30. září aneb 75 let od Mnichovské dohody

České dějiny mají mnoho významných dnů. Některé z nich jsou významné pozitivně, jiné jsou smutnou částí našich dějin. Jedním smutným výročím Českých dějin je 30 září roku 1938, známé pod pojmem podepsání tzv. Mnichovské dohody. Tedy alespoň, těm starším ročníkům, které se o tom učili ve škole a dávali, alespoň trochu pozor… Těžko říci jestli byla smutnějším okamžikem pro náš národ bitva na Bílé hoře, nebo právě zmíněná Mnichovská dohoda. V obou případech jsme ztratili významnou část své národní hrdosti a bohužel nejenom to. Víte, 30. září 2013 jsem jen tak ze zvyku koukl na Seznam.cz. Oni tam mívají povětšinou jakési krátká a leckdy i zajímavá videa k významným dnům. Onoho 30. září 2013 nic, pouze informace, že svátek má Jeroným. Po Mnichovu ani stopa… Tak jsem se schválně podíval, jak to vypadalo o rok dříve, 30. září 2012 na stránkách WayBackMachine, zde najdete výsledek. Je tam umístěno toto vcelku zajímavé video:




Tak si tak říkám, že třeba redaktoři seznamu při 75 výročí prostě zapomněli… Nebo je to snad s blížícími se volbami nevhodné??? Těžko říci. Nebo to prostě po 75 letech přestala být smutně významná událost našich dějin… Nakonec v hlavním vysílacím čase, tj. od 20:00 nenajdete žádný dokument na toto téma jak na stanicích ČT1 a ČT2, ani na komerčních stanicích… Přijde mi to trochu smutné. Po 75 letech se zřejmě opravdu tak nějak zapomnělo… Zapomnělo se i na alternativních mediích. Nebo jsem se špatně díval a pak se daným médiím dodatečně omlouvám. Přitom na ČT2 byl kdysi odvysílán velmi zajímavý a výstižný dokument:




Na You Tube není bohužel k nalezení celý, ale je tam významná část. Na You Tube nalezneme na téma Mnichovské dohody (zatím!) mnoho zajímavých dokumentů, s historickými záběry a fotografiemi. Některé možná stojí za shlédnutí:


 

 

 

 

 

 


To, co následovalo po Mnichovské dohodě, je všeobecně známo… O odhadech obětí II. světové války z tehdejšího Československa se můžeme dočíst na Wikipedii . Z odhadovaných 343 až 360 tisíc lidí z tehdejšího Československa, byli nejpočetnější skupinou židé – 270 tisíc lidí. Na toto téma byl natočen velmi pěkný český film Všichni moji blízcí:




Celý film naleznete zde. Klíčovou postavou této naší smutné etapy dějin byl druhý Československý prezident Edvard Beneš. Dodnes existují diskuze, zda jsme se měli bránit, nebo ne. Ale o tom tento článek není. I když určitý názorový pohled může nastínit tento dokument: Kdyby… září 1938. Konec této fikce je velmi zajímavý a výstižný. Jméno československého prezidenta Edvarda Beneše je rovněž často skloňováno s událostmi poválečného vývoje, zejména s odsunem sudetských Němců.


Rád bych zde zmínil jeden z Benešových projevů ze dne 14.12.1945 na sjezdu politických vězňů (politických vězňů z období II světové války) v Praze: Žádný z vás nezadal k útoku jejich té nejmenší příčiny. Žádný z vás neměl té nejmenší viny, stejně jako ji neměl váš tradičně demokratický národ. Všichni jste věděli, že ani naše vláda neměla viny na tomto politickém zločinu ze září 1938 sousedního početně velkého národa, můžete-li si takto sami sobě konstatoval fakta ve světě, který klesl v roce 1938 tak žalostně nízko… Říkal jsem vám při jiných příležitostí, že máte všecko zaznamenat a povědět, co jste zažili ve svých vězeních a koncentračních táborech. Ne snad jen proto, abyste vyložili nám všem svá utrpení, ale proto, abyste se znovu mohli bránit, až oni začnou s touto kampaní…A že začnou, o tom buďte přesvědčeni. A konečně přijdou opět, aby od očišťování přešli k útoku. Bude to nová reakce, která opět spojí útok na pokrok sociální s útokem na naši svobodu národní a lidskou. Buďte na tento útok připraveni a mějte svá fakta, své záznamy, své vzpomínky pohotově, neboť nikde se tolik nezapomíná jako právě v politice. A proto bude zas nutno podržet všem našim odpůrcům z let 1938 – 1945 před očima to, co svět z jejich rukou zažil v Osvětimi, v Dachau, v Mauthausenu, v Ravensbrücku a v řadě německých mučíren. Opakuji: Na tuto válku se nesmí zapomenout, a aby se nezapomnělo, je ji nutno sebevědomě a důstojně, ve jménu práva a svobody, práva a pravdy, ve jménu lidskosti, živoucí, opravdové a správné lidskosti, stále a stále připomínat… Tento projev naleznete například zde a dokonce byl umístěn na bustě E. Beneše na nádvoří Českokrumlovského hotelu Růže, ze které byl stržen, při vandalském útoku (2004), jak je uvedeno zde


Víte, docela mě děsí představa, že jednoho dne dostane nějaký neotřelý euro-komisař geniální nápad, že opráší myšlenku německé ministryně školství Anette Schvanové z roku 2007, aby byla ve školách všech zemí EU jednotná učebnice dějepisu. Tak, jak se o tom můžeme dočíst třeba zde. Potom by se můj syn mohl ve škole dívat například na takovýto německý dokument, o tom, jakým byl vlastně Hitler mírotvůrcem – takový laskavý a poctivý strejda z Rakouska, který to se všemi myslel nejlépe, jak mohl, ale svět mu prostě nerozuměl… Hitlers Krieg? Was Guido Knopp verschweigt (2009):




Člověk si po shlédnutí tohoto německého dokumentu uvědomí, jak byl tenkrát E. Beneš ve svém projevu prozíravý, předvídavý a naprosto přesný… A hlavně, jak je to v dnešní době smutné, že tomu tak je. S výše uvedeným projevem E. Beneše, si rovněž nemohu nevzpomenout na onu část prezidentského duelu, kde se debatovalo právě o Benešových dekretech o E. Benešovi samotném. Pořád mám svůj čistě osobní pocit, že národní hrdost a vlastenectví, nelze v rámci uměle, až násilně vytvářeného a plíživě implantovaného euro-federalismu označovat pojmem nacionalismus. Národní hrdost a vlastenectví je pro mě úctou k národním dějinám a k těm, kteří si jich vážili a byli za ně ochotni před 75 lety bojovat, za cenu vlastního života. 


Dovedete si snad v dnešní době představit, že by většina obyvatelstva vítala s nadšením mobilizaci? Že by možná ženy před parlamentem volaly: Dáme Vám své syny, dejte jim zbraně! Proto mi přijde smutné, že jsme po 75 letech zapomněli. Trochu mi to přijde jako neúcta k více jak milionu československých vojáků, kteří měli tehdy své odhodlání bojovat. Mnozí z nich byli našimi předky. Co by nám dnes asi řekli…


PS: Až přijde ona oblíbená celonárodní politická soutěž (jeden z mála okamžiků, kdy politici potřebují obyvatelstvo), nazývaná demokratické volby, tak možná nekoukejte na programy stran. Ty jsou většinou nesplnitelné a většinou je také nikdo pod různými výmluvami za posledních 24 let neplní. Studujte kandidáty jednotlivých stran. Zajímejte se o to, jak žijí a jak se staví k našim dějinám. Každé dějiny, každého národa jsou emotivní a emoce v sobě obsahují, protože v nich je skryta nálada a minulost národa. Národ, který se vzdá svých emocí ve svých dějinách a přijme uměle rosolovaté, rozplizlé a zřejmě i neutrálně nekonfliktní výklady svých dějin směrem ke svému okolí, je podle mého skromného a soukromého mínění národem, který se masochisticky zahrabává do hlíny a sám sebe takto zaživa pohřbívá.

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments