Svět ruskýma očima 360

Reklama


Rozhodnutí soudu v Haagu je pro Čínu píchnutí komára

12. července 2016

Smírčí soud v Haagu vynesl verdikt ohledně žaloby Filipín na Čínu ve sporu kolem Jihočínského moře. Stálý soud nenašel závažné důvody k územním nárokům Číny a rozhodl, že Peking nemá nárok na ekonomickou zónu v oblasti Spratleyho ostrovů.

V rozhodnutí soudu je také bod ohledně toho, že se čínská policie dopustila provokace a nebezpečného jednání na moři, když stíhala filipínské lodě a že Čína lovila ryby ve výlučně filipínské hospodářské zóně. K tomu se vyjádřil zástupce ředitele Institutu Dálného východu Ruské akademie věd Andrej Ostrovskij. Uvedl, že to pro Čínu v principu nic neznamená. Rozhodnutí tohoto soudu nikoho k ničemu nezavazuje, pouze poukazuje na vztah v politické rovině Evropy a USA k síle ČLR. Říká se tomu strkat hůl do kola. O nic víc nejde.

Čína už buduje ostrovy v Jihočínském moři dlouho, má tam přístavy a hraniční přechody. Vystrnadit Čínu z tohoto prostoru lze už jen silou. Musela by nastat skutečná válka na moři a ta by přirozeně přerostla ve válku na souši. S přihlédnutím k vojenské síle Číny asi sotva k něčemu takovému dojde. Čínské ozbrojené síly hodlají bránit suverenitu země bez ohledu na rozhodnutí soudu. K bojům zřejmě nedojde, vojáci mají zdravý rozum. Chápou, že rychlého vítězství nedosáhnou a vázat po dlouhou dobu vojenskou sílu v Jihočínském moři není pro nikoho výhodné. Čína by podle své vojenské doktríny odpověděla útokem. Ostrovskij se domnívá, že se situace kolem ostrovů bude zostřovat i nadále, ale přesto to nepovede ke snížení obchodu s Čínou. Spojeným státům by bez něho vznikly problémy v ekonomice, protože čínské výrobky jsou podstatně levnější než výrobky z Evropy a USA.

Mít spory s Čínou není nikomu ve světě k prospěchu. Vztahy mezi ní a USA nejsou bezmračné. Spojené státy chápou, že se jejich hegemonie blíží ke konci a Čína je efektivní rozvíjející se mocnost. USA se všemi možnými způsoby snaží, aby Čína své tempo rozvoje snížila. Andrej Ostrovskij souhlasí s názorem mnoha odborníků, že uvedené soudní jednání má formální charakter. Podle něho je to jen obecná deklarace politického charakteru, jednak propagandistická a rovněž představuje postoj USA a zemí EU k Číně. Ovšem k dnešnímu dni jak USA, tak EU v obchodě s Čínou vedou, celkový objem jejich obchodu s ní je přibližně 1,3 biliony USD.

Převzato z Pravda.ru

http://www.pravda.ru/news/world/12-07-2016/1306467-kitay-0/

***

Španělsko 1936: Proč Stalin nepomohl?

Ljubov Ljulko

12. července 2016

Před osmdesáti lety začala občanská válka mezi falangisty a republikány. Zvítězil fašismus. Proč Stalin nepomohl?

V dubnu 1931 vznikla po poražení monarchistů v komunálních volbách španělská druhá republika. Král Alfonso XIII opustil trůn a nechal za sebou zemi s osmi miliony chudých (33 % obyvatelstva), se dvěma miliony bezzemků, se systémem hospodaření na latifundiích, kde celé oblasti patřily jednomu člověku. Průměrná mzda zaměstnance byla mezi jednou a třemi pesetami za den, 1 kilogram chleba stál 1 pesetu. V zemi vládl zmatek: Roajalisté stáli proti Republice, Katalánci usilovali o autonomii, anarchisti nechtěli ve státě vládu, rolníci byli vystaveni svévoli občanské gardy a odíráni církví. V této chvíli založil José Antonio Primo de Rivera ultrapravicovou politickou stranu Falanga, později určenou diktátorem Frankem za jedinou zákonnou stranu v zemi.

Ve volbách v roce 1936 zvítězila levicová Lidová fronta nad pravicovou Nacionální frontou převahou půl milionu hlasů a získala absolutní většinu v parlamentě. Levice se dostala k vládě. Rolníci obdrželi půdu ležící ladem, bylo vyhlášeno patnáctiprocentní zvýšení mezd. Současně se ubíralo církvím, náboženství odešlo ze škol, byly rozpuštěny kláštery a jejich majetek konfiskován. Kněžím bylo zakázáno vyučovat. Vůdci monarchistů, falangistů a latifundistů byli za své protesty vyhoštěni na Kanárské ostrovy. Do malé posádky na Kanárské ostrovy byl poslán také Franco.

V červnu 1936 prohlásil vůdce pravice Sotelo: „Mnozí mě budou nazývat fašistou, ale pokud fašistický stát přinese konec stávkám, nepořádkům, konec zločinům proti majetku, potom hrdě prohlašuji, že jsem fašista.“ V červenci falangisté zavraždili poručíka Castilla, instruktora socialistické milice a v odvetu byl zabit anarchisty Sotelo.

Pod vedením Franka vypukla  17. července vzpoura ve vojenské posádce v marocké Melille, 18. července se diktátor chopil moci v několika španělských městech. Začala občanská válka. Ta se rychle internacionalizovala. Hitler a Mussolini podpořili Falangu a Sovětský svaz republikány. Anglie a pod jejím nátlakem i Francie přestaly dodávat zákonné vládě zbraně. V srpnu vyhlásily všechny evropské země zásadu nevměšování do konfliktu. Na druhou stranu přijížděly bojovat za republiku internacionální brigády, přijeli i spisovatelé Ernst Hemingway, George Orwell i fotograf Capa.

Španělsko se stalo zkušebním polem pro Hitlerovy trestní akce. Guernica se později opakovala v tisících evropských a sovětských vesnic. Došlo na všechny hrůzy občanské války, „rudé“ Španělsko zabíjelo vůdce nacionalistů a náboženské činitele a falangisté zabíjeli levicové a odborářské aktivisty. V srpnu 1936 byl popraven Federico García Lorca.

Republika se dlouho bránila v Madridu a Katalánsku, ale i tam nakonec podlehla. 1. dubna 1939 vyhlásil Franco ukončení války. Vítězství falangistů stálo Španělsko milion mrtvých: polovina v bojích a druhá polovina na následky války. Zemi opustilo 300 tisíc uprchlíků. Po druhé světové válce bylo Španělsko 10 let v depresi. Jakýkoliv protest byl násilně potlačen. Až do roku 1963 existovaly „soudy pro boj se zednářstvím a komunismem“.

Smrt diktátora, stávky a protesty donutily stát přejít od vojenské diktatury ke konstituční monarchii. Společnost to smířilo, levicoví byli „převychováni“ Frankem a pravicoví vytvořili pro Západ obvyklý systém dvou stran.

Vstup do EU v roce 1986 znamenal pro Španělsko rozmach turismu, spekulaci ohledně nemovitostí, rozkrádání evropských půjček bankami a na základě neoliberální politiky návrat do Latinské Ameriky. Nato přišla hospodářská krize trvající dosud.

Katalánský separatismus nikam nezmizel. Zrušení monarchie a návrat republikánského zřízení dnes zastávají mnohé strany a „sjednocená levice“ a Levicová republikánská strana Katalánska o tom veřejně hovoří. Je 80 let od občanské války a není jistota, že se neobjeví nový Franco.

Rusku je pokládána otázka, proč Stalin odešel ze Španělska fakticky už koncem roku 1938. Proč nepodpořil republikány v plném rozsahu. Na straně falangistů bojovalo 30 tisíc dobrovolníků z Itálie a ze Sovětského svazu tam bylo za dobu války celkem 2,5 tisíce vojenského personálu, především technického.

Španělsko bylo daleko, mnohem blíž bylo Japonsko, které už v roce 1937 okupovalo Čínu a posunulo se k hranicím SSSR. Hitler se už v roce 1938 podělil s Polskem o Československo. Stalin věděl, že válka proti nacismu je nevyhnutelná.

Sovětský vůdce se zapojil do války ve Španělsku v naději, že s pomocí Španělské republiky vybuduje most z Moskvy do Londýna a Paříže. Tyto země se však spřátelily s Frankem. Převážilo u nich přání izolovat SSSR nad snahou zastavit fašismus. Je to podobné současné situaci. Islámský terorismus rozežírá Západ, ale přání zabrzdit Putina umrtvuje zdravý smysl, který hovoří o tom, že v boji proti džihádu je potřebné spojenectví s Ruskem.

Převzato z Pravda.ru

http://www.pravda.ru/world/europe/european/12-07-2016/1306441-espanha-0/

***

Osobní poradce Putina poskytl ostré interview pro německý časopis Spiegel

13. července 2016

Osobním poradcem je Sergej Karaganov, děkan moskevské elitní univerzity.

Zde je uveden výtah odpovědí Karaganova na otázky časopisu. Rozhovor se stal skutečným hitem v německých médiích.

Už před osmi léty, když začala válka v Gruzii se ukázalo, že je důvěra mezi velkými, proti sobě stojícími zeměmi, blízká nule. Tehdy právě Rusko spouštělo proces přezbrojení. Od té doby se situace ještě zhoršila. Už dříve Rusko varovalo NATO, aby se nepřibližovala k ukrajinským hranicím. Tehdy se Rusku podařilo v tomto směru zastavit postup aliance. Znamenalo to, že se ve střednědobé perspektivě nebezpečí války v Evropě sníží. Avšak současná propaganda připomíná válečný stav.

Ruská propaganda tohoto typu je oproti alianční velmi skromná. Pro Rusko je důležitý pocit bezpečí před zahraničními nepřáteli. Musí být připraveno ke všemu. Západ Rusy přesvědčuje, že jsou agresívní. Je to situace podobná té z konce sedmdesátých a počátku osmdesátých let.

Západ vyhovuje zemím jako je Polsko, Litva a Lotyšsko tím, že u nich rozmisťuje raketové komplexy. Ale vždyť jim to stejně nepomůže, je to provokace. Pokud by došlo k rozsáhlé krizi, budou Ruskem tyto zbraně zničeny v první řadě. Rusko nebude nikdy bojovat na svém území!

Spiegel z toho odvodil, že Rusko se chystá napadat, posouvat se vpřed. Na to Karaganov reagoval:

Dnes jsou jiné zbraně. Situace je mnohem horší než před třiceti až čtyřiceti léty, to se musí chápat.

To, že Evropa plánuje útok na Rusko, je přehnané. Ale Američané otevřeně hovoří, že jejich sankce jsou určeny ke změně vlády v Rusku. To je otevřená agrese a Rusko musí reagovat.

Co se týká navrácení bývalé síly Ruska, kterou prosazuje prezidentova rada, jejímž jsem předsedou, věc se  má tak. Rusko dělá užitečnou práci, chce se vzepřít další destabilizaci světového společenství do budoucna. Chce dosáhnout postavení silné mocnosti, chce jej  nazpět. Chce se stát centrem velké Eurasie, místem kde vládne mír a spolupráce. K Eurasii bude patřit i kontinent Evropa.

Spiegel namítá, že Evropané Rusku nedůvěřují, nechápou jeho politiku a považují ji za podivnou.

Karaganov uvádí, že Rusko jim také vůbec nedůvěřuje. Po všech nedávných zklamáních je to přirozené. Z toho musejí vycházet. Rusko dělá něco, co lze nazvat taktickou výstrahou. Chce, aby bylo chápáno, že Rusové jsou rozumnější, silnější a rozhodnější, než si oni myslí.

Odvedení části ruských vojsk ze Sýrie, aniž by o tom byla informována Evropa, je podle Spiegelu nevhodné a boří to důvěru.

Podle Karaganova to byl velmi silný a znamenitý tah ruského vedení. Rusko má v tomto regionu silné postavení. Nemusí být tak silné v ekonomice a v umění vést jednání, ale zato má znamenité vojáky. V Evropě je politický systém, který nevydrží zkoušku časem. Nedokáže se přizpůsobit novým výzvám.

Mnozí Karaganovovi kolegové se často Německu a jeho problémům s běženci a jeho neúspěchům posmívají, jenže není třeba být domýšlivý. Ale co byste chtěli? Evropské elity se snažily o konfrontaci s Ruskem a našly ji. Proto Rusko nebude Evropě pomáhat, ač ve věci běženců by lehko mohlo. Například by mohlo uzavřít hranice, v tom dokáže fungovat desetkrát efektivněji než Evropané. Namísto toho se Evropa snaží spolupracovat s Tureckem. Je to její hanba. Rusko se přidržuje své tvrdé linie s úspěchem.

Spiegel uvádí: Stále mluvíte o tom, že jste Evropou a tím, co v ní probíhá, roztrpčeni. Avšak Rusko zcela nedávno do Evropy chtělo. Nebo jste chtěli Evropu z doby Adenauera a De Gaulla a jste překvapeni změnami?

Karaganov reaguje: Nerozesmávejte mě – většina Evropanů chce také právě tuto Evropu a ne tu současnou. V nejbližších desetiletích zřejmě nebude Evropa naším vzorem, tím co chceme a co potřebujeme.

Použití zbraní je správné opatření, pokud jsou očividně zasaženy zájmy státu. To platí jak vzhledem k Ukrajině, tak v případě, že se v blízkosti státu soustřeďují významné síly protivníka.

Myšlenka, že Rusko je připravené zahájit konfrontaci, je idiotská. Je možno vysvětlit proč NATO shromažďuje vojska v Pobaltí? Představte si, co by se s těmi vojsky stalo, pokud by skutečně došlo k otevřené konfrontaci. Taková pomoc NATO těmto zemím bude čistě symbolická, nic víc. Pokud aliance zahájí agresi proti zemi, která má takový jaderný potenciál, jaký má Rusko, bude potrestána.

K dialogu Rusko – NATO: Podobná setkání jsou víceméně nelegitimní. Navíc se aliance časem změnila na cosi úplně jiného. Začínala jako svazek demokratických států pro obranu. Postupně se všechno proměnilo a začalo soustavné rozšiřování. Rusko potřebovalo dialog v roce 2008 a v roce 2014, ale aliance příležitost k dialogu neposkytla.

Pro Rusy jsou hodnotami čest, hrdinství, odvaha, důstojnost. Není představitelné, aby na čest ženy bylo sáhnuto nějakým, sprostým způsobem.

Spiegel se dotazuje, zda se tím naráží na neblahý silvestrovský případ v Kolíně nad Rýnem.

Karaganov k tomu říká: Kdyby si něco takového dovolili muži v Rusku, byli by na místě zabiti. Chyba je v tom, že jak Němci, tak Rusové ztratili mnoho let hledáním univerzálních hodnot a v podstatě nechápali, o co se jedná. V sovětských časech hledali Rusové socialismus. Vaše hledání demokracie je velmi podobné našemu hledání socialismu.

Chyba ruské zahraniční politiky v poslední době tkví v tom, že nebyla žádná srozumitelná politika k nejbližším sousedům, k postsovětským zemím. Jen se subvencovalo a kupovaly se elity. Peníze se často kradly na obou stranách. A jak ukázal konflikt na Ukrajině, globální krizi se není možno vyhnout. Druhou chybou bylo, že se ruská politika příliš dlouho obírala nápravou chyb devadesátých let.

Rusko se změnilo na silnou euroasijskou mocnost. Byl jsem jedním z těch, kteří tuto cestu na východ vyznačili za správnou. V této chvíli mohu říci, že bychom se v určité míře měli opět obrátit k Evropě.

Převzato z Voicesevas.ru

http://voicesevas.ru/news/24288-lichnyy-sovetnik-putina-dal-zhestkoe-intervyu-nemeckomu-zhurnalu-shpigel.html

Námět: Stan

Přejít do diskuze k článku 22 komentářů