Retro: Korporace převzaly americkou demokracii

Reklama


22. února 2010

21. leden 2010 bude zapsán černým písmem v dějinách americké demokracie a jejího úpadku.

V tento den americký Federální nejvyšší soud rozhodl, že vláda nemůže zakazovat korporacím vynakládat peníze na volební kampaně – rozhodnutí, které zcela zablokuje domácí i zahraniční politiku vlády.

Toto rozhodnutí zvěstuje dokonce mnohem více –  totiž, že korporace ovládly americký politický systém.

Podle redaktorů New York Times toto rozhodnutí „udeřilo přímo do srdce demokracie“ tím, že „vydláždilo cestu korporacím pro to, aby použily své ohromné bohatství k tomu, aby zničily volební systém a přinutily zvolené představitele vykonávat jejich příkazy.

Soud byl rozpolcen v poměru 5:4, čtyři reakcionářské soudce (bylo by nesprávné nazvat je „konzervativními“) podpořil soudce Anthony M. Kennedy. Předseda soudního senátu John G. Roberts vybral případ, jenž mohl být snadno vyřešen bez významných dopadů a vmanévroval soud k tomu, aby prosadil dalekosáhlé rozhodnutí, jež zničilo stovky precedentů omezujících možnosti korporátního financování federálních volebních kampaní.

Nyní si manažeři společností mohou v podstatě koupit výsledek voleb přímo a mohou vynechat komplikované nekorektní prostředky. Je dobře známo, že dary korporací, někdy poskytované komplikovanými cestami, mohou ovlivnit rovnováhu ve volbách, a tímto způsobem ovlivňovat politická rozhodnutí. Soud dal jenom více moci této malé skupince obyvatel, která ovládá ekonomiku.

„Investiční teorie politiky“, jejímž autorem je politický ekonom Thomas Ferguson, je velmi úspěšným nástrojem pro předvídání politiky vlády v dlouhém období. Tato teorie popisuje volby jako příležitost, při níž některé segmenty moci soukromého sektoru vytvářejí spojenectví, aby ovládly stát.

Rozhodnutí z 21. ledna pouze posílilo tuto schopnost podkopat fungování demokracie.

Pozadí je poučné. Soudce Paul Stevens ve svém nesouhlasném stanovisku přiznal, že „jsme už dříve uznávali, že korporace jsou chráněny prvním dodatkem americké Ústavy“ – ústavní garancí svobody slova, jež by mohla zahrnovat podporu pro kandidáty do veřejných funkcí.

Na začátku 20. století teoretici práva a soudci zavedli do praxe rozhodnutí tohoto soudu z roku 1886, že korporace – tyto „kolektivní objekty práva“ – mají ta samá práva jako osoby z masa a kostí.

Tento útok na klasický liberalismus byl ostře odsouzen mizející kastou konzervativců. Christopher G. Tiedeman popsal tento princip jako „hrozbu svobodě jednotlivců a svobodě amerických států jako demokratických zřízení.“

Morton Horwitz píše ve svých základech dějin práva, že vývoj konceptu korporace jako právnické osoby byl těsně spjat s přesunem moci od akcionářů k manažerům, a nakonec dospěl k doktríně, že „pravomoci správní rady jsou identické s pravomocemi korporace“. V pozdějších letech se práva korporací rozšiřovala ještě dále, až překonala práva fyzických osob, zejména prostřednictvím takzvaných „úmluv o svobodném obchodu“. Podle těchto úmluv, pokud například General Motors otevře továrnu v Mexiku, může požadovat stejnou ochranu jako má jeho mexická konkurence („národní režim“) – naopak Mexičan z masa a kostí nemůže New Yorku nejen požadovat „národní režim“, ale ani ta základní lidská práva.

Woodrow Wilson před sto lety, ještě jako vědec, popisoval Ameriku, v níž „poměrně malá skupina lidí“, manažerů společností, „ovládá a řídí bohatství a obchodní operace této země“, čímž se stává „konkurencí samotné vlády“.

Ve skutečnosti se tato „malá skupinka“ stále více stává řídícím orgánem vlády. Soud pod vedením Robertse jim dává dokonce ještě větší možnosti.

Rozhodnutí z 21. ledna přišlo tři dny po dalším vítězství bohatství a moci: zvolení republikánského kandidáta Scotta Browna na uvolněné místo po „liberálním lvu“ z Massachusets, senátoru Edwardu M. Kennedym. Brownovo zvolení bylo vylíčeno jako „populistické vzepětí“ proti liberálním elitářům, kteří jsou ve vládě.

Data z voleb ukazují poněkud rozdílný příběh.

Vysoká účast v bohatých předměstích a nízká v největších městských oblastech, baštách Demokratů, pomohla zvolit Browna. „55 procent republikánských voličů řeklo, že měli velký zájem o volby“, vyplynulo z průzkumu deníku Wall Street Journal a televize NBC, „ve srovnání s 38 procenty voličů Demokratů.“

Znamená to, že tyto volby byly skutečným povstáním proti politice presidenta Obamy: Pro bohaté neudělal dost, aby je ještě více obohatil, zatímco těm nejchudším vrstvám toho udělal tak mnoho, až to dovedl k takovému konci.

Hněv lidu je celkem pochopitelný, když si uvědomíme, že banky jen kvetou díky vládní podpoře, zatímco oficiální míra nezaměstnanosti dosáhla deseti procent.

V průmyslu je každý šestý bez práce – nezaměstnanost je na úrovni Velké hospodářské krize 30. let. S rostoucí financializací národního hospodářství a likvidací produktivních odvětví se vyhlídky na návrat zmizelých pracovních míst jeví jako marné.

Brown se prezentoval jako jednačtyřicátý hlas proti reformě zdravotnictví – znamená to, že jeho zvolení by mohlo podkopat demokratickou většinu v americkém Senátu.

Je pravdou, že Obamova reforma zdravotnictví byla jistým faktorem v massachusettských volbách. Titulky novin mají pravdu, když oznamují, že veřejnost se obrací proti tomuto programu.

Čísla z průzkumů vysvětlují proč – návrh zákona nešel dost daleko. Tento průzkum WSJ/NBC zjistil, většina voličů odsoudila politické handlování o zdravotní péči ze strany Republikánů i Obamy.

Tato data odpovídají těm z celostátních průzkumů. Veřejnému zdravotnímu pojištění dávalo přednost 56 procent účastníků průzkumu a možnosti vstoupit do program Medicare od 55 let preferovalo 64 procent, oba programy byly odmítnuty (zákonodárci – pozn. překl.).

85 procent se domnívá, že vláda by měla mít právo vyjednávat o cenách léků, tak jako je tomu v jiných zemích; Obama se však zaručil velkým farmaceutickým firmám, že se touto možností nebude zabývat.

Výrazná většina dává přednost omezování nákladů, což se zdá být rozumné – americké náklady na zdravotní péči na osobu jsou asi dvakrát vyšší než v ostatních průmyslových zemích, přičemž výsledky tohoto zdravotnictví jsou podprůměrné.

Žádné ořezávání nákladů však nemůže být vážně prosazeno, pokud je roh hojnost nasměrován na výrobce léků a zdravotní péče je v rukou skutečně neregulovaných soukromých pojišťoven, což je onen drahý systém, který je typický pro Spojené státy.

Rozhodnutí soudu z 21. ledna vrší významné nové překážky tomu, abychom překonali vážnou krizi ve zdravotnictví nebo se zaměřili na kritické problémy, jako je například ohrožené životní prostředí či energetická krize. Trhlina mezi veřejným míněním a politikou se stále zvětšuje. A nebezpečí pro americkou demokracii už nadále nemůžeme podceňovat.

Noam Chomsky je univerzitním profesorem, emeritním profesorem linguistiky na Massachusetts Institute of Technology (MIT) a autorem mnoha knih o americké zahraniční politice. Každý měsíc píše úvodníky pro New York Times News Service/Syndicate.

Převzato z Global Research

Překlad: Stan

Přejít do diskuze k článku 2 komentáře