Retro: Socialismus nebo barbarství – volba je na nás

1. března 2010

Je na čase si to říci bez okolků.

Je-li sestup do barbarství výsledkem kolapsu kapitalismu, pak bude militarismus USA eskalovat až za ty dosavadní formy, jako je současná zločinná válka v Iráku, Afghánistánu a Pákistánu.

Eskalace amerického militarismu může vyústit až do totálního střetu s americkými nepřáteli i geopolitickými rivaly –  jimiž jsou také Čína, Rusko, a nejen Irán, Severní Korea, Venezuela, Kuba.

Je na čase si to říci bez okolků.

Jedná se o brutální následek situace, kdy kolabuje sám systém zisku…

-.-.-.-.-.-

Pro naše angažmá v boji za vytvoření světa sociální spravedlnosti a míru, je nezbytné vysvětlit v co největším rozsahu ty skutečné, pravdivé důvody současného ekonomického selhání kapitalismu, které následně vyúsťuje v bídu a násilí.

Nezůstávejme v zajetí jakýchkoli iluzí o kořenech současného barbarství.

Příčinou ve skutečnosti je – jak se kdysi trefně vyjádřila Rosa Luxemburgová a nejen ona – selhání kapitalismu jako samotného systému produkce a distribuce v konfrontaci s lidskými potřebami a požadavky na slušný, demokratický a trvale udržitelný život.

A právě v současné době je nezbytné předložit alternativu pro toto barbarství, aby byla mobilizována většina obyčejných lidí rdoušených kapitalistickou kleptokracií.

Lidem je třeba poskytnout přehledný soubor sociálních, hospodářských a politických cílů.

Jinak kleptokraté – šéfové korporací, bank, finanční gambleři a jejich političtí lokaji a jejich vojenská ochranka – se budou pokoušet krizi odstranit eskalací vojenských konfliktů a z toho vyplývajícího chaosu a dezinformací, což za takové situace typicky následuje…

-.-.-.-.-.-

Co je také třeba vysvětlit široké veřejnosti, je skutečnost, že cíle demokratické kontroly ekonomiky nelze sladit s vládou dvou obřích stran nebo stranických seskupení, která existuje v USA a v podstatě i ve většině dalších západních států. Tyto strany jsou zjevně ke všemu ochotnými společníky oligarchie – jedná se doslova o kumpány v zločinných praktikách oligarchie a k tomuto spolku je třeba zařadit i odborové bosse, kteří nesou odpovědnost za oslabení lidí práce a jejich práv.

To je další důvod, proč je dnes víc než kdy jindy třeba prezentovat socialismus jako životaschopnou alternativu barbarství. Abychom zde šetřili místo i čas, sdělujeme, že čtenáři mohou nalézt různé existující náměty na praktické provedení socialistických změn například na www.wsws.org a www.workerscompass.org.

A stručně řečeno lze říci toto – cílem je převést produkci pod demokratickou kontrolu tak, že základní lidské potřeby, týkající se jídla, bydlení, smysluplné práce, zdraví a vzdělání se stanou určujícími fenomény fungování ekonomiky – už ne soukromý zisk elit…

První krok – klíčová odvětví (energie, komunikace, banky) musí být náležitým způsobem zespolečenštěny, tedy spojeny s větším rozsahem demokratické kontroly, aby to odpovídalo požadavkům demokratické společnosti.

Důvodem je už samotná dnešní realita, která si toto řešení vynucuje, protože se už sama dostala v daném směru „na půl cesty“ – a proto je z toho zapotřebí vyvodit potřebné závěry. Vždyť vidíme, že už například nastupují řešení spojená s pomocí daňových poplatníků bankám a automobilkám. Daňový poplatník tahá tyto subjekty z potíží, vyplácí je ze zajetí dluhů („bailouts“). Potíž je v tom, že kleptokraté si z této pomoci přihrnou před sebe lví podíl jako svou odměnu.

Takové zespolečenštění není pochopitelně ničím jiným než pustým výsměchem (ale nemělo by být – když za vás já, daňový poplatník (taxpayer) zaplatím, tak přece musím získat na druhou stranu nějaká práva – jinak to není normální, říká v podstatě, i když poněkud jinými slovy, i známý radikální režisér Michael Moore – poznámka překladatele)

-.-.-.-.-.-

V rámci vysvětlovací kampaně o životaschopnosti socialismu je třeba odhalit a demaskovat určité mýty a dezinformace – aby mohla být zformována vůle občanské většiny zaměřená na demokratickou změnu.

Jedná se zejména o tyto mýty a dezinformace:

Mýtus první

Kapitalismus je ten nejpřirozenější možný systém, jehož fungování je dáno poptávkou a nabídkou svobodných jedinců, kteří takto projevují svobodné volby na volných trzích.

Tento mýtus má mimořádně silný vliv, protože klamně a ještě lépe řečeno zákeřně spojuje přirozenou logiku demokratických principů svobody s logikou ekonomiky, práce a výkonu. Vždyť nás vlastně kočíruje, řídí a soudcuje nám poptávka a nabídka – to nejspravedlivější, nejpřirozenější a nejdemokratičtější, co může být. Nakonec i ti naši šéfové přece musí poptávku a nabídku poslouchat.

Jenže ať už se o kapitalismu prvních dvou století dá říci cokoli, současná etapa pozdního kapitalismu je naprosto vzdálena čemukoli na způsob svobodných trhů a svobodných voleb, které regulují poptávající se miliony.

Dejme tomu Boeing a Raytheon.

Tyto symboly amerického kapitalismu by bez masivní pomoci daňového poplatníka nepřežily – jedná se o subvence kolem 710 miliard dolarů, které americká vláda vyplýtvá na rozpočet Pentagonu rok co rok.

Prezident Obama naposledy blahopřál vrcholným bankéřům z Wall Street, když přijímali odměny a bonusy v řádu mnoha milionů dolarů – zdůraznil, že to byl projev, manifestace amerického systému volných trhů.

Taková obhajoba uvedeného mýtu a takto formulovaná slova na adresu finančních elit jsou krajně nevhodná a absurdní za situace, kdy je to daňový poplatník a žádný trh, kdo tahá z bryndy podniková monstra.

A co je svobodného na jednání milionů dělníků, které růst životních nákladů za situace, kdy ekonomická síla oligarchů po celá desetiletí jejich mzdy ořezávala až na kost, přinutil k zadlužování prostřednictvím tzv. amerických hypoték. (Pozn. překl: Autor mluví prostě o „mortgage“ – o hypotéce – ale z kontextu vyplývá vcelku jasně, kterouže hypotéku, kterýže finanční produkt má na mysli. Je to domek, třeba už i zaplacený, na který si lze půjčovat nové peníze na živobytí tak dlouho, dokud ceny nemovitostí rostou – americká hypotéka není nic jiného než domek jako kreditní karta, kterou není třeba doplňovat splácením, pokud ceny nemovitostí rostou, protože peníze v této kreditce stále přibývají – kdyby nemovitosti pořád jen rostly, bylo by možno si ve stejném rozsahu stále a stále na domek půjčovat. A protože v USA je vlastní domek oblíbený a častý, americká oligarchie mohla svoji zvýšenou vyjednávací pozici na trhu práce využít k tomu, že mzdy 35 let stagnovaly – kromě krátké chvíle za Clintona. A to proto, že přece existovalo hromadné řešení – americká hypotéka milionů obyčejných vlastníků svých domků vybavila potřebnými (ale dluhovými) penězi a poptávkou i ty, jejichž příjmy stagnovaly – pochopitelně dokud nemovitosti šly pořád a pořád nahoru)

Mýtus druhý

Centrálně plánované a řízené ekonomiky nefungují. (pozn. překladatele – praktický Američan obvykle zjednodušuje – našinec by to nikdy takto neřekl. Spíš by řekl, že centrálně řízené ekonomiky nefungují efektivně)

Jenže ty špičkové nadnárodní korporace plánují, až se z nich kouří. Klasickým příkladem jsou ropné společnosti.

Hodnota vůbec největšího ropného gigantu světa, Saudi Aramco  je odhadována na 7 bilionů dolarů, takže proslulý Exxon nebo Royal Dutch Shell jsou proti ní trpaslíci.

Aramco je hodnocena jako jedna z nejefektivnějších mezinárodních společností na úseku výroby, technologických inovací, obchodu a prodeje (čili nejde jen o to, že někdo vlastní půdu, pod kterou je oceán nafty – jde i o schopnosti Aramca – pozn. překl.).

Aramco je přitom ve stoprocentním státním vlastnictví a financuje sociální rozvoj v Saúdské Arabii.

Ve skutečném světě se dnes průmyslový úspěch koneckonců podobá spíše socialismu než tomu, co si představujeme jako „kapitalismus volných trhů“.

Není žádný důvod, proč by obdobná kontrola nemohla být aplikována na velký průmysl, zvlášť když rozvoj informačních technologií (další úspěch, kde bylo porodní bábou plánování) by mohl sladit produkci a nabídku se společenskými potřebami…

Mýtus třetí

Kde se o socialismus pokusili, neuspěli, protože výsledek degeneroval do despotického barbarství. 

Poukazovat v této souvislosti na sovětský příběh ale znamená jít po falešné stopě. Diktatury stalinského typu vznikly ve specifických historických podmínkách – například zasahování Západu do ruské revoluce umožnilo reakčním elitám země zformovat a zakřivit a pokřivit „ještě teplou plastelinu“ vznikajícího systému do byrokratické podoby. Nutno si též povšimnout deformací 2. světové války a v jejím důsledku následně vyvolané války studené. A je třeba si uvědomit, že mnoho z těch, co socialismus podporovali, patřilo zároveň mezi nejtvrdší kritiky skutečného sovětského systému – a to už dávno před jeho pádem.

Buď jak buď, co tak fatálního lze odvodit ze skutečnosti, že hrubý, neopracovaný pokus o socialismus selhal?

Kapitalismus selhal v příbojích historie tím, že zdegeneroval do despotického barbarství, jak to ostatně můžeme dnes vidět doslova v přímém přenosu.

Mýtus čtvrtý

Socialismus je neamerický.

Zatímco stalinská karikatura socialismu je v naprostém rozporu s ideály a hodnotami občana americké nebo jakékoli demokratické země, těžko lze něco takového říci o principech solidarity, rovnosti a odporu k moci elit.

Na těch skutečně nadčasových principech socialismu rozhodně není nic neamerického.

A socialistické hnutí v celé americké historii přináší dost příkladů, které o tom svědčí – jak vyplývá z posledních prací Howarda Zinna.

Mýtus pátý

Vždyť socialismus je vlastně to, co kolem nás už existuje – v podobě moci samotné americké oligarchie.

No to už je ovšem hodně zvrácené tvrzení. Někteří komentátoři s chutí hovoří o spojenectví, které vyrůstá na lince „Bílý dům – Wall Street“ jako o Obamově „marxisticko-socialistické suitě“. Paul Krugman, publikující v New York Timesech popisuje vlídné spojenectví mezi vládou a finančníky jako „jistý druh socialismu“.

Ale nenechme se mýlit – ta deformovaná, čím dál víc nefunkční ekonomika jak v USA, tak v Evropě, je výsledek desetiletí vlády kapitalismu. Připlácnout pohodlně na naší krizi cizí nálepku „socialismu“, jak to dělá Krugman a nejen on, znamená dezinformovat širokou veřejnost o skutečných příčinách problému a o tom, co může být podstatou skutečně životaschopné změny směru vývoje.

Mýtus šestý

Krizi způsobil neregulovaný, nekočírovaný kapitalismus

Jinými slovy – kapitalismus prý může být řízen.

No, nemůže. Celá americká historie – rozkládající se zákony a pokřivené rozsudky, formování lobbistické moci všemocných korporací – to vše je ukázka v kostce, jak kapitalismus neúprosně rozvrací demokratickou kontrolu a koncentruje moc a bohatství v rukou menšiny, která vykořeňuje, olupuje většinu, a která se (ta menšina) stále více vyvléká ze všech společenských závazků vůči většině a společnosti. Toto nejde regulovat – to, co je kapitalismu vnitřně vlastní, bude naopak ovládat sebesnaživější regulátory a reprezentanty společnosti.

Mýtus sedmý

Třídní boj a politika založená na třídních rozporech je anachronismus.

Je tomu pochopitelně právě naopak.

Životní standardy pracujících, jejich rodin a komunit jsou brutálně pošlapány tou nejužší a nejmenší vládnoucí menšinou – oligarchií. Ten, kdo nabízí radikální politickou změnu, už snad objektivně ani větší okruh zákazníků mít nemůže – pokud široké veřejnosti spadnou z očí klapky ideově-mediálních manipulací. Jsou to právě tyto pracující třídy, které na rozdíl od elit reprezentují to, co lze nazvat obecný zájem – a současně jsou to právě tyto třídy, které se vzrůstající intenzitou pociťující, že pro ně platí, že „nemohou přijít o nic jiného než o své okovy“.

-.-.-.-.-.-

Shora uvedené je pouhým náčrtkem. Více podrobností přibude, pokud lidé budou společnou prací zkoušet dopracovat se postupně ke konsensu o tom, čemu se říká „společné dobré“.

Ke konsensu o tom, čeho chtějí dosáhnout.

To základní, od čeho je třeba začít, je to, aby se lidová většina osmělila a zkusila si a zvykla si pracovat na těchto cílech společně.

A tedy myslet a jednat nezávisle na vládnoucí moci, která dosud vše ovlivňuje a manipuluje. Jednat a myslet nezávisle na všech shora uvedených i jiných mýtech a dezinformacích. Myslet a jednat v důvěře v přesvědčení, že skutečná demokracie je dosažitelná, že základní lidské potřeby mohou být uspokojovány spravedlivě. A že státy mohou koexistovat v duchu mírového soužití, osvobozené od barbarství kapitalistické řevnivosti a války.

Socialismus je společenská soustava, systém a způsob existence, který musíme dosáhnout a nastolit nejen proto, že je etický – ale také proto, že se s největší pravděpodobnosti bude jednat o vyšší, kvalitnější a dokonalejší formu společnosti a ekonomie.

Nezávisle na všech manipulacích je zapotřebí říci už jasně:

„Císař nemá žádné šaty“

Volně přeloženo z článku Finiana Cunninghama na stránkách Global Research, na kterých uvedený autor často publikuje.

Překlad: Miroslav Tejkl