0:00-0:58.
Tohle video je dárek pro toho, kdo střílel. Nevím kdo jsi, odkud jsi, kolik ti je let, kde jsi studoval, nebo jestli jsi vůbec studoval. Nevím, jaké knížky jsi četl, nebo jestli jsi vůbec četl. Nevím, kdo jsou tví rodiče, jestli už jsi se vrátil z války, nebo stále bojuješ. Nevím, jestli jsi naživu, nebo už jsi mrtvý. Ale doufám, že jsi naživu, a toto je můj dárek pro tebe. Jednou jsi vypálil a jednou jsi trefil. Mohl jsi odmítnout střílet, ale měl bys z toho problém. Ty ses rozhodl předejít problémům, nebo jsi střílel vědomě, a proto kašleš na to, jak to dopadlo. Nejspíš tak to doopravdy bylo. Ty nevěříš v boha, nebo věříš, ale myslíš si, že bůh je na tvé straně a tvůj čin se ti započítá. Takže jsi vystřelil, což jsi také nemusel. Ale vystřelil… A toto je můj dárek pro tebe.
0:59-3:25.
Jsem Dančenko Vladimir Ivanovič, bydlím na třídě Kolchozné, dům 1A, byt číslo 47.
7. června jsem se vracel domů a začalo ostřelování. Tentokrát to proběhlo bezhlučně. Dříve se na to dalo připravit, stihnout doběhnout za dům, za plot, zasednout, nebo zalehnout. Ale teď to bylo nečekané. Dopadla jedna střela , pak za ni druhá, pak další … vypadalo to na kazetové bomby, nevím určitě. Ztratil jsem vědomí. Lidé odmontovali vchodové dveře, naložili mě a odnesli do 21. nemocnice. Odtud mě záchranka odvezla na traumatologii.
Pracoval jsem dříve ve fabrice, vyráběl jsem nábytek. Poslední dobou práce nebylo mnoho. Při takové blokádě byly problémy se zásobováním. Proto výroba klesla.
Teď mi pomáhá sousedka. Chlapi v práci udělali sbírku a něco málo pro mě vybrali. Stravuji se v nemocnici. Lednička mi shořela, při bombardování byly výpadky proudu, a tak lednička, televize , vše bylo zničeno.
Rozmontoval jsem postel a udělal z ní sprchový kout. Dal jsem ho vedle trouby, mužů se tam osprchovat. Do žádného domova pro invalidy nechci odejít. Na začátku jsem nemohl spát, nemohl najít vhodnou polohu, bolel mě celý člověk.
Překlad: V. Kostik
