Rusko na cestě dějinami

Není to poprvé, kdy se někdo zahleděl na Rusko a snaží se odhadnout jeho další kroky. Dříve nebo později však každý soudný zjistí, že tato obrovská země má zákonitě (vzhledem ke svým specifikům národa i země) i specifické charisma svých vůdců, úzce se snoubící s tvrdostí a houževnatostí této země. To přímo volá po politologickéých, ekonomických, vojenských a jiných analýzách, jimiž by se zákonitě měli zabývat především jejich velcí rivalové či spojenci.

My bychom měli tedy spíše vycházet z politologické atmosféry našeho středoevropského regionu, nebo v širším pojetí z názorů těch, se kterými „sdílíme společné euroatlantické hodnoty“. Je to jeden z velkých kamenů úrazu. Názory na Rusko jsou nám předkládány často z oblasti „za Rýnem“ nebo Lamanšským kanálem. V dalším případě jde o názory našich severních sousedů, které vzhledem k historickým vztahům postrádající objektivnost.

Naše tuzemské názory pak postrádají objektivitu často i kvůli tomu, že jejich autoři se vyhýbají úkolu „myslet samostatně“.

Ukrajinská krize ukazuje, že ani bruselská administrativa není v současnosti schopna vygenerovat názor, směřující k řešení problémů za jednacím stolem. Bylo smutné sledovat, jak Brusel postupně začal řešení předávat níže a „lámat“. Jednání se však neudržela ani v rukou Poláků, Francouzů a Němců. Britové, velmistři kompromisních dohod (vždy ovšem pro ně prospěšných) se stáhli za široká americká záda již dávno. Polsko, chybující podporou Pravého bloku, nacionálních tendencí západní Ukrajiny a vlastními historickými ambicemi z 30. let XX. století,( jejich dohoda s nacistickým Německem z roku 1934 jim slibovala i získání přístupu k Černému moři) nakonec neochotně vyklidilo pole, a tak na úkol nyní zůstává Německo, jehož kancléřka teď kličkuje mezi Scyllou a Charybdou amerického názoru a proměnlivých evropských názorů. Názory zemí jihovýchodní Evropy pak jitří reálnost klíče nacionálního, religiózního, vojenského či ekonomického. Současné Německo, ekonomický obr, stojící na chvějících se nohou vojenské slabosti, může sice určit trendy (především klíčem ekonomické spolupráce), ale najde-li řešení příliš proněmecké, bude narážet na názory dalších zemí.

Za takové patové situace na velké šachovnici evropské politiky je paradoxně volné pole pro posuzování vztahů s Ruskem pro kdekoho, renomovanými politology počínaje a ubohými žvanily bulvárního typu konče. Výsledky tomu odpovídají – napětí v Evropě (jihovýchodní) neklesá a hrozí buď „Velký třesk“ rozpadu Unie, nebo dokonce válka.

Možná je za takové situace dobré vracet se do historie, tam, kde široká ruská záda zastavila úder pro Evropu smrtonosný.

Od Bonaparteho k Bismarckovi

V roce 1812 mluvil Napoleon o caru Alexandrovi I. jako „o tom Řekovi z úpadkového císařství“. Ještě předtím ovšem odmítl podepsat konvenci se zárukou, že „nikdy nepovolí znovuobnovení Polska“. Zajímavá jsou jeho slova: „Musel bych být Bůh, abych rozhodl, že Polsko již nikdy nebude existovat”. Nic mu ale nezabránilo, aby na Poláky vsadil mlhavým příslibem a kochal se na Poklonné hoře nad Moskvou frenetických jásotem polských pluků při shlédnutí Moskvy.

Na počátku tažení do Ruska Napoleon řekl: „Přišel jsem, abych jednou provždy skoncoval s barbarským severním kolosem. Meč je tasen. Musíme nepřítele zatlačit do jeho ledových plání, aby se ani za pětadvacet let nemíchal do záležitostí civilizované Evropy…“ Za necelé dva roky se Rusové procházeli po Champs Elyséé.

Jindy Britové (ústy lorda Palmerstona) posuzovali odvěkého nepřítele Evropy Turecko – a řekněme nositele její islamizace – asi takto: „Proč bychom měli válčit s Ruskem, když k tomu Bůh určil Turecko..“ A přesto nakonec válčili na Krymu a obratnými manévry bránili průjezdu Rusů do Středozemního moře.

Kapitolou samou pro sebe je Německo: Bismarck vždy radil s Ruskem neválčit; porušení této doktriny císařem Vilémem vedlo v roce 1918 k německé a rakousko-uherské katastrofě. Za pouhých 20 let Hitler Vilémovu chybu zopakoval; ještě v roce 1941 mluvil o „obru na hliněných nohou“…

(Snad bychom právě z pohledu oněch25 let od událostí roku 1989-90, tedy s odstupem jedné generace, měli posuzovat tu snahu o odmítání ruského vlivu v Evropě – blokády, embarga, svobodný pohyb lidí, islamizaci, přistěhovalectví, religiozní pnutí…).

Horko i mráz

Mluvit o Rusku znamená především nepaušalisovat. Nelze je ani odsuzovat, ani velebit. Člověk je ale zvláštní tvor. Jak mi kdysi řekl jeden prostý chlapík „Člověk umí, aby mu z té samé huby šlo teplo i studeno“. Je to velká, suverénní země, velmoc hledající svou novou cestu. Odhadneme-li ji, odhadneme i řešení, se kterými se Rusko musí potýkat.

Počátkem takového úsilí – myslím určení současné ruské cesty – by mělo být tedy rámcové posouzení rozhodnutí a kroků presidenta Putina v kontextu stávajícího postavení Ruské federace ve světě. Je jasné, že Putin dlouhodobě míří k obnovení postavení Ruska jako supervelmoci, že to není chvilkový nápad, ale koncepce, a to velmi promyšlená. Logicky následuje otázka, zda nekráčí ve stopách svých předchůdců – zakladatelů či obnovitelů historického postavení Ruského impéria. A v té množině vůdců nejvýznamnějším představitelem moderního Ruska XX. století, kdysi stojícím na Prahu Evropy s dřevěným rádlem, a po půl století s atomovou pumou, byl, budeme-li parafrázovat Churchilla, Stalin.

Je snaha Západu nyní srovnávat Putina a Stalina. To má ale velká úskalí. Mám-li navázat na populární paralelní životopisy, musíme zvolit odpovídající osobnosti. Které lze srovnávat až v kontextu jejich celoživotního díla. To byl ostatně i Plutarchův přístup; v rámci antického světa vybral někoho z Řecka a Říma, vždy šlo o osobnosti historické, jejichž doba již uplynula.

Politologové a historici takový přístup ve XX. století mnohokrát porušili. Kupříkladu západní autoři srovnávali Hitlera a Stalina; ne ale Stalina usilujícího o obnovu velmocenského postavení Ruska s Churchillem odmítajícím přihlížet pádu Britského impéria. Považuji za zajímavý názor, že příhodnější by bylo srovnání Stalinova úsilí s kroky velkého amerického presidenta F. D. Roosevelta. S výše uvedenými výhradami pak srovnat Putina vlastně není s kým. Se Stalinem jej pojí jen zvolený cíl – obnovení velmocenského postavení Ruska; jinak nic. Hůře, zdá se, že západní společnost nedokázala vygenerovat politika, schopného dostat společenství i země z krize, prodloužit dobu míru, převést je na dráhu prosperity, a především protivníka Putinovi důstojně rovnocenného.

S ohledem na různá klišé současnosti to zkusím:

Od Stalina k Jelcinovi

Z neznámého provinčního rebela profesionální revolucionář, ne Rus. Jeho školou života bylo vyhnanství, občanská válka, mistrovské zvládnutí teorie marxismu. Nesmírně talentovaný a velmi rychle se učící muž (je známo, že ročně přečetl a opoznámkoval 500 knih), vždy připravený, málokdy zaskočený. Výbušný, nemilosrdný, rozhodný do krajnosti, nedůvěřivý, sebejistý.

Soudobým slovníkem Lenin brzy vystihl jeho schopnosti a začal jej využívat jako „krizového manažera“. Stalin uměl „rozpohybovat“ revoluci, zpomalující díky bezbřehému žvanění, masám nesrozumitelnému. Jako jeden z prvních opustil myšlenku Světové revoluce, neboť reálně hodnotil možnosti revoluce ruské. (Udělal si tím na život a na smrt nepřítele, vysoce talentovaného revolucionáře a demagoga Trockého, opět ne Rusa. A Západ převzal z 80% nenávistnou rétoriku Trockého proti Stalinovi přesto, že odmítnutí Světové revoluce bylo pro Evropu vstřícným krokem).

Přijetím mobilizačního programu (jehož základy byly položeny již carskou Stolypinovou reformou) transformoval Rusko na moderní stát. Tehdy to znamenalo použít autoritativní a kruté metody. Z prostého důvodu – na pomalé, demokratické kroky nebyl čas. Postupně narazil mezi svými na oponenty, a kvůli své povaze je nemilosrdně smetl jako nepřátele. Vlna ničení lidí – represe, to je mezi politology populární téma. Obětí bylo neuvěřitelně mnoho. Přesto se daleko méně diskutuje o tom, že se skutečně chystal vojenský puč , vnitrostranický převrat, že se aparátníci skutečně odmítali vzdát svého postavení ve prospěch demokratických přeměn. A také to, že kdyby Stalin prohrál, zachovali by se k němu stejně.

Od Stalinovy smrti již uplynulo 60 let. Již další dvě generace Rusů řeší, co dál. Chruščov – Brežněv – Gorbačov – Jelcin – Putin.

Před 25 lety Stalinův koncept Ruska jako velmoci náhle skončil. Ne však potenciál. Od té doby jsme zahlceni úvahami, zda vše je a bude jinak. Nejsou to podle mne úvahy vědecké, neopírají se příliš o četná a průkazná fakta. Jsme svědky velkých přání průměrných politiků a jejich novinářské klaky, realita je jiná. Autory těch mylných představ jsou nejčastěji Američané, v úzkém závěsu za nimi Britové. Naše mezi politology počítat nemůžeme; přitakávání není vědecká metoda.

Rusko je tedy velmocí transformující se. V tomto procesu se objevily chyby i osobnosti, které budily velké naděje, aby zklamaly. Je nyní bolestivé slyšet o muži, ve kterého jsme skládali velké naděje. Nyní se o něm mluví jako o „politickém idiotovi“. Těžko se naslouchá , že Jelcin, kdysi mířící do Moskvy jako „motor“ perestrojky, se proslavil velkými výpadky či alkoholickými eskapádami a jeho činy ten punc nezodpovědnosti jen potvrzovaly. Rozpad Ruska, přijatý de facto kdesi v Bělověžském pralese po důkladné pitce, byl šokem i pro šéfy nových států rodících se na půdorysu SSSR. Proto snad byl nasnadě závěr, že Rusko jako velmoc končí. Nikdo ale neřekl, co by na jeho půdorysu mělo nového vzniknout, aniž by to ovlivnilo globální stabilitu světa. Ukazuje se nyní, že zánik Ruska jako velmoci by byl jakýmsi svérázným porušením fyzikálního zákona o zachování a přeměně hmoty.

Překážka jménem Putin

Za takové konstelace hvězd, nevěstící Rusku nic dobrého, nastoupil do čela státu Putin. V té době bylo Rusko zemí bohatých a úměrně tomu vládnoucích oligarchů, usilujících o politické posty. Zároveň bylo chudým státem na hraně sociální katastrofy. Klasicky probíhalo zhroucení měny, výrob, trhu a základních občanských jistot. Klasickým příkladem bylo i postavení armády, policie i vojensko-průmyslového komplexu. Nacionální i náboženské třenice přerostly v ozbrojené konflikty a činy terorismu. Situace se dala zvládat stále více především silou. Kavkaz, Podněstří, Střední Asie. Ztráta světového, ale i evropského vlivu. Destrukce dohod z Jalty, ohrožení Postupimských závěrů. Za této situace, vzpomeňte, Jelcin naznačil následníka – a vymohl si také generální pardon pro sebe a svou rodinu. Tím následníkem byl Putin. Provázený Jelcinovou vírou, že to je on, kdo dá vše do pořádku.

Jednoznačně to tedy musel muž již tenkrát výkonný, vzdělaný, rozhodný. Tvrdý a nekompromisní. Veškerou svou životní energii musel na úkor osobního života soustředit na hlavní cíl – obnovu postavení Ruska a zajištění jeho bezpečnosti. Byl a je to úkol, velmi obdobný tomu Stalinovu. A zdá se, že jej Jelcin splní. Ale jinými metodami.

Co se však dělo před tím? Postupoval stejně jako Stalin, nebo s pomocí demokratické inovace? Co z toho, co udělal a ještě vykoná, se sice nelíbí, a přesto je dobré? A co ještě dobré nebo špatné bude? Kdo z těch, kdo ho nyní soudí, lže, a kdo mluví pravdu? Které lži jsou účelové a které pravdy bolí?

Vladimír Putin působí ve špičkové politice 20 let. Je to období zvláštní, pro Rusko velmi bolestivé. Jeho někdejší partneři, především USA, té krize využily k realizaci doktrín o globalizačním efektu jediné supervelmoci. Rusko mělo skončit asi tak, jako Německo, Rakousko-Uhersko nebo Turecko. Rozpadlé na řadu států. Surovinové bohatství v rukou cizích monopolů. Rubl jako derivát dolaru, ovšem zoufale vlající ve větru jakýchkoliv krizí. Pravoslaví, v Rusku záruka morálky, rozvrácené sektami a importem amorálností Západu. Kultura zdevastovaná komerčními cíli. Export schopných mozků, možná import exotických figur druhého řádu a jejich implementace do ruské politiky. Prostě Rusko sice existující, které ale už „bylo“.

To je doktrína unipolárního světa. Autorů je více, nejznámější Brzezinski. Varianta „soft“ pak Kissinger. Putinův nástup praxe těchto doktrín zbrzdil, některé eliminoval. Od té doby kritika Ruska opět narůstá. Hněv Západu je hněvem z uražené ješitnosti. Každý z nás se těžko smíří s nenaplněním snů a plánů. Dnes si dávejme otázku, kam až taková ješitnost v měřítku států dojde. Kdy se objeví politici rozumu – řekněme, kdy se od siláctví přejde k diplomacii a dohodám. Proto se mi jeví tato chvíle jako nejhorší od skončení II. světové války. Přitom se USA samy dostaly do těžké krize, řeší ji dost kostrbatě, na úkor jiných – především Evropy. A svou stávající nedostatečnost nahrazují často označováním svých rivalů a oponentů za jak se u nás říkávalo „zemské škůdce“. V tomto středověkém pojetí to pak znamená pohnat je k odpovědnosti „až do hrdel a statků“. A my se moderně ptáme, zda to znamená řešit tu krizi do posledního Rusa, posledního Evropana nebo posledního člověka na této planetě vůbec.

Kam kráčí Rusko? Máme-li odpovídat na tuto otázku, musíme spíše než paralelní srovnání osobností srovnat tyto dvě velmoci, jejich podmínky a jejich volby. Zatím byly jen dvě velmoci tak veliké, aby vládly celému kontinentu. To období končí. Je tu Čínská lidová republika. A brzy se zřejmě vynoří i mocnosti na půdorysu tzv. třetího světa: Indie, Indonésie a Brazílie.

Pýcha americké moci

Při dnešním pohledu na Spojené státy málo mluvíme o tzv. Americké renesanci. Ta vznikla reakcí na změny Ameriky, na její přeměnu ve velmoc. Bylo to něco, co Evropany naplnilo nadšením, nutilo je do Ameriky se vydat a dřít tam do úmoru na svém vzestupu.

Třetí americký president Jefferson vytvořil koncem 18. století filosofickou koncepci hospodářské, sociální a společenské struktury Spojených států jako dobrovolného sdružení jedinců, svobodných středních rolníků a drobných živnostníků, kteří spolu budou vždy družně žít a v přátelském duchu zdravě navzájem soutěžit, Tato koncepce se ovšem úměrně s transformací USAv industriální mocnost postupně měnila. Ve století devatenáctém to byl již jen ideál, ve století minulém zdegenerovala na pouhý sen. (Přesto to byl sen nádherný, plný inspirace). Současnost hrozí možná degenerací na lež, o jejíž milosrdnosti nakonec budeme jen snít.

Ptejme se, kam nyní zmizela třeba americká tradice sociálně kritického písemnictví, obecně obsahující tézi, že americká demokracie je sice podrobena zkoušce, ale Američané z ní vyjdou vítězně. Již tehdy se někteří obávali, že industrializace přinese vulgarizaci kultury, ztrátu lidské důstojnosti člověka u stroje, dokonce hledali souvislosti mezi novým vývojem a korupcí ve vládě. Viděli, jak se hroutí pod náporem nových sil americký puritanismus, který do té doby zachovával americkému občanovi jeho individualitu.

Před půl stoletím publikoval předseda zahraničního výboru kongresu USA, senátor W. Fullbright zajímavé názory, nastiňující důvody vykročení USA na dnešní cestu:

„Amerika je jedním z nejšťastnějších národních společenství díky území obdařenému bohatstvím, díky výhodě sto let poměrně klidného vývoje, má různorodé a nadané obyvatelstvo obdařené skvělými institucemi, pružně se přizpůsobujícími měnícímu se světu“.

Konstatuje, že všech těchto výhod Amerika sice náležitě využila, ale také dospěla k velkému okamžiku, kdy je velký národ a může ztratit svůj smysl pro rozměry toho, co se přesně vejde do rozsahu její moci, a co tuto moc přesahuje. Je si vědom i toho, že jiné velké národy po dosažení toho kritického bodu přehnaly své nároky a přepětím sil nastal posléze ústup a pád. A pokračuje:

„Příčiny toho chorobného jevu nejsou úplně jasné, jeho opakování je dáno jednou z obdob historie: Moc začíná sama sebe směšovat s ctností – a velký národ si zvlášť snadno osvojí představu, že jeho moc je znamením Boží přízně, která mu ukládá vůči ostatním národům zvláštní odpovědnost učinit je bohatšími, šťastnějšími a moudřejšími, přetvořit je k vlastnímu zářnému obrazu. Moc sama sebe zaměňuje s ctností a má sklon pokládat se za všemocnou a snadno dochází k přesvědčení, že má nejen prostředky, ale i povinnost konat dílo Boží. Pán by si vás přece nevolil za svého zástupce, aby vám potom odepřel meč k vykonávání Jeho vůle“.

Tuto honbu za mocí pak Fullbrigt působivě nazval „pýchou moci“, jejímž konečným výsledkem je přesvědčení, že konečnou prověrkou nadřazenosti je síla, a když některý stát ukáže, že má silnější armádu, zároveň dokazuje, že jeho lid, jeho instituce a zásady jsou lepší a koneckonců má lepší civilizaci.

Myšlenky půlstoletí staré by měly vnímavým lidem současnosti ukázat, jak dalece se USA, ale možná i další velmoci vymanily ze sevření „pýchy moci“.

Těžké úkoly pro Rusko i pro celý svět

Mluvíme-li o Rusku, jeho modernizaci či transformaci, je třeba mít vždy na paměti jeho specifiku (Tak velká země a tak velký národ ji prostě mít musí. Aneb – Rus nikdy nebude myslet úplně stejně jako Evropan nebo Američan. A doufejme, že ani ne jako Číňan) :

  • Rusko, to jsou vzdálenosti; proto je velkým problémem dopravní infrastruktura.
  • Ukotvení moci novou administrativou musí být konstruktivní.
  • Přechod k demokratickým metodám správy a řízení nemůže být skokový, a rozhodně ne v první fázi převzetí moci.
  • Složení populace: Rusko je mnohonárodní, mnohonáboženské; problémem vždy bude dorozumívací jazyk, písmo, nacionalismus a tolerance náboženská i politická.
  • Energetické toky mají mimořádný význam; musí být zasíťovány a propojeny jako prvořadý úkol.
  • Migrace pracovní síly; lze ji ovlivnit ekonomickými faktory nebo násilím (kolonizace Sibiře).
  • Změny musí mít koncepci; koncepce v rukou elitní skupiny ale často směřuje k brutálnímu způsobu prosazení.
  • Vnější i vnitřní stabilita; v Rusku je vždy garantována armádou, výkonnou policií a zpravodajskou službou.

Většinou dnes již víme, jak se mocným tohoto světa daří prosazovat cíle a jaké jsou. A také víme, že současné výsledky lapidárně řečeno nic moc. Na hraně krize, na hraně války, na hraně sebezničení celého lidstva.

Dovolte mi využít amerického daru vše zjednodušit a o to lépe pochopit. Hrozí-li konflikt, specifikoval ty otázky s tím spojené britský spisovatel Huxley, později žijící v USA asi takto (podtrhuji, že tak viděl otázky pro Ameriku):

  1. Který národ je nejlepší?
  2. Které náboženství je nejlepší?
  3. Která politická teorie je nejlepší?
  4. Která forma vlády je nejlepší?
  5. Proč jsou ostatní národy tak hloupé a zlé?
  6. Proč nejsou s to pochopit, jak dobří a rozumní jsme my?
  7. Proč se protiví našemu blahodárnému úsilí podřídit je naší kontrole a učinit je takovými, jako jsme my?

Dávám k posouzení, zda by se měl s těmi otázkami vyrovnat i současný vládce Ruska. Myslím si ovšem, že Putin to tak dělá. A také se domnívám, že tak je nutno vnímat úkoly Ruska – a Putina – jako supervelmoci. Putina pak jako prezidenta, součásti prezidentského systému moci. Podtrhuji, nemluvme o úloze osvíceného monarchy či diktátora. Vzápětí bychom totiž zabředli do otázky, jaký že je dnes vlastně charakter presidentské moci v USA. Museli bychom pak mluvit i o pokusu o presidentskou dynastii nebo o policejním charakteru státu. Zmiňuji se, ale zatím tomu nevěřím. Věřme té Americe, co jiného nám zbývá?

K řešení budou v současnosti zřejmě tyto úkoly:

  • Globalizace
  • Islám
  • Členství v EU
  • Členství v NATO; spolupráce
  • Demokracie a morálka
  • Historické postavení
  • Rusko jako spojenec USA
  • Protiraketová obrana
  • Rozvoj Sibiře (+ kolonizace)
  • Terorismus
  • Lokální konflikty
  • Euroasijský svaz
  • Dálný Východ
  • Střední Asie
  • Balkán, Černé moře, Kavkazská oblast, Kaspik

Z tohoto plyne, že být americkým presidentem, jsem ve velkém klidu. Jsou to obrovské úkoly. Být Evropanem znamená spíše hledat cestu, jak na řešení těch otázek profitovat, dostat se z vleklé krize, zajistit sociálně ekonomickou homogenizaci EU a efektivně ji evropskými silami pak bránit (včetně ochrany před nekvalifikovanou migrací). To je ovšem již jen krůček od kvality kádrů EU i jejích členských zemí. Opět – nechci si hrát na vševěda – ale nevidím nového Churchilla, ani de Gaulla a co mne dost mrzí, ani nového Roosevelta. Jsme tak u významu osobnosti.

Dovolte mi ještě jeden historický exkurz: Francouzský historik Michelet se podrobně vyjádřil k postavě kardinála Richelieua, který jako katolík bojoval se šlechtou hugenotskou, katolickou i Habsburky, což ho zavedlo do konfliktů v Itálii, ke spojenectví se Švédy (1631), do války proti Španělům. Nazval jej geniálním taškářem, který vytvořil nicotnou evropskou rovnováhu mrtvol… A mluví o něm jako o bytosti s pevnou a vyhraněnou inteligencí, skvělou, ale s jakýmsi zlověstným jasem. Mluví o něm jako o osobě plné kontrastů, tvrdé i pružné, ucelené i zlomené. A ptá se, jakými silami musel být hněten, formován i deformován, spíše zpřerážen než se z toho stalo něco nového, co se přiblíží – a pak vše pokácí. Velký kariérista, prohnaný mnich, kterého když vyhodili dveřmi, vracel se oknem.

Výsledkem kardinálových snah bylo, že po třicetileté válce se Francie stala Velkou a Německo byo  rozdrobeno na desítky státečků…aby jednoho dne zamířily k revolucím. A Rusko, podle Micheleta Říše tajemství a mlčení – o 150 let později uvítalo pád Bastily.

Bude se Putin „stalinizovat“?

Otázkou číslo 1 tedy je: Byl po revoluci v r. 1917 Stalin osobou nejpovolanější pro zajištění změn v Rusku? Stalin se těšil plné Leninově důvěře, i když se stále častěji musel utkávat s „démonem revoluce“ Trockým. Ústřední úkol – předat následovníkům „Moderní Rusko“ – splnil. Ubránil je i „proti všem“. Vrátil jej na piedestal supervelmoci.

Byl připraven uznat poválečnou úlohu USA jako první světové velmoci. (Možná výměnou za americké úvěry a rozhodně výměnou za vyklizení velmocenských pozic Británií). Stal se spolutvůrcem stability Evropy na nejméně 50 let. Přetvořil Sovětský svaz na vojenskou velmoc.

A byl také spoluautorem vzestupu Číny

Otázka číslo 2: Je Putin osobou nejpovolanější k obnovení velmocenského postavení Ruska? Pokud ano, jsou jím zvolené metody správné? A pokud ne, v čem jsou chybné?

Vladimír Putin je bývalý ostřílený pracovník rozvědky. Má dar pro získávání konstruktivních informací. Asketa.

Odhalil nebezpečí „virtuální války“. Její projevy jako obdoby různých politických „Jar“ či „Majdanů“ poznal a neutralizuje je na hraně demokratických metod. Využívá i prostředků bojovné propagandy.

U občanů své země má nejvyšší popularitu. Je spolutvůrcem Euroasijského svazu. Postupně elimnuje destabilizační působení oligarchů. Je spoluautorem hospodářské stabilizace Ruska. Zasadil se o vybudování moderních obranných sil Ruska. Snaží se vystupovat jako spolehlivý mezinárodní partner.

Myslím si tedy, že otázka není, zda se Putin „stalinizuje“, ale jaké metody volí a volit bude. Mluví jasněji než americký president a vůči EU je stále připraven být mnohem vstřícnější než Amerika.

Putin je tvůrčím fenoménem doby. Uznat to znamená vyhnout se ničivému konfliktu světa. Jeho metody jsou přiměřené, ne stalinské. Stojí za to brát ho vážně. Musíme proto vyvinout úsilí, aby USA a Rusko opět pravidelně sedávaly u jednacího stolu. Jinak je hrozící katastrofa příliš velká.

Na závěr ještě slova Z. Brzezinského, která již nejsou tak agresivní jako v předchozích jeho publikacích:

„Americká moc ve spojení s dynamikou americké společnosti by mohla postupně vytvářet celosvětové společenství, které bude sdílet společné zájmy. Pokud však Amerika použije svou moc nesprávně a obě tendence budou ve vzájemném sporu, může nastat světový chaos, ve kterém Spojeným státům připadne role nenáviděného nepřítele.“

Pak nezbývá než se trvale ptát: Kdo jsme, co chceme a kam směřujeme….

11. května 2015

 

 

 

 

0 0 hlasy
Hodnocení článku
Platby

Líbil se vám článek?
Přispějte, prosím, redakci OM na č. ú. 2900618307/2010, nebo přes následující QR kódy.

QR platba 50 Kč

QR platba 50 Kč

QR platba 100 Kč

QR platba 100 Kč

Odebírat
Upozornit na
58 Komentáře
nejstarší
nejnovější nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
View all comments
Hox
Hox
4. 6. 2015 19:48

Článkem se jako červená niť line nevyřčené a nezodpovězené „Who is mister Putin“, typické pro západní chápání Ruska. A ve stereotypech západního myšlení to skutečně pochopit asi nejde, minimálně na Západě otázka „who is mister Putin“ zní dodnes. Vtip je v tom že nevyjít za rámky biblické (západní) koncepce globalizace (a stereotypů myšlení) a nevzít v úvahu alternativní koncepci globalizaci a to, že Rusko není stát, ale civilizace pochopit nelze… Pro západní kolektivní vědomí je tak Putin nový, vněsystémový faktor, se kterým se zatím nesetkalo a pro nehož nemá potřebné „kolonky“.

abx
abx
4. 6. 2015 20:17

Hox, slabo egregujete
1. Lenin
2. Stalin
3. Putin

Hox
Hox
4. 6. 2015 20:21

abx napsal

Hox, slabo egregujete
1. Lenin
2. Stalin
3. Putin

Nechápu. V čem se „slabé egregování“ konkrétně projevuje?

hudryper
hudryper
4. 6. 2015 20:59

Vážený Miloši , jsem opravdu potěšen,žes našel cestu mezi autory OM. Zdejší čtenáři se s Tebou dnes setkávají prvně a nepochybuji o tom,že s velkým zájmem budou očekávat Tvá další dílka. Já si dovolím prozradit čtenářům v zájmu vysvětlení Tvých velmi dobře promyšlených a formulovaných názorů, klíčové oblasti Tvého studia a velmi záslužné práce.Ing. Miloš Hodač přeložil z ruštiny do češtiny knihy : Maršál Žukov , Andrey Gromyko a právě vyšlou knihu J.V.Stalin. Všechna tři díla jsou z rodu objemnějších knih okolo 500 stran,umožňují doslova pokročilé studium Sovětského Svazu na osudech jeho nejznámějších protagonistů a dovolují do určité míry vidět… Číst vice »

abx
abx
4. 6. 2015 21:00

Hox, who is mister Putin, to je spravne polozena otazka. spravne polozena otazka je polovicou spravnej odpovede…

Velekněz Ratata
Velekněz Ratata
5. 6. 2015 4:04

Hluboce smekám před autorem a jeho schopností (nezplošťující) syntézy v širokém záběru. Z první mě napadá: co z toho tedy rezultuje pro ČR. Ono to vlastně v článku je: Pozice US vlezdoprdelky je neperspektivní. Ne jenom nehezká atd., není to hlavně k ničemu nám ani (té potenciálně lepší) Americe. Pro Rusko nejsme předmět touhy. Už Stalin si nás rád vzal a nechal, jako celou SVE, ale nakonec by se obešel i bez nás, a to platí pořád. Putin nečeká na to, že ho budeme milovat a upínat se k dubisku. Nejlíp z toho vychází Zeman, který při všech výhradách se… Číst vice »

fajt
5. 6. 2015 5:19

ani Putin se neubránil americkému syndromu, tedy potřebě mít američany za partnery skoro za každou cenu, i když ti o to evidentně nestáli a nestojí a dokonce se celou dobu snaží Rusko ( sovětský svaz ) poškodit – ale to byla vlastnost všech ruských ( sovětských) prezidentů, kteří se spojenými státy drželi vždy pro Rusko nevýhodné dohody ( krom Gorbačova, který už přímo pracoval ve prospěch spojených státu a těžko ho nazvat, ve významu slova, sovětským prezidentem ) – na obranu je třeba říci, že tento trend vyšel už od Stalina, který ujednání se spojenými státy vždy dodržel , i… Číst vice »

PPK
PPK
5. 6. 2015 5:34

Pokud by autor dal na rady jiných a svou práci nazval „Who is Mr. Putin?“, pak by to už byl imho dokonalý peroutkovský článek podle všech pravidel dikce F.P. z konce 30. let minulého století. Článek, který sice nikoho neurazí, ale ani neodpoví na základní otázku dnešní doby. Otázku správnosti politiky nikoliv Ruska, ale naopak správnosti politiky vztahů USA, Británie a západní Evropy – vůči Rusku. Ostatně, co vlastně jsou a do jaké míry jsou správné, ty autorem dané do úvozovek „společné euroatlantické hodnoty“? Že by snad nějaký novodobý euroatlantický US-trockismus? Neměla by si proto zejména sama Evropa řešit své… Číst vice »

Béda
5. 6. 2015 6:35

Vynikající Hájkův článek s břitkou ironií: http://protiproud.parlamentnilisty.cz/

Obří objev i skandál: Neznámá hra „Dojíždění“ měla tento týden světovou premiéru. Zaorálek otřásl Moskvou. Z kulhání je plazení. Ruský velvyslanec nesmí v Bruselu do kantýny

Sio
Sio
5. 6. 2015 6:43

Putin dělá politiku. Chytrou politiku, jako dříve Stalin. Ne nějakouhloupou zkostnatělo „hru na velmoc“. Ví, že použití síly Rusku škodí, i když někdy je nezbytné.

fajt
5. 6. 2015 8:19

Béda napsal

http://www.prvnizpravy.cz/zpravy/zpravy/pozada-putin-o-mandat-k-pouziti-vojenske-sily/

pokud je mi známo, tak po vraždě Mozgového morálka a bojové nadšení u opolčenců padly dost na hubu, Donbas možná nakonec budou muset zachraňovat regulérní ruské jednotky …a nebo Novorossii Kreml přenechá Porošenkovi a pravému sektoru, který nakonec nebude ctít žádné hranice . ..

Béda
5. 6. 2015 8:44

Páá kolona „demokratů“ hájící vazalsví a kolonialismus vlastní země opět v akci: http://www.hlavnespravy.sk/piata-kolona-opat-protestuje-blaha-ziada-psychiatra/628515

martin bareš
martin bareš
5. 6. 2015 9:10

Skvělý článek.
Ač jako amatér o něčem pochybuji, autorovi díky!!

Bety
Bety
5. 6. 2015 10:25

„Věřme té Americe, co jiného nám zbývá?“
Promiňte, ale tohle kulhá na obě nohy. Pokud bych měla někomu věřit, tak Amerika to rozhodně nebude. A Jelcin, předávající moc Putinovi s cílem, aby napravil jeho chyby? To si snad autor dělá srandu.

hudryper
hudryper
5. 6. 2015 10:48

Bety napsal A Jelcin, předávající moc Putinovi s cílem, aby napravil jeho chyby? To si snad autor dělá srandu. Autor si žádnou srandu nedělá. To jenom Vy,milá Bety,prvoplánově reagujete na informaci,která Vám připadá absurdní. Jenže svět je plný událostí,na něž vysvětlení v médiích nenaleznete. Jelcyn byl notorický alkoholik,ale nebyl hlupák,to by se ruským prezidentem nestal. V době,kdy si ještě zesměšňování své osoby nebyl schopen všimnout nechal sice demokraticky střílet z tanků na ruský parlament plný deputátů,ale poté,co se přesvědčil,že je na každém kroku západními „partnery“ zesměšňován (vzpomeňte na nezadržitelný řehot Clintona po podpisu smlouvy USA-Rusko) jejíž obsah zřejmě Jelcyn vůbec… Číst vice »

Béda
5. 6. 2015 11:23

Hudryper,

Jelcin s prominutím, byl bezskrupulózní technolog moci. Jeho vláda by se dala přirovnat k situaci, jako kdyby Stalin vydal SSSR Hitlerovi.

Béda
5. 6. 2015 11:25

Jelcin moc vyčachroval s Putinem za beztrestnost pro svoji mafiánskou rodinu. Nic víc bych v tom ze strany tohoto „politika“ s malým p nehledal.

abx
abx
5. 6. 2015 11:31

Za této situace, vzpomeňte, Jelcin naznačil následníka – a vymohl si také generální pardon pro sebe a svou rodinu. Tím následníkem byl Putin. Provázený Jelcinovou vírou, že to je on, kdo dá vše do pořádku. To je tragicky omyl clanku. Putina pretlacil magnat Berezovskij, ktory v tom case prepiteho Jelcina (Elzmann) uz absolutne ovladal. Putin bol dosadeny ako Mr. Nobody, nemal ziadne kontakty vo vysokej politike. Za jeho uradovania sa mala Ruska federácia rozpadnút na mnozstvo statov a oblasti ovladanych miestnymi a zahranicnymi oligarchami, najma tymi, ktori mali kontakty na Tel Aviv a Washington. Uz boli hotove aj mapy, vlajky,… Číst vice »

Hox
Hox
5. 6. 2015 11:53

copypaste odjinud: Budu se hlavně držet toho, co řekl o tomto Pjakin. Putin v r.1999 pracoval jako pomocník primátora Petrohradu Sobčaka, t.j. patřil ke křídlu Pitěrských, před jmenováním pracoval chvíli jako šéf ochranky Jelcina (tehdy byly 2 hlavní mocenské skupiny – moskevská „semja“ okolo Jelcina a petrohradský klan, pozn.). Situace v Moskvě a ve vládě byla taková, že moc ve státě vlastnila skupina 7 oligarchů, která se přikrývala věčně opilým Jelcinem. Tomuto klanu se říkalo „semja“(rodina). V tomto klanu byla hodně zaangažována i dcera Jelcina se svým manželem. K roku 1999 touto „rodinou“ Rusko už bylo zbaveno suverenity a byly… Číst vice »

Hox
Hox
5. 6. 2015 11:54

… Vzhledem k tomu, že Jelcinova „rodina“ měla největší „zásluhu“ na přípravě země k rozpadu, přikláním se spíše k verzi Pjakina, a to, že Putin byl vybrán jako „obětní beránek“. Dokonce Berezovský několikrát prohlásil, že Putin byl jeho největším životním omylem a nejhorším rozhodnutím. Čímž přiznal, že se v osobě Putina šeredně zmylil, a že ten nesplnil úlohu, která se od něho očekávala. Takže shrnu. Putin dostal zemi, která byla zbavena suverenity, bylo téměř všechno rozkradené, armáda nefungovala, zbraně sešrotované (ponorky, lodě, zastavena výroba). Národ byl v naprosto nesvépravném postavení – měsíce až roky se nevypláceli mzdy, důchody, soc. dávky,… Číst vice »

Béda
5. 6. 2015 12:05
Béda
5. 6. 2015 12:07

Omlouvám se, klávesnice mi vynechává písmena. Nedaří se mi to rozchodit.

fajt
5. 6. 2015 12:32

chvilková alkoholická záchvatová škodolibost…a vot, vybral ze svého týmu jediného abstinenta, ostatní ho mezitím stačili pourážet a chovali se k němu jako jeho žena, tedy měli ho nepokrytě za duraka a jeho prezidentská rozhodnutí ze švýcarských lázní už prostě ignorovali – jestli tomu opravdu bylo tak, v tom případě v Rusku není žádný spolehlivý mechanismus ( a nic není pod kontrolou) , který by nemohl nakonec fungovat i obráceně, že. ..)

peter.
5. 6. 2015 12:34

Otázka na diskusiu -Ako by dopadlo referendum o tom či sa má ČR stať ďalším spolkovým štátom SRN s tým,že by boli dôchodky a platy štátnych zamestnancov dorovnané na nemeckú úroveň ?
http://horakmartin.blog.idnes.cz/c/436668/Trikrat-vetsi.html

Béda
5. 6. 2015 13:06

Peter,

Vy si myslíte, že se Němci načisto pomátli? Oni nepotřebují rovnocennou spolkovou zemi, navíc slovanskou, kterou by sanovali, ale KOLONII. Proč by to dělali? Anebo jde o „účet bez hostinského“ = referendum jenom pro referendum? Otázka tudíž postrádá racionální základ. Snad jenom že by šlo o propagandistický trik, který má a cíl ukázat úplatnost slovanského národa.

peter.
5. 6. 2015 13:21

Béda napsal

Peter,

Vy si myslíte, že se Němci načisto pomátli? Oni nepotřebují rovnocennou spolkovou zemi, navíc slovanskou, kterou by sanovali,ale KOLONII. Proč by to dělali? Anebo jde o „účet bez hostinského“ = referendum jenom pro referendum? Otázka tudíž postrádá racionální základ. Snad jenom že by šlo o propagandistický trik, který má a cíl ukázat úplatnost slovanského národa.

Béda:
Začiatok môjho odkazu znie :Ako by dopadlo referendum(teda hypotetická otázka).Nie je to o tom,čo si myslím ja.

Béda
5. 6. 2015 14:23

Metody, jichž použil portál Bellingcat pro zkoumání družicových fotografií předložených Ruskem na potvrzení své verze katastrofy MH17, neobstojí před žádnou kritikou, prohlásil v interview pro časopis Der Spiegel odborník pro soudní fotografii z Hamburku Jens Kriese.

http://cz.sputniknews.com/nazory/20150605/513549.html

Béda
5. 6. 2015 14:24

Ukrajina prestala vyplácať sociálne dávky dôchodcom, veteránom 2.svetovej vojny, osobám so zdravotným postihnutím a likvidátorom černobyľskej katastrofy na základe decembrového zákona o stabilizácii finančnej situácie štátu. Ten zahŕňa prakticky všetky sociálne zvýhodnené skupiny, bez definície mechanizmu o poskytovaní cielenej pomoci nízkopríjmovým vrstvám. Kyjev anuloval výhody a finančné benefity pre bývalých väzňov nacistických koncentračných táborov a držiteľov niektorých sovietskych titulov, v oblasti dopravy a zdravotnej starostlivosti. Kompenzácie pre rodiny s deťmi žijúce v oblastiach, ktoré sú kontaminované žiarením z černobyľskej havárie, už ďalej vyplácané nebudú. Parlamentná opozícia sa domnieva, že úrad generálneho prokurátora by mal začať vyšetrovanie proti premiérovi Arsenijovi Jaceňjukovi,… Číst vice »

Béda
5. 6. 2015 14:26

http://www.nwoo.org/2015/06/05/na-ukrajine-byla-zmarena-mobilizace/

Pátá vlna mobilizace v západních regionech Ukrajiny zkrachovala. Jen ve Lvovské oblasti ministerstvo obrany hovoří o 10ti tisících dezertérů. Podle informací vojenského komisaře lvovského regionu Mykoly Sadovského v západní části země se na vojenské úřady dostavila méně než polovina rekrutů.

Béda
5. 6. 2015 16:13

Analýza: http://www.isstras.eu/cs/2015/06/03/valka-rf-s-nato-je-mozna/

Konstantin Sivkov, doktor vojenských věd, prezident Akademie pro záležitosti geopolitiky, považuje válečný konflikt mezi USA a Ruskou federací za možný. Konflikt, který by rozpoutalo NATO, resp. USA, by se ale podle něj neodehrával v modelech II. světové války, ale měl by novodobé formy, a to včetně možné aplikace jaderných zbraní.

Irena
5. 6. 2015 16:53

„“Třetí americký president Jefferson vytvořil koncem 18. století filosofickou koncepci hospodářské, sociální a společenské struktury Spojených států jako dobrovolného sdružení jedinců, svobodných středních rolníků a drobných živnostníků, kteří spolu budou vždy družně žít a v přátelském duchu zdravě navzájem soutěžit, „“ To jako, když si napřed zdravě zasoutěžili o ta území s původním obyvatelstvem, které vyvraždili, tak se rozhodli, že budou žít družně, ….. nebo že budou družně okrádat zbytek světa? Ty naše americké „naděje“. Nebo tohle: Který národ je nejlepší? Které náboženství je nejlepší? Která politická teorie je nejlepší? Která forma vlády je nejlepší? Proč jsou ostatní národy tak… Číst vice »

Sio
Sio
5. 6. 2015 19:16

Béda napsal

http://www.nwoo.org/2015/06/05/plany-zapadniho-sveta-na-provedeni-informacnich-valek/

Docela se divím, že i tady na OM jsou lidi, kteří nechápou, co je to bezstrukturní řízení.

Béda
5. 6. 2015 19:48

Sio,

o kom, o čem to mluvíte? To se teď pod každým článkem budeme bavit o té vaší nové teorii?

fajt
5. 6. 2015 19:56

http://www.novinky.cz/zahranicni/blizky-a-stredni-vychod/371553-v-irackem-vezeni-zemrel-tarik-aziz.html -velmi zajímavá figura, jedni ho maj za zrádce, druzí za zachránce, ve vězení byl, ale v podstatě i nebyl, američany odsouzen, ale přitom jim do posledních dnů poskytoval poradenství – jediné co nesměl byla konsolidace jeho rodné země, tady byli okupanti velmi nesmlouvaví. ..

Sio
Sio
5. 6. 2015 21:03

Béda napsal

Sio,

o kom, o čem to mluvíte? To se teď pod každým článkem budeme bavit o té vaší nové teorii?

Bédo, o vás to zrovna nebylo. Ale není to moje teorie. Prostě jen mě napadlo, jak do toho ten článek hezky zapadá. Nutil jsem snad někoho k reakci? Dotkl jsem se vás nějak?

Alena
Alena
6. 6. 2015 10:08

Tak velká země jako je Rusko potřebuje vědomí, že v jejím čele stojí člověk na správném místě. Ve skutečnosti těch Putinů- kvalitních kádrů na nižších postech státní správy v Rusku musí být více. Samotný Putin by nic nezmohl, to je iluze. Zřejmě největší jeho předností je umění kompromisu a sjednocování různých názorových proudů v Rusku.
Za éry Jelcina téměř Rusko přestává existovat,hospodářství a státnost této země jsou rozvráceny. Vzdělanost a potenciál aspoň intelektuálních špiček ruské společnosti je s tímto hospodářským rozvratem v hlubokém rozporu, což nedokážu pochopit. Vnucují se pak různé konspirace jako operace Golgota apod.

abx
abx
6. 6. 2015 10:33

alena, Ceskoslovensko v roku 1989 takisto malo celkom slusnu intelektualnu elitu aj ked do iste miery naviazanu na KSC. tato bola pacifikovana a nezmohla sa na nic. obdobne v Rusku…

hudryper
hudryper
6. 6. 2015 12:00

Béda napsal To se teď pod každým článkem budeme bavit o té vaší nové teorii? Nikoliv, celou diskusi bude „moderovat“ Béda a opovažte se mu oponovat ! Diskuse na OM se staly jakýmsi sdruženým monologem několika vzdělanců. Obávám se,že právě toto je důvodem poklesu úrovně pod články OM. Po sérii vstupů do diskuse pod jedním jediným nickem už člověk opravdu nemá chuť něco napsat. Jakoby předem ztracené,zbytečné.. Navrhuji ,Stane, aby ke každému jednomu článku se jeden nick mohl vyjádřit nanejvýše 2x, pouze v případě opravy případné chyby ještě potřetí. To by se snad dalo programově zařídit,co říkáš ? Kde jsou… Číst vice »

Béda
6. 6. 2015 12:09

Sio napsal
Docela se divím, že i tady na OM jsou lidi, kteří nechápou, co je to bezstrukturní řízení.

hudryper,

Na toto jsem reagoval. To je podle vás nějaký přínos pro diskusi? To je argumentovaný konstruktivní vstup? Jinak, mějte se. „Troll“ odchází, abyste mohli diskutovat.

hudryper
hudryper
6. 6. 2015 12:45

Béda napsal „Troll“ odchází, abyste mohli diskutovat. Nevyhrožujte ,Bédo, zase jste si přisvojil něco,co nebylo určeno Vám osobně. Totiž funkci trolla. Takových reakcí ve jménu momentálního naštvání už tady na OM bylo habaděj. A nakonec se asi ukázalo,že tak tolerantní a trpělivé auditorium jako je zde,se tak hned na českém webu nenajde. Nemusíte odcházet, stačí jen když povolíte stisk a před vstupem do diskuse si sám sobě položíte a zodpovíte otázku :“ Chci upozornit na něco důležitého,co si hned tak někdo nenajde na síti sám? Neopakuji dokola všeobecné pravdy,neopakuji se často ? Nevlamávám se do otevřených dveří? “ Přeji Vám,… Číst vice »

Irena
6. 6. 2015 12:57

hudryper napsal
Navrhuji ,Stane, aby ke každému jednomu článku se jeden nick mohl vyjádřit nanejvýše 2x, pouze v případě opravy případné chyby ještě potřetí. To by se snad dalo programově zařídit,co říkáš ?

A takto si představujte diskusi…? Třikrát a dost? Tak tomu říkám omezování osobní svobody a lidských práv.

hudryper
hudryper
6. 6. 2015 13:24

Irena napsal
tomu říkám omezování osobní svobody a lidských práv.

IrenaCitovat

Lidská práva by neměla být privatizovatelná,paní Ireno.Mají jak aktivní,tak i pasívní formu a svoboda, jak známo končí tam,kde koliduje se svobodou druhých. I v ideální demokracii je společnost podřízená předpisům,zákonům,prostě pravidlům,na nichž se shodla většina. Tou nejsem já ani Vy.Očekávám další návrhy jak zlepšit úroveň diskusí alespoň tak,jaká tady existovala ještě před rokem.

orinoko
6. 6. 2015 13:27

Hmm … asi se nestačím vydivit do konce svého života. Jak hned každý bere všechno jakoby doslovně, bez spousty nevyřčeného za konkrétními grafickými symboly … Teď mi to připomíná jednu debatu v baru, kam často chodím. Tématem byl zákaz kouření v hospodách. Všichni kuřáci a hlavně personál nadávali, že to snad víc ani nešlo. Já jsem to poslouchal a neříkal jsem nic. A v tom někdo na mě: Co tomu říkáš ty? Jsi nekuřák, jak to vidíš? A když jsem odpověděl, tak bylo chvíli ticho. A pak se to zase spustilo. Povídám: „Vy myslíte, že ten zákon projde? V téhle… Číst vice »

orinoko
6. 6. 2015 13:39

Pokud jde o … řekněme regulaci … diskusí, tak debata už tu proběhla vícekrát. Kdysi jsem já osobně neměl rád odkazy, dneska to beru. OM i jako informační rozcestník.
Neškodí ani tu a tam vyvětrat konfliktně!! … šířící se informační sirovodík. Mně osobně jsou na hony / až záhony/ vzdáleny diskuse typu egregor , prediktor, dir-ektor, protože to je pro běžnou každodennost totálně zbytný sajrajt. Proto do toho prakticky nikdy nelezu.
Můj názor? V tuto chvíli bych nic nereguloval. Už bylo daleko hůře. A to víme velmi dobře.

Irena
6. 6. 2015 13:42

hudryper napsal
Lidská práva by neměla být privatizovatelná,paní Ireno.Mají jak aktivní,tak i pasívní formu a svoboda, jak známo končí tam,kde koliduje se svobodou druhých. I v ideální demokracii je společnost podřízená předpisům,zákonům,prostě pravidlům,na nichž se shodla většina. Tou nejsem já ani Vy.Očekávám další návrhy jak zlepšit úroveň diskusí alespoň tak,jaká tady existovala ještě před rokem.

Asi nedokážete vycítit nadsázku s lidskými právy, že? Ovšem omezení na tři příspěvky se opravdu nedá nazvat diskuzí. Je to blbost.