západu. O tom, že by měl zájem o lidi mimo bublinu pražské elity a pochopení pro jejich problémy, také dost pochybuji. Upřímně na něm ale oceňuji, že svoji kandidaturu bere vážně, šel si pro podpisy občanů a vše si financuje sám (alespoň to tedy tvrdí a zatím není důvod mu nevěřit). Pro světonázorové neshody bych já Horáčka nikdy nevolil, ale jinak je to relevantní kandidát. Navíc má podle všeho mnohem větší ponětí o tom, do čeho se to vlastně pustil a proč to dělá, než takový Drahoš nebo dobrodruzi z první skupiny.

Miloš Zeman: Současného prezidenta jsem si nechal nakonec, protože o něm nejspíš napíši nejvíc, navzdory tomu, že ho je třeba představovat snad ještě méně, než Topolánka. Zeman je člověk, který mne čím dál více irituje, ale zároveň také jediný kandidát, se kterým se alespoň na něčem shodnu (ano, mluvím o jeho postoji k Rusku a pár dalším věcem). Zároveň je ale také starý a evidentně nemocný muž. Stáří není handicap, beru to spíše tak, že svoje už udělal a teď by měl nárok na odpočinek. Volit Zemana by pro mě asi z celé té sestavy byl nejmenší problém, ale zároveň to nebude nic, po čem bych vyloženě toužil (takže reálně možná tyhle volby vynechám, než abych se nutil do něčeho, s čím se ne zcela ztotožňuji). Zeman má ovšem asi největší šance na úspěch, a to nejenom proto, že mu je vedena nejdelší a nejintenzivnější kampaň. Ona je to tedy kampaň jeho odpůrců proti němu, ale argumenty, který používají, i lidé, kteří je říkají, jsou pro mnoho lidí dostatečným důvodem k tomu, aby Zemana volili. Akorát jsou to lidé, kteří jsou mediálně nezajímaví a neviditelní, takže to na první pohled vypadá, jako když je Zeman odepsaný a izolovaný. Proti svým konkurentům má jednu podstatnou výhodu: nepohrdá obyčejnými lidmi, ale projevuje o ně zájem. Kdo ví, možná je to jen hra, přetvářka, manipulace, ale to je nakonec jedno, podstatné je, že Zeman jako jediný z kandidátů za obyčejnými lidmi (tedy zaměstnanci, důchodci, lidmi žijícími od výplaty k výplatě) přijde, vyslechne je a dá jim naději, že nejsou sami, opuštění a zapomenutí. Lidé chtějí prezidenta, kterému budou rozumět a který bude rozumět jim, nebo se tak alespoň bude tvářit, chtějí v politice někoho, kdo mluví a myslí podobně, jako oni, protože mají už plné zuby odcizených arogantních elitářů, kteří si řízení státu usurpovali s odkazem na svojí morální a intelektuální nadřazenost. Lidé pořád poslouchají o svobodě, ale ve svých životech zažívají jen donucení, ať už v práci, nebo v politice, kde musí sledovat, jak politici poklonkují Západu, ke kterému oni mají výhrady (jedno, jestli oprávněné, jde o to, že se s nimi o tom nikdo nebaví, protože by tomu přece nerozuměli, což je nejlépe vidět na členství v NATO nebo EU) a naopak jsou ostentativně nepřátelští k Rusku, se kterým lidé ve své většině válčit nechtějí. Zeman sám o sobě by asi příliš šancí neměl, ale jeho soupeři mu to svojí zpupností nakonec asi vyhrají. Už zase.

Závěr z téhle malé inventury je poněkud tristní: Přímá volba zcela odkryla mizérii české politiky. To, co by při politikaření v parlamentu zůstalo skryto, se teď ukázalo v celé nahodě: česká společnost nemá elity, má jen elitáře. Česká politika je v totálním rozkladu, ani na toho prezidenta, což je funkce s nejsilnější republikánskou symbolikou, se nenajde dostatek kvalitních kandidátů. Co dostatek, on se nenašel ani jeden. Nikdo nechce? To je špatně. Nikdo není? Také špatně. Naprosto nám chybí osobnosti, kolem kterých bychom se mohli semknout, osobnosti, které by dokázaly spojovat všechny, ne jedny proti druhým, které by uměly do těla národa přijímat, ne z něj vylučovat. Tristní, ale logický důsledek téměř třiceti let kontrarevoluce pod praporem sobectví, prospěchářství a pěstování kultu individualismu. Než tohle trápení, možná bychom se vážně měli zamyslet nad tím, jestli prezidentský úřad nezrušit úplně.

Převzato z blogu Tribun

Přejít do diskuze k článku 4 komentáře