Přizdisráči

Kauzu kolem (ne)přijetí 50 syrských sirotků asi nemusím nijak zvlášť představovat, a vlastně bych ani nemohl, protože primární návrh/výzvu/apel/prosbu, či jak to vlastně začalo, jsem vůbec nezaregistroval, to až následnou melu, ve které po sobě oba tábory, tj. pro i proti, už pálili těžkými kalibry. Zatím to je tak, že reálně vyhrávají odmítači, protože nepřišla ani noha, a morálně je to plichta, protože strana „pro“, neschopna tváří v tvář tak radikálnímu odmítnutí ideálů humanitních argumentovat, skončila u sípání vulgarit, zatímco strana „proti“, která nedokázala ideály humanitní ještě zcela vytěsnit, spřádá čím dál tím krkolomnější důvody, proč nikoho nepřijmout.

Asi vás nepřekvapí, že já osobně straním „pro“, ale jsem dalek toho nadávat těm „proti“, protože oni za to tak úplně nemohou. Když je celá společnost třicet let vystavena intenzivní masáži v tom smyslu, že nikdo není odpovědný za druhé, ale každý jen sám za sebe, tak se to někde projevit musí. Rozhodně si nenechte namluvit, že za to odmítání může čtyřicet let komunismu (a že se určitě nějaký chytrák, co to bude tvrdit, najde), protože už třicet let se tu vzývají úplně jiné hodnoty. Nehledě k tomu, že spousta lidí, kteří už takto žijí na hraně, může mít oprávněné obavy, že by najednou mohlo jít o krk i jim, protože by na ně už vůbec nic nezbylo. (Pokud se vám taková sobecká argumentace protiví, přestaňte adorovat kapitalismus a udělejte něco proto, aby na té hraně nežili.)

To ovšem nic nemění na tom, že to, co se v souvislosti s padesáti syrskými dětmi (ano, pořád jsou to děti, i když to nejsou batolata) line ze Strakovky a zejména z Hradu (Jirko, jsi prase a hovado) je chucpe non plus ultra. Dobré je to leda jako učebnicová ukázka toho, jak vypadá skutečný populismus: nadbíhání ulici, bez špetky snahy ji jakkoliv povznést.

Zejména knížecí rady, že bychom je naopak měli poslat zpět do Sýrie (aktuálně jsou totiž snad v nějakém utečeneckém táboře v Řecku, či kde), aby ji postavili na nohy, jsou stejně sprosté, jako blbé. Jak by asi Sýrii pomohlo padesát nevzdělaných děcek, co nepoznaly nic jiného, než válku a lágry, a jsou emocionálně i intelektuálně zraněné? Nedávalo by větší smysl vzít je k nám, ukázat jim, jak jinak se dá také žít, vzdělat je a vychovat z nich své přátele a spojence, kteří po návratu do Sýrie budou nakupovat od nás? Teď jsou z nich ideální cíle pro islamistickou radikalizaci a to kopnutí do zadku, které jsme jim uštědřili,  je k té radikalizaci ještě popostrčí.

Zatím šlo i o ty syrské siroty, teď je ale třeba zmínit něco, čeho už média a sociální sítě plné nejsou a co dalo i jméno tomuto textu: signál o českém přizdisráčství, které to odmítnutí a zejména jeho zdůvodnění vysílá do světa. Signál o tom, jak zranitelná česká společnost je, jak je vystrašená ze světa okolo sebe, jak se cítí chudá a slabá, jak málo má sebevědomí a jak ji dokáže rozhodit i taková věc, jako je možnost, že by do ní přišla padesátka Syřat. Tady už totiž nejde o těch padesát Syřat, tady jde o deset miliónů Čechů, kteří evidentně nejsou připraveni zvládat sebemenší stres. Představte si, že by nás někdo chtěl skutečně napadnout. Normálně by si řekl, že desetimilionový národ by mohl být příliš velké sousto a že by se mu to nemuselo vyplatit, ale teď, když vidí, jak se skládáme pod „hrozbou“, že by k nám mohlo přijít padesát syrských sirotků, tak si možná řekne, že za zkoušku by to stálo, stačí zadupat. Nebo někde schrastit jednapadesátého sirotka, protože když neustojíme padesát, jednapadesátý nás dorazí. Nebo si představte opravdu vážnou krizi, jako třeba blackout. Jak by česká společnost mohla něco takového ustát, když ji dostane do kolen padesát syrských dorostenců?

Němci si řekli: „Zvládneme to!“ A zvládli. Tu s většími, tu s menšími problémy, ale zvládli. My jsme si řekli: „Nezvládneme to!“ A nezvládli. A pořád hledáme důvody, proč to zvládnout nemůžeme a proč bychom to ani neměli zkoušet. Jenže když nezvládneme padesát syrských dorostenců, jak chceme zvládat ty tisíce svých vlastních? Nejsem Američan, abych věřil tomu, že neúspěch neexistuje, že stačí opravdu chtít a vesmír se spojí. Hranice existují a něco zvládnou skutečně nejde. Ale ty hranice jsou o hodně dál, než jsme si je teď nakreslili. A jedno vím zcela jistě: když se chtít nebude, tak to rozhodně nepůjde.

Je dobře, že jako národ nejsme arogantní jako Američani nebo Rusové, jenže my to přeháníme zase na druhou stranu a považujeme se za malé, slabé, chudé a všechny okolo včetně sebe sama přesvědčujeme, že takoví opravdu jsme. Přizdisráči. Jenže svět nám na to zvysoka… dějiny se nám nevyhnou jenom proto, že se tváříme, že tady nejsme. A až dorazí, tak nás převálcují, protože jsme zvyklí na všechno říct: „To nezvládneme.“ Bojím se, že když nechceme zvládnout malé, nedokážeme zvládnout ani velké. A že to velké dříve či později přijde, tak jako v minulosti přišlo už mnohokrát. A semele nás, protože místo velikosti v sobě pěstujeme malost a místo síly slabost.

Převzato z blogu Tribun