Spojenci nam zakazali připominat si Mnichov?

re Admirál: i samostatné státy mohou velice dobře spolupracovat.
Řekl bych, že nejen státy a území bývalého RU jsou k tomu „odsouzeny“…
Ano, není to zlá myšlenka.
Aby ale aby to „uvařené“ bylo výživné, chutné a k něčemu, musí být lidé připraveni dát něco solidního do „společného kotlíku“, a měli/y by „držet vařečku i kořenku“ rukou společnou a nerozdílnou….
A tedy i ty státy – země musí být nejprve zase alespoň trochu „jejich“…
Nezbývá, nežli v těchto státech zburcovat nová „národní obrození“, tvořivost a hrdost na dostatek vlastních nápadů a pilné práce KU SPOLEČNÉMU PROSPĚCHU.
Ba co více: kdyby se dařilo, to by pak byla „jiná Evropa“ – na solidnějším – uvědoměleji SDÍLENÉM základě…
Snad lepším než: „Druhé housle“, Evdard Valenta, ELK, 1943…
PS: ta krásná, obětavá spolupráce těch různých lidí , společně sdílená víra i realistický obrázek „tehdejší Afriky“ a „ochoty pomoci od představitelů „kolonialistických zemí“ – už jen to stojí za přečtení této nejednoduché knihy… napsané a vydané v nejednoduché době…

Češi a Moravané minimálně jsou také „nemigračními“, dlouhodobě usedlými národy. Lze očekávat, že „coventrizace“ Prahy, Olomouce a cílené vypálení Ostravských hutí a šachet by mělo značně psychologicky devastační dopady na morálku obyvatel… Nechci tehdejšímu obyvatelstvu ČSR křivdit, ale ono usilovalo o co nejlepší ŽIVOT ne o VÁLKU A SMRT… Možná dost naivně si plánovalo ale také s plným nasazením budovalo SVOU republiku po staletích porobení a silných omezení i v dokonávající c.k. monarchii…
Tak jako každý dům není jen majetkem konkrétní rodiny, jednotlivce/ců, je i součástí celé vsi, města.
Tak také ČSR přes zjevnou snahu o až pedantskou dokonalost poněkud přehlížela, že je součástí jakési Středí Evropy v JAKÉSI době se snahami Jakýchsi politických struktur s prvními příznaky „globalizace“ (kapitál nadnárodních rodů amerikanizací ztrácel „nacionálnost“ a vazby na konkrétní státy které již tehdy omezovaly bezohlednost jít POUZE ZA ZISKEM….za každou cenu).
ČSR i její politická reprezentace byla jáká byla, měla chyby, ale i OMEZENÉ MOŽNOSTI TOTO OVLIVŇOVAT.
zde ale hluboce oceňuji s velkou úctou roli tehdejší umělecké elity (k. Čapek,J. Werich+ Voskovec aj.) v tehdejší de facto INFORMAČNĚ PSYCHOLOGICKÉ VÁLCE PROTI HITLEROVCŮM.
To že „západní mocnosti“ tehdy „směnili“pokrytecky, neprofesionálně a zcela nesmyslně zemi (stát), který ZACHRAŇOVAL SKUTEČNÉ UPRCHLÍKY té doby je také to, na co nejspíše dnešní „elity“ chtějí zapomenout. Stokrát hanba jim na věky!
Naproti tomu hrdost Čechů. Moravanů, Slezanů, Slováků i hrstky slušných „Českých Němců“ na jejich tehdejší pokrokový stát- v reakční a idiotsky stagnující Evropě vyděšené pozitivy SSSR (všimněte si prosím zde obdoby s dnešním stavem a konáním RF) byla a je oprávněná! A hrdé a sebevědomé merdia, „elity“ nechtějí…

Anexe Rakouska a postoj Beckovského Polska (de facto polofašistického státu té doby) již dále neumožňovala úspěšnou obranu tehdejší ČSR, jterá byla svým protáhlým tvarem mnohem výhodnějším územím pro útok (oběma směry), nežli pro obranu. Zde naopak byly možnosti zásadně zhoršené. Srovnávání se Švýcarskem je neadekvátní, neb to je soustavou vysokohorských hřebenů a rel. dobře izolovatelných údolí, kde ani letectva té doby nemohla plně působit (drsné klima, mlhy, námrazy, složitá orientace, etc.). Dtto snadná narušitelnost dopravních spojů. Navíc význam Švýcarska byl z hlediska produkční ekonomiky, resp. průmyslu zcela jinde (průmysl ČSR byl vojensky nesrovnatelně vyspělejší a využitelnější, obyvatelstvo dostatečně vzdělané a schopné), etc. Co by Německo mělo z vzniku druhé „partyzánské Jugoslávie v Alpách“ – kde by nebyla při pomoci výsadky ani vyloučena propojitelnost skrze Alpy právě přes anektované Rakousko až do Dalmácie?? Jen rizika zavalení hlavních průchodů skrze Alpy a ztížení komunikace s fašistickou Itálií. V případě změny situace by pak právě takový „vysokohorský“ odboj mohl Němcům způsobit velké těžkosti a vázat elitní jednotky které potřebovali jinde. A do velehor musíte poslat bojovat vždy to nej.- tam je totiž základ – i jen přežít – něčím zcela zásadně odlišným…
Naproti tomu roviny Olomoucka, Polabí či Moravská brána – to prosím nelze srovnávat se Švýcarskem. Stejně tak pahorkatiny Jižních či východních Čech… Většina Českých, Slezských pohoří je snadno izolovatelná a tím je faktický odboj od počátku jasně časově omezen. To Slovensko je v rámci propojení Karpat a klimatu zcela něco jiného, tam min. v stř. horské části srovnávat se Švýcarskem alespoň částečně jde. Ale rozloha Alp je větší… a Švýcaři jsou de facto velehorským adaptovaným národem…

Ke snaze našich merdiálních slouhů „zapomenout na Mnichovů lze jen konstatovat, že se nelze divit…
Málokterý „mezinárodní akt“ byl v minulosti aktem takové podlosti, přetvářky, falše a hanby jako tato „Dohoda“…pohřbívající skutečnou M. a V. Dohodu…
I to kdo nám chtěl tehdy skutečně přes chování „Západních mocností“ (zbabělých, zkorumpovaných a slabošských koloniálních tyranií rozhodnutých si stj co stůj udržet své koloniální panství a nasměrovat Hitlerovské Německo ve svůj prospěch na Východ na SSSR) skutečně pomoci je příznačné (Jugoslávie, Rumunsko, SSSR)…
Prfo současné obludné lháře a chamtivé mocipány a jejich merdia je zcela nepřípustné, aby si národ připomínal DNY ZRADY a zároveň dny kdy spadly „Západu“ masky… I s ohledem na současné lži, propagandistickou válku proti RF a jiným „nepoddajným“ je to pro ně nepřípustné, abychom si připomínali, jak nás „Západní mocnosti“ zradily a použily jako hadr…
Ač nejsem stár, rád na to téma s mládeži a dětmi mluvím a snažím se tak narušovat hegemonii demagogických účelových ohlupujících lží současnosti.
E. Beneš byl mj. velice dobrý „prognostik“, „analytik“ a vyhodnotil věci s bezmála pětiletým předstihem naprosto správně.
Národ však musí konat sám, jen skutečné elity se poznají, protože nemusí vždy zachránit stát – ale nezrazují národ.
Připomínám, že chápu že pozice Čechů a Slováků v tehdjším státě byly poněkud rozdílné, očekávání dost odlišná. Ale ČSR byla obrovským úspěchem mj. i vyjednávacích schopnosti nejen TGM ale i EB v zahraničí a logicky byla produktem doby a maximem možného, s chybami i „časovanými minami“… Oba „zasloužilí tvůrci“ si toho byli vědomi, co nemohli zcela předpokládat, ovlivnit bylo konání mocností a fanatismus hitlerovců odhodlaných zničit a použít jako totální zbraň i svůj vlastní národ.

Své k Mnichovu jsem napsal v diskusi k minulému článku o Návratu studené války
http://outsidermedia.cz/p-c-roberts-vratte-nam-studenou-valku/?show=comments
Obávám se, že i když rozhodnutí prezidenta Beneše a vlády poškodilo hodně jak národ tak jeho skutečné elity, nic jiného udělat nemohl, nechtěl li národ vystavit riziku vyhlazení.
Všem doporučuji Viléma Bufku a jeho „Bombardér T- 2990 se odmlčel“ který výrazně překonává všechny knihy na toto téma napsané například F.Fajtlem. Vlastníme v rodině vydání z r. 1968.
Měl jsem možnost promluvit s potomkem jednoho z letců, který o Fajtlovi až tak kladně zase nemluvil. Je to ovšem pravičák a dlouhodobě žil v Chile…
Všem bych chtěl doporučit zejména útlý „reportážní román“ V. Kubce !Letci jdou bojovat“, máme vydání z r. 1947 a divili by jste se jak zajímavě tam bylo psáno o pokrokových technologiích i pracovních přístupech které naši letci coby skuteční „uprchlíci za válkou“ oceňovali.
Pán peter: povstat proti agresi a násilí je nutné, ale vybrat si čas a způsob také. Naš oba národy bojovaly, to je hlavní. Opravdu ale nevěřím, že bychom v r. 1938-39 dosáhli změny postoje „Západních mocností“… A „Světová veřejnost“ se dost prezentovala neschopností zachránit Španělskou republiku.
Mnichov nezlomil náš národ, neb jsme byli SPROSTĚ A VYPOČÍTAVĚ, PODLE ZRAZENI.Naopak, pro mnohé to byla poslední kapka a důvod bojovat. Například takový M.Vild („rekordman“ v počtu nalétaných bojových hodin díky službě v pobřežním letectvu a hlídkami nad mořem) – to byl unikát stejně jako stihači Vašátko, Peřina či František… Zůstalo jich tam a v moři (hl. v Biskaji) cca 510, jen 311 bomb. peruť měla ztráty létajícího personálu cca 53 %. To vše svědčí spolu s boji u Tobruku či Sokolova o nasazení, statečnosti, obětavosti a odhodlanosti ČS vojáků.