V zajetí formule „Amerika nade vše“

Dmitrij Sedov

29.července 2015

Článek čestného předsedy americké Rady pro zahraniční vztahy osmasedmdesátiletého Leslie Gelba „Rusko a Amerika: nové uvolnění“, zveřejněný začátkem června, způsobil pořádný rozruch. Autor vyšel z toho, že vítězství Ameriky ve studené válce bylo Pyrrhovo. Rusko se znovu zrodilo jako Fénix a má lépe připravenou armádu, než byla za dob sovětských. Vše, co Západ přijímá jako agresi Moskvy, je ve skutečnosti vyvoláno provokační politikou jeho samotného. Leslie Gelba má zato, že jen uvážlivý přístup a veřejné přiznání vlastních omylů pomůže Washingtonu urovnat vztahy s Moskvou, což USA nyní potřebuje více než Rusko. Je toho názoru, že si neokonzervativci zahráli se svou vnucovanou demokratizací planety a dostávají se stále hlouběji do slepé uličky.

Leslie Gelb předkládá svoje varianty změn zahraničně-politického kurzu Spojených států. Zde však dává průchod vlastní fantazii. Navrhuje vytvořit skupinu dvou (G2), USA a Ruska, která by tvořila obranu před rostoucí silou Číny. Je to ovšem daleko od reality, ale jemu to nevadí. Nebylo by od věci považovat to za vtip, vždyť americká politika zcela ztratila důvěru.

O Evropanech se vyjadřuje bez zvláštní úcty a uvažuje, že mohou být na Euroasijském kontinentu něco jako asistenti ve společném díle USA a RF. Zde je třeba poznamenat, že to nepíše chlapec, ale veterán americké zahraniční politiky.  V administrativě prezidenta Cartera byl náměstkem ministra zahraničí. Ve své funkci vedoucího Rady pro zahraniční záležitosti měl možnost přímo diktovat americké administrativě směr její zahraniční politiky.

Z jeho konstrukcí je patrné, že v myslích amerických politiků vězí jakási tříska, která jim zbraňuje správně vyhodnotit stav světa a uvědomit si přitom možnosti Ameriky. Článkem se táhne jako červená nit myšlenka, že jsou USA schopny zůstat vedoucí mocností a svět že přebudují podle svého. Pravda, nyní už s větší „úctou k Rusku než dříve“.

Vše nasvědčuje tomu, že nechápou hloubku toho, co se ve světě děje. Kupa Amerikou rozpoutaných válek a agresí a vyprovokovaných finančních krizí přešla do nové kvality. Nyní mnoho zemí světa vidí v Americe „říši zla“. S takovým politickým břemenem se na pozici globálního lídra neudrží. Stať Gelba je ukázkou neschopnosti americké řídící vrstvy revidovat formulku „Amerika nade vše„.

Promluvy o „novém uklidnění“ započaly v době rozbíhající se kampaně prezidentských voleb v USA. Přišel čas zhodnotit výsledky vlády Obamy, a ty vypadají bezútěšně. Američtí politici jsou jako slepci, kteří, vedeni slepcem, padají na obrazu Pietera Bruegela staršího do propasti znetvořeni hrůzou, ale nemohou proti tomu nic dělat, nikdo z nich nevidí cestu.

Americká zahraniční politika je nesmyslně pod vlivem podivného amerického sebevědomí. Americký viceprezident Biden nemá ani pojem o tom, jak na něj pohlíží svět, jestliže v Kyjevě při zasedání vlády zaujme předsednické místo. Podobně americký velvyslanec na Ukrajině Payette se po příjezdu do Užhorodu usadil do křesla gubernátora a rozdával příkazy. Takovýto „ukrajinský formát“ je varováním všem osobnostem státu: Hleďte a dávejte si pozor!

Ještě před nedávnem, když Amerika zahajovala války a osnovala provokace, měla na paměti, že ji porodila evropská civilizace a Evropu neohrožovala. Tehdy si Evropa mohla dělat iluze o transatlantické solidaritě. To skončilo. USA se už i v Evropě ukázaly v celé své kráse. Evropa je pro ně nyní územím k drancování.

Rozsah změn ve světě a pochopení místa Ameriky, v něm může ukázat prudce chudnoucí Srbsko, nebo již zchudlé Rumnunsko, Donbas a Lugansk, pochody neonacistů ve Lvově a názor na Američany v Bavorsku. Saloon s názvem Americký sen se zavírá. Posledními návštěvníky tohoto doupěte politické marihuany budou nejspíš Ukrajinci.

Prezident Putin oznámil ochotu k dialogu s USA a Evropou, ale nebuďme na omylu. Rozhovor s Washingtonem a Bruselem se nepovede v „ukrajinském formátu“.

Převzato z Fondsk.ru

***

Základní teze Nové námořní doktríny RF

27. července 2015

V neděli 26. července schválil Vladimir Putin novou variantu námořní doktríny, směřovanou k posílení a upevnění strategických pozic země v řadě regionů světa.

Zde jsou představeny hlavní části dokumentu

Snížení nebezpečí v Arktidě

„Snížení hrozeb národní bezpečnosti RF a zajištění strategické stability v arktickém regionu, … upevnění vůdčího postavení RF v poznávání a ovládnutí námořních prostor Arktidy.“

Rozvoj infrastruktury na Krymu

„Zdokonalování složení a struktury sil (vojsk) Černomořského loďstva, rozvoj jejich infrastruktury na Krymu a na pobřeží Krasnodarského kraje.“

Upevnění strategického postavení na Černém moři

„Na Černém a Azovském moři je základem národní námořní politiky urychlení obnovy a všestranného upevnění strategických pozic RF, udržování míru a stability v regionu.“

Dostatečná přítomnost v Atlantickém oceánu

„Zajištění potřebné přítomnosti válečného námořnictva RF.“

Preference stavby lodí v národních loděnicích

„Hlavním směrem národní námořní politiky v oboru národního loďařského průmyslu je zabezpečení stavby vojenských lodí a plavidel, objektů civilní námořní techniky pro potřeby státu přednostně v domácích loděnicích a jejich vybavení zařízením domácí produkce.“

Stálá přítomnost ve Středozemním moři

„Zabezpečení dostatečné a stabilní přítomnosti RF v oblasti.“

Upevnění Severního loďstva

„Základ národní námořní politiky na daném (arktickém) směru tvoří zesílení válečného námořního potenciálu RF, rozvoj sil (vojsk) Severního námořnictva.“

Zadržování NATO u hranic

„Rozhodujícím faktorem ve vztazích s NATO zůstává pro Rusko nepřijatelnost plánů posunu vojenské infrastruktury aliance k ruským hranicím a snahy přidat mu globální funkce.“

Převzato z Warfiles.ru

***

NATO – doutnák v sudu s prachem Východu

Ljubov Ljulko

31. července 2015

Turecko bombarduje v Severním Iráku kurdské bojovníky. Kvůli bezpečnosti země žádá Istanbul mimořádné zasedání NATO. O situaci v této oblasti pohovořil vedoucí Sankt-Petěrburgského centra studia současného Blízkého východu Gumer Isajev.

To, s čím se nyní Turecko setkává, není nic nenadálého. Částečně je to výsledek turecké domácí i zahraniční politiky v posledních desetiletích. Je to krach jeho politiky. Turecké vedení se snaží zajistit si podporu NATO a legitimitu bojů, které mohou přejít do pozemních operací. V Istanbulu byly nevelké protesty a rovněž tak ve městech s výrazným počtem kurdského obyvatelstva. Napětí potrvá, bude záležet na rozhodnosti turecké vlády a na tom, zda se bude bojovat na území Sýrie.

Jedním z katalyzátorů zostření situace se stal teroristický útok ve městě Suruc. Ten se neočekávaně stal jedním z důvodů k zahájení operace turecké armády. Dosud se jedná o nálety a ostřelování Sýrie a Iráku a o jakýsi druh akcí tureckých ozbrojených sil. Erdogan má přitom dost odpůrců. V posledních měsících představuje kurdská otázka nepřátelství s kurdskými separatisty, ale i s těmi, kteří mají zájem zachovávat ústavu. Jedná se o kurdskou Demokratickou stranu lidu pana Demirtaše, který dostal v červnu 80 % hlasů ve volbách do tureckého parlamentu a tím odňal Erdoganovi monopol. Ten musí nyní hledat spojence a může se stát, že je nenajde a budou nové volby.

Jestli je možno považovat teroristický čin za vyvolaný vládou Turecka proto, aby zdiskreditoval Kurdy a především Lidovou stranu a Lidově demokratickou kurdskou stranu, aby nemohly prosazovat své zákony v parlamentu, není možno říci. Ale v každém případě byl čin jednou z příčin vážných čistek a uvěznění stovek aktivistů Islámského státu (IS) a zakázaných kurdských organizací. Patrně naplánovaný tajnými službami nebyl, ale byl efektivně využit, aby se realizoval zátah na představitele IS i kurdských separatistů.

V tureckých mediích se objevily informace, že existovalo napojení turecké rozvědky na představitele IS. Opozice tvrdila, že to byla podpora IS, vláda oponovala, že to byla podpora Kurdů. Ve chvíli, kdy začala občanská válka v Sýrii, podporovalo Turecko jednotlivé skupiny bojující proti Asadovi. Podporovaly je i země Perského zálivu, USA a Západ. Nyní to vypadá, že se hraje kolem IS velká hra a je snaha využít jej jako beranidla k realizaci vlastních cílů a úkolů. Je to klasika. Využití jakéhokoliv prostředku pro vlastní politické cíle. Dnešní bojovníci za svobodu jsou zítra už nepotřební a označí je za teroristy.

Turecko nemá vinu na syrských událostech a nelze o něm říci, že podporuje IS. Ten je plodem společného úsilí, započatého americkým napadením Iráku. Okupace vyvolala růst nespokojenosti obyvatel. Poté válku v Sýrii a účast v ní ze zahraničí, včetně Turecka. Desetiletí těchto intrik vedlo ke vzniku IS, který je na jedné straně hrozbou a na druhé straně nástrojem k využívání pro vlastní záměry.

Dokud v Turecku nedojde k pozemní vojenské operaci, bude tam relativní klid. Na hranicích je to však jiné. Jsou skryté snahy dát možnost pozemní operaci. Je jasné, že pro reálné úspěchy musí být kontrola nad územím, a to se zřejmě nyní s představiteli NATO dojednává.

Turecko má snahu zabít dvě mouchy jednou ranou. Je pro něj výhodné oslabení kurdských separatistů i džihádistů. Rádo by je postavilo proti sobě. Pokud by došlo k pozemní operaci, asi by neměla velký rozsah. Spíše by byla vytvořena nárazníková zóna a rozmístěna turecká armáda.

Co se týká vzniku státu Kurdistán jako výsledek konfliktu, je to složité. Turecko má důvod se toho obávat. Turecko má dvě možnosti: buď klást odpor, anebo tomu pod vlastní kontrolou napomáhat. Mapa Blízkého východu se prudce mění. Před dvaceti lety si nikdo nedovedl představit, že ani Sýrie, ani Irák nebudou takové jako doposud. To je velmi silný faktor ovlivňující kurdskou otázku.

Převzato z Pravda.ru