Kdo se v českém levicovém tisku zlobí na zrcadlo

@hudryper – díky za tipy, bohužel tu soused řádí s příklepovou vrtačkou a tak si to budu moci poslechnout teprve až definitivně skončí
@Gatta – máte pravdu, občas bývá něco tzv. „o fous“, aniž bychom to mohli nějak ovlivnit

Peter, děkuji za linky „syndrom-silicon-valley“ a „Čas bláznov, Čas umierania“. Zatím co k Baránkovu článku mohu říci jednoznačné Ano, pokud však jde o článek „Syndróm Silicon Valley“ a jeho výlučnou definici jako syndrom Aspergerův a zároveň syndrom „inženýrský“ a navíc i „umělecký“ – tak tam jsem ve značných rozpacích. To je na můj vkus od autorů až přílišná generalizace a zjednodušené spojení pojmů. Něco z toho totiž může být tvůrčí činností vysoce individuální a něco naopak nutně koordinovaným a organizovaným procesem. Vždyť dokonce i o umění víme, že to není jen individuální tvorba na základě „osvícení“, ale že i existuje umění jiné a na výsost kolektivní (např. film, divadlo, balet, symfonická interpretace), přičemž každé umění v sobě obsahuje jak stránku citově inspirační, tak i čistě řemeslnou, bez jejichž zvládnutí je výsledkem už jen trapná „performance“ typu exhibicí jistého českého multi-kulti pošuka s čepičkou, jehož jméno jsem už zapomněl. Uznávám však, že kriticky přemýšlet o tom všem je i tak užitečné.

Gatta – píšete-li, že „Ona i ta milovaná a milující rodina nakonec může zklamat“, tak tu možnost zajisté vyloučit možné není. U Vaší věty „I sám sebe člověk může úplně nečekaně zklamat“, bych však uvítal, kdybyste to možná nějak upřesnil, protože z takového názoru mi vychází už jen eventualita těžké deprese, přičemž je pak otázkou, co je její příčinou? Není to náhodou předchozí nezřízená sebedůvěra, přehnaná očekávání od reality a nedostatek pokory vůči neovlivnitelnému osudu, který je údělem všech? Anebo se mýlím? Víru v karmu ani v Boží mlýny totiž nemám, na to jsou mé životní zkušenosti příliš skeptické. Spíše se držím zásady, že hledá-li člověk někde pomocnou ruku, udělá nejlépe, když ji bude hledat především na konci své vlastní paže.

Gatta napsal
Je zajímavé, že to postihuje i lidi VŠ vzdělané, vysoce inteligentní a ve svém praktickém životě úspěšné.
Tedy při svém pohledu z hlediska principu „zachování schopnosti a předpokladů organizmu přežít“ to vidím jako sebezáchovnou reakci na jakousi mozkovou nedostatečnost zvládnout nejistotu okolního světa a vlastního života v něm.
Ano – někoho pro jeho postižení litovat je správný výchozí postoj, ale to neznamená, že si od něj nechám dělat na hlavu a že nemůže taky chyti nějakou zaslouženou po hubě.
PS
U postižení diagnostikovanou „mánií“ má také postižený skvělý pocit – a jeho okolí je z něj na přášky

Ano, pokud jde o IQ sociálních autistů a jejich touhu po úspěchu, to máte plnou pravdu. IQ občas u nich bývá až překvapivě vysoké, ale řekl bych, že také je překvapivě (řekněme) „velmi úzce specializované“. Snad proto najdeme tolik sociálních autistů mezi korupčníky, politiky, finančníky bank a pojišťoven, adrenalínovými pitomci a typickými „podvodníkateli“ (jak trefně říkává jeden z mých dobrých přátel). Také Váš postřeh o skvělém duševním pocitu sociálních autistů, pakliže se jim okolí podaří dostat do stavu „na prášky“, je imho do značné míry též trefa, i když zde bych možná podotkl, že to bývá i vlastnost lidí jinak celkem normálnějších, o čemž dobře vědí své – od problémových klientů – pracovníci manželských poraden.

Složitější věcí pak je, podle mého názoru, ten pojem pocitu životního úspěchu a paradoxní inklinace některých dlouho úspěšných šéfů firem, lidí s nadprůměrným EQ, kteří jednoho dne ve svém životě pak náhle zjišťují, že většinu času do té doby prožili vlastně nadarmo a prázdně – a uchylují se např. k metafyzice, k náboženstvím a někteří i k poctivě míněné charitě. Nejsem si tím sice jist, ale myslím si, že ale i tak jen ucpávají pouze ty nejmenší díry pomyslného dna lodi své duše a točí se zas jen v emocionálním kruhu, hledajíce východisko k určité vlastní duševní vyrovnanosti. Ale tyto lidi považuji spíše za výjimky v jejich sociální množině. Výjimky lidí, kteří ještě mají naději, že alespoň u svých nejbližších důvěru a lásku neztratili, protože opravdové zázemí najde člověk jen ve své rodině.

Gatta napsal
Věřit znamená o věci nepochybovat, tedy o ní ani nepřemýšlet mimo vymezené dogma a již předem slepě odmítat jakoukoli pochybnost.

Ano, každá dogmatická víra je jednoduchou a proto i snadno pochopitelnou odpovědí na často velmi složitá témata a z nich vyplývající složité otázky. Je to svým způsobem nejen společenská, ale přímo lékařská diagnóza IQ a EQ dotyčných jedinců. Přesněji řečeno – diagnóza určitého sociálního autismu. Diagnóza věčného zmatku v hlavě, který uklidní jen pevná víra postižených v něco, i kdyby to jejich „něco“ – bylo v realitě života naprostý nesmysl nebo dokonce amorální fenomén.

Asi to bude pravda, jestliže odborníci o sociálním autismu tvrdí, že jde o diagnózu celoživotní a neléčitelnou. Diagnózu, která podobně jako Alzheimerova nemoc, v mnoha případech zatěžuje víc to okolí pacientů, než je samotné a snad proto nám psychologové a psychiatři občas radí, abychom vůči těmto autistům měli sice soucit, ale pak jsme se už raději snažili klidit dál od nich.

Nicméně je pravda, že jde-li o sociální autisty v profesi internetových trollů, prosazujících nám nepřijatelné různé (a nejen ty „evropské“) a pro nás asociální hovnoty, tam asi jedinou možností bude, tématicky ty trolly odkazovat do příslušných nelibě vonících končin a sami tam za nimi už dál myšlenkově nechodit.

Bohužel, sociální autisté nevědí, že pro nás normálnější lidi to občas vůbec není lehké právě kvůli tomu našemu soucitu a tak trochu i kvůli naší bláhové naději, že bychom je z jejich bludů mohli časem možná nějak vyléčit. Ale jak zkušenost klasiků praví – je to marné, je to marné, je to marné.