Vernisáže na webu aneb Chvála nul a jedniček

Vernisáž jest slavnostní otevření či zahájení nějaké výstavy, na jejímž počátku bývá pronesen krátký úvodní projev a závěrem bývá menší či větší občerstvení. Je docela nepředstavitelné, že by jeden člověk mohl zavítat na všechny vernisáže v naší republice (třeba jen i kvůli tomu občerstvení), protože jich v jednom jediném dnu může proběhnout v různých místech třeba i dvacet. No a sledovat vernisáže probíhající někde jinde ve světě už prostě není v lidských silách, i kdyby to bylo přenášeno třeba přímým přenosem na nějakých webových stránkách. Můžu to sice zaregistrovat, ale prohlédnout si vystavená díla nelze časově přes kdovíjakou snahu zvládnout. Úplně stejné je to se slavnými mistry minulosti. Mám sice doma všelijaké obsáhlé dějiny výtvarna, ale když si zadám do vyhledávače nějaké proslulé jméno a vyskočí mi k prohlížení tisícovka a i více reprodukovaných obrazů jednoho každého výtvarníka, tak prostě nelze prohlédnout všechno. Teoreticky – kdybych prohlížel jeden obraz jednu minutu (zvětšoval, zmenšoval, zaměřil se na detaily…), tak na ty miliony výtvorů by nestačilo ani sto let.

Jindřich Chalupecký (výtečný teoretik umění) už v době reálného socialismu upozorňoval na problémy s umístěním té spousty nově vznikajících děl a kladl nerudovskou otázku: Kam s tím? Kam ta díla umístit? Galerie, muzea, výstavní síně jsou přeplněné. Stavět nové? To by musela být snad každá druhá budova v každém městě (i městysu) muzeem, galerií, výstavním sálem a parky přeplněné skulpturami.

V minulosti to bylo jednoduché, díla vznikala pouze na objednávku církve, šlechty a vznikající buržoasie, když nebyla objednávka, tož malířské a sochařské řemeslnické dílny nefungovaly, nepracovalo se, pouze se sháněla objednávka. A že by si někdo výtvarničil jen tak pro sebe, ze záliby, jako je tomu dnes, tož to dříve nepřipadalo v úvahu, barvy a mramor byly docela nákladnou záležitostí. Však také výrobci umění byli vysoce vážení a dobře honorovaní řemeslníci. Dnes to jsou šašci, komedianti a klauni v tom negativním a pejorativním slova smyslu.

Salvador Dalí to pro sebe vyřešil docela jednoduše – nechal si ke své poctě postavit obrovské muzeum, kde jsou shromážděna snad všechna jeho díla. Výstavními sály nás provází osobně (virtuálně) sám veliký Salvador překypující životem. Mohl si to dovolit, neboť byl světoznámým výtvarníkem a skutečně uměl to výtvarné řemeslo stejně dokonale jako staří renesanční mistři, bezproblémově by se i tehdy malováním dobře uživil. Sice za rok zvládl namalovat pouze tak dva tři obrazy, ale zato měl jistotu, že za to bude v dolarech zaplacena fantastická suma, patřil mezi nejlépe placené umělce tehdejšího světa. Choval se sice jako cvok, ale ty šokující bláznivosti v chování měl dobře promyšlené – televize a noviny s oblibou jeho výtržnosti a vylomeniny zveřejňovaly. Ovšem dělat cvoka kvůli popularitě a prachům? No jak kdo, že? Jeho naprosto řemeslně dokonalá díla patří do škatulky zvané surrealismus, a ten já nemusím, nějak mne surrealismus neoslovuje ani v literatuře. Akorát beru na milost ty jeho tekoucí hodiny (lívance?).

To mám raději dada. Dada je lidové, buranské, vulgární, kdežto surrealismus je sice také dada, ale už učesané, učené, profesorské, univerzitní, je to vykastrované dada bez špetky humoru a srandy, prostě kraviny, blbosti a pitominy tvářící se převelice vážně a důležitě, ale jsou to fakticky pouhé volovosti (voloviny a blbosti – Hoff). Já osobně považuji za dadaisty nejenom ty z Curychu a Paříže z let 1916, nýbrž mám širší záběr. Do historie dadaismu se určitě zapíší naši dnešní senátoři, tedy ne úplně všichni, ale většina to rozhodně bude. Můžeme k nim přiřadit i mnohé poslance parlamentu a mnohé šéfy nejenom Karlovy univerzity.

Čistočisté dada je i postmoderní filosofie. Už jenom fotoportréty postfilosofů ukazují na dadaisty výrazem obličeje, očí či vlasů. No a jejich myšlenky jsou superdada, tak třeba odmítají jako zvrácenost osvícenství a racionalitu, čímž vlastně odmítají existenci objektivní reality i existenci objektivních morálních hodnot. V jejich textech si přečteme absolutně bezobsažná sdělení bez začátku a konce. Samozřejmě logicky odmítají i nadřazenost rozumu. Dle Waltera Benjamina není cílem řítit se dál ve vlaku pokroku, ale naopak zatáhnout za záchrannou brzdu dějin. Jejich texty se čtou jako surrealistický dadaismus. Jsou to texty těchto pánů: Jacques Derrida, Jean-François Lyotard, Michel Foucault, Richard Rorty, Wolfgang Welsch, Peter Sloterdijk, Gilles Deleuze a jejich guruové Husserl a Heidegger. Zkuste se začíst do jejich textů, budete překvapeni, jsou lepší než texty Tristana Tzary, zakladatele dadaismu, se kterým hrával v Curychu v kavárnách šachy Vladimír I. Lenin. Holt se nudili, zatímco císařové (řízeni bankéři) řídili hépening zvaný I. světová válka, kde se francouzští, němečtí, ruští, čeští a italští dělníci a učitelé vzájemně zapichovali bajonety a stříleli po sobě ze zákopů. A to už ale srandovní dada holt není, že?

Prvními dadaisty jsou nicméně taoisté (Mistr Čuang) ze čtvrtého století před naším letopočtem. A copak François Rabelais (1483-1553) není dadaista? Je! A vynikající! (Břicho nemá uši a nedá se naplnit pěknými slovy.) No a takový Lucius Apuleius a jeho Proměny (Metamorfózy) překládané jako Zlatý osel je dada na druhou či na třetí nebo lépe na entou, a to je z prvního století po Kristu. Neodolám a uvedu několik vět z toho slavného románu. Zámožný a vzdělaný mladík Lucius se seznámí s čarodějnicí a ta mu prodá čarodějnickou létací mast. Ovšem Lucius se omylem natře jinou čarodějnickou mastí a promění se v osla. Toho ukradnou zloději, prodají ho, hrozí mu kastrace i porážka, musí ve mlýně pohánět žentour a také sloužit nemravným kněžím bohyně Kybelé, plus spousta drobnějších příběhů, kterými se Boccaccio nechal inspirovat v Dekameronu. Samozřejmě nemohu vynechat současného vynikajícího dadaistu – mého přítele Karla Hoffa s jeho dadarománem T+Ť.

Kam tedy ta nově dennodenně vznikající díla umístit? Snadné a jednoduché řešení – máme přece internet. Jindřich Chalupecký už nemusí mít obavy kam s tím, kam se umístí všechna výtvarná díla, všechny skulptury, veškerá literatura a všelijaká vědecká pojednání – vše pohltí internet a zpřístupní tak veškerá data zdarma všem, kdo projeví zájem. Jakmile by někdo chtěl zpoplatnit nějaká data např. fotografie, reprodukce obrazů a soch, knihy, divadelní představení, filmy, ale i vědecká pojednání atp., tož výsledkem chamtivosti je způsobení neexistence oněch dat, jsou sice na internetu, ale v podstatě nejsou, neexistují, nikdo si na ně totiž neklikne. Uživatel internetu přece nebude platit dvakrát. Hamižník si ona data může strčit do… ocelového nedobytného trezoru.

Do vyhledávače uvedu jméno výtvarníka a okamžitě si můžu začít prohlížet snad všechna jeho díla. Knihy o výtvarnu či všemožné dějiny umění mít v doma ve své vlastní knihovně postrádá smyslu. Navíc ve starších knihách jsou pouze černobílé reprodukce. Domácí knihovny akorát zabírají místo, však jsem také moji knihovnu přestěhoval do beden na půdu stodoly (to se myši pomějí), vždyť kteroukoliv knihu si můžu přečíst z obrazovky počítače, kde je čtení mnohem pohodlnější, můžu si zvětšit velikost písmen, nemusím obracet stránky, stačí klikat, holt je to mnohem komfortnější.

Nedávno vyměnil ministr kultury šéfa Národní knihovny v Klementinu. Jako študentík jsem kdysi byl v rámci exkurze v barokním sále oné knihovny, no, ohromující dojem, doklad vznešenosti a bohatství. Knihy psané na pergamenu, středověké glóby, staré tisky, které ovšem dnes už nikdo nečte. Proč taky, že? Dokonce dnes už nejsou potřebné ani veřejné knihovny. K zániku slavné antické společnosti přispěla největším dílem církev katolická, ta taky rušila školství a veřejné knihovny (papež v zastoupení pánaboha má vždy pravdu, nač školy a knihy), zakazovala divadla (samé nemorálnosti) a veřejné lázně (nahota a sexuální nepřístojnosti) a vodovody (člověk má dbát o duši a nikoliv o čistotu těla, tělo je hříšné, nač udržovat akvadukty).

Ta podobnost s dnešní realitou je ovšem nepatřičná, my máme lepší náhrady, přece umět číst a počítat není potřeba, máme internet, texty přečte místo nás PC, divadelní nemorálnosti a sexuální nepřístojnosti si můžeme promítat po večerech doma sedíce v křesle a popíjejíc víno, kořalku či nějaké jiné omamné prostředky. Ten rozdíl od dekadentní říše římské je nebetyčný, no ne? Nebo není?

Nač a proč umět číst, je to vůbec k něčemu? Být negramotným znamená vyrovnat se středověkým králům, císařům a šlechtě, ti ve většině nebývali gramotní, nato přece měli studované sluhy. Ani dobyvatel a likvidátor slavné říše Inků markýz Francisco Pizarro se neuměl podepsat, a co dokázal! Nač se cosi učit, mám přece meč, tudíž mám vždy pravdu. Dnes už meč nepotřebují, ani pravdu papeže, už mají mnohem silnější a účinnější prostředky – mají pod palcem televizi a tisk.

Jsem rovněž přesvědčen o tom, že navštěvovat dnes galerie a muzea taktéž postrádá smysl. Kdysi dávno jsem v Praze vždycky navštívil snad všechny existující galerie. V Drážďanech v galerii Zwinger jsem prohlížením proslavených obrazů strávil půl dne a byl jsem nadšený. Samozřejmě jsem měl v úmyslu navštívit i Ermitáž, Treťjakovskou galerii, Louvre, Prado, Uffizi, Sixtinskou kapli, Koloseum, Machu Picchu či Cuzco v Peru… Tato přání jsem si už ale nesplnil. A kdybych dnes měl možnost si je splnit, tož bych je nevyužil. Jako turista být utahaný chůzí, trpět žízní, platit nehorázné vstupné a třeba jako návštěvník v Sixtinské kapli stejně vidím houbelec. Není lepší sedět doma v křesle a pustit si filmové záběry, kde jsou k vidění nejenom celkové pohledy ale i detaily? Podobně to mám s hudbou. Na vstupenku či lístek na koncerty kde vystupuje Maria Calas, Anna Netrebko, Grigory Sokolov, Dmitri Hvorostovsky, Glenn Gould, Valentina Lisitsa či Ervin Nyiregyhazi… bych stejně neměl finance, a beztak je YouTube lepší, mohu přitom popíjet kafé a různě se protahovat, procvičovat svaly… a vidím a slyším mnohem víc než z třicáté řady hudební síně.

Na vernisáž přijde řekněme tak maximálně stovka milovníků výtvarna, ale prohlédnout si vernisáž na webstránkách mohou řádově tisícovky očí diváků. Umění a věda se přestěhovala na internet a ten samozřejmě zpřístupní i všelijaké volovosti. Třeba se tam dovíme, že Bezruč nenapsal Slezské písně, že mu rukopisy přišly anonymně poštou, že ani Shakespeare nesepsal slavné divadelní hry, alébrž to místo něho psal přítel yxz, dokonce ani Šolochov nesepsal Tichý Don, nýbrž mu kdosi ve vlaku potajmu předal balíček rukopisů. Víme jistojistě, že Homér nikdy nežil, ale víme také jistojistě, že byl slepý. Literární věda je kouzelná. Ale i z vědeckých pramenů se též dovíme, že naše Zeměkoule je dutá a uvnitř má ještě jednu zeměkouli a ta vnitřní je mnohem větší než ta vnější. No kravin i tam nalezneme neúrekom. No a internetová fóra, to je věc, to je něco! Kdesi jsem četl, že internetová fóra svojí estetikou připomínají převrácený kontejner s odpadky. Holt si asi musíme zvyknout, je to typicky demokratické, každý má přece právo se vyjádřit, ale měl by se alespoň vždycky podepsat. Přitom i ti anonymové ví, že není problém zjistit autora a přesto se snaží zveřejnit různé zhovadilosti.

Chvála nul a jedniček

Vynález internetu naprosto neuvěřitelně fantasticky změnil svět. Proběhla tedy třetí zásadní revoluce. První revolucí byl vznik zemědělství. Druhá byla revoluce průmyslová. No a ta třetí revoluce začala vznikem internetu. No a to bude ta moje chvála nul a jedniček. Vždyť co obsahuje počítač? Pouze nuly a jedničky, tedy naprosto primitivní věci, se kterými se uměl hrát už i Pascal (1623-1662), neboť sestrojil mechanický kalkulátor schopný rychle sčítat a odčítat. Pascal jich pak během života nechal vyrobit ještě více než 50 kusů, různě zdokonalených. To byla úžasná pomůcka pro královské administrátory a bankovní úředníky, navíc se takový kalkulátor nemohl zmýlit, nemohl udělat chybu. Byl to geniální vynález. Proto po něm byl nazván programovací jazyk Pascal.

Počítače v současnosti vykonávají nejenom matematické úkony, ale dokáží přímo neuvěřitelné věci. Co do počítače vložíme, to tam už zůstane a je kdykoliv k dispozici. Počítač tedy pouze vylepšuje či přímo nahrazuje lidskou paměť, člověk zapomíná, pc nikoliv, mozek je schopen pojmout pouze určité kvantum poznatků, kapacita PC je málem neomezená. Má ideální paměť. Poznatky jsou rychlostí světla okamžitě k dispozici, takže nejenom urychlují lidské myšlení, ale dokáží rozkazovat i všelijakým strojům, třeba řídí raketové bomby, kosmické družice a různé satelity, samořídící automobily, tisk 3D, 5G sítě, plus nanotechnologie a genetika…

Lze data vymazat? Jistěže lze. Vzpomínám si, jak kdysi dávno chtěl ředitel školy vyhodit nějaké zastaralé už nepotřebné písemné dokumenty, tak podal žádost. Dostal z okresu povolení s tím, že každý dokument je nutné dvakrát (třikrát?) okopírovat a zaslat do státního archivu tam a tam. V počítači se také asi stejným způsobem smazávají data.

Jenom tak zhruba uvedu nějaké další málem neskutečné schopnosti počítače a internetu, které ale vzbuzují obavy. Na webech čtu často takovéto strašidelné titulky: Soukromý život přestal existovat. Totální ztráta soukromí. Víme, kde jste a kde jste byli. Víme všechno, co děláte. Ale to je přece normální funkce počítače. Úkolem počítače je zaznamenat a uchovat v paměti kdy, kde a kam jsme jeli autem, přece jsme zadali úkol – najdi nejvýhodnější trasu z mého místa třeba do Zlámané Lhoty, počítač to ve zlomku vteřiny najde a upozorňuje: Na křižovatce zaboč vpravo, tady jeď rovně, atp. Samozřejmě že všechno se zapíše do paměti, jak číslo auta, tak rychlost jízdy. Jdeme nakupovat, PC zaznamená vše, co jsme nakoupili i kolik jsme zaplatili, zapíše přesný datum a čas. Jdeme procházkou po ulici, kamera nás sleduje a zaznamenává náš pohyb i v čase. Nelze potom zalhat, že jsem byl v onen čas třeba v lese či v kině. Tohle všechno počítač dovede. Pro zločince je také výhodné vědět, kde se právě kdo nachází, PC určí místo s přesností na 50 centimetrů, no a pak pošle na to místo bombičku či dron s kulometem. Technika dokáže najít jehlu v kupce sena. Zavraždit někoho v davu je brnkačka. Zajisté lze přesně zjistit, kdo vydal takový rozkaz. V paměti počítače je takový vrah samozřejmě zapsán, ale nikdo nemá zájem o zveřejnění jména, je to holt státní tajemství.

Ale ztráta soukromí také není nic nového pod sluncem. Ještě donedávna žila většina obyvatel ve vesnicích, až vlastně do 2. světové války, teprve pak nastal úprk z vesnic do měst za lepším. No a já jsem vesničan, takže vím, jak to na dědině chodilo, vždyť tam každý o každém věděl snad všechno, i co má k snídani. Takový učitel přesně věděl už hned v první třídě, že tenhleten žák bude nadaný či nenadaný úplně stejně jak jeho otec a děda, na to se mohl spolehnout. Jistěže bývaly i výjimky, ale velmi řídké. Takže i když tehdy nebylo žádné kamerové a digitální šmírování, přesto neexistovalo žádné soukromí – všichni věděli všechno o všech. A samozřejmě se našli i vtipálci vymýšlející různé pomluvy, ale takový pomlouvač byl hnedle odhalen a všichni jeho řeči ignorovali, takže si sám sobě škodil, nikdo ho pak nebral vážně. Dnes je nazýván trolem. Zajímavé je, že i dnes se najdou rádobyhistorici popisující detailně kdy, kde a s kým spala Božena Němcová a že si Mácha zapsal šifrovaně pár pornovět. No a co? Přečíst si Babičku a Máj ovšem akosi nestihli. Takový Jan Novák s knihou Kundera, Český život a doba patří také do této kategorie pomlouvačů.

Takže pokud někdo píše, že dnes neexistuje žádné soukromí, tak vlastně žije v době před sto lety. Dnes můžeme klidně tvrdit, že vše je zapsáno v počítačích, ale musíme také dodat, že přístup k těmto datům je dovolen pouze osobě pověřené soudní mocí a nikdo jiný přístup nemá. Jestliže se k těm datům dostane někdo nepovolaný, je to trestný čin. Řeči jako že vláda nás může sledovat, jsou nesmyslné, máme přece zákony. A když někdo zákony obchází a nedodržuje, páchá závažnou trestnou činnost. Když kancléřku sledovala dokonce cizí tajná služba a zaznamenávala každý její prd, tak je něco velice shnilého v takovém státě.

Bradáčová nařídila několikaleté sledování Davida Ratha a tajné služby skutečně přišly na trestný čin korupce ve výši sedmi milionů korun. Což ovšem nejsou žádné peníze, jak pronesla kdysi známá poslankyně za VV. Ta sledovačka stála stát mnohem více než těch mizerných sedm miliónků. Bradáčová ovšem nikdy nenařídila sledování gaunera Bakaly ani např. Rittiga a podobných, a tam šlo o krádeže v desítkách miliard. (Milion má tolikto nul 1.000.000, miliarda má zase tolikto nul 1.000.000.000, a to je tedy setsakra rozdíl!) Z případu Ratha můžeme vyvodit dvě možnosti – buď je Bradáčová absolutně neschopná anebo kryje velké zločince, jiná možnost není. Nebo přece jen je něco na její obranu? Nebo je spíš něco příliš shnilého v naší republice? Na malou ščudlu si troufnou, ale tučné štiky nechají na pokoji, tam by mohli přijít k úhoně, že? Odhadl bych, že paní Bradáčová sice zachránila pro stát sedm milionů, ale ono slavné odhalení korupce přišlo stát minimálně desetkrát víc. Zaplatili to zajisté velmi rádi daňoví poplatníci a žurnalisti měli žně. Sledováním vznikla státu mnohonásobně větší škoda než ta samotná korupce. To jsou ty hodnoty liberalismu v praxi. Za úspěšné odhalení a ukončení celé monstrózní akce dostali aktéři zajisté vysoké odměny odpovídající několikanásobně odhalené výši korupce. Logicky z toho vyplývá, že stát je tedy násobně větší korupčník.

Osobně si myslím, že o nějakou korupci v podstatě ani nešlo, šlo pouze o likvidaci Davida Ratha. Inteligencí vysoce převyšoval okolí a bylo málem jisté (evidentní), že se stane šéfem socdemáků a získá ve volbách pro stranu oněch třicet procent. Tomu přece bylo nutné zabránit. David Rath bude sestavovat vládu – to byla hrůzná představa i v samotné sociální demokracii. I president Zeman dal vědět, že Ratha nemusí, vždyť by to byl rovnocenný intelektuální soupeř a mladší, že?

Co PC technika zjistila o kancléřce a o Rathovi, totéž pochopitelně zaznamenává i o nás bezejmenných. Ovšem bude mít někdo zájem to číst, poslouchat či sledovat kamerové záznamy? Ani náhodou, vždyť je to banální, všichni dělají totéž, vidím jednoho (třeba sebe) a tak vlastně vidím, můžu vidět, všechny ostatní. Počítač dokonce bude vědět všechno nejen o tom, kdo používá internet, ale i o tom kdo se záměrně vyhýbá používání PC techniky, není prostě úniku! Mně je docela líto právě těch lidí z tajné policie a prokuratury, kteří musí pracovně poslouchat každý můj prd či moje opilecké blábolení. Takovou pracovní náplň by většina normálních lidí odmítla jako nedůstojnou. Tuto práci mohou dělat pouze lidé zvláštního ražení s kachním žaludkem.

No a jsme u financí. Prý mince a bankovky jsou hmatatelným symbolem svobody, suverenity a nezávislosti. S tím se ovšem nějak neztotožňuju, pro mne je nejdůležitější ne že mám doma v šuplíku hromadu papírových bankovek a mincí, ale výše konta v bance. Takový středověký šlechtic měl doma v okované truhlici spoustu zlaťáčků, otevřel víko, mohl se prohrabovat zlatem a cítit se bohem. Kdežto obyčejný nenápadný židovský finančník doma neměl skoro žádnou hotovost, i vybavení bytu bylo spíše skromné a prosté, a přesto mohl financovat rozvoj třeba hutnického průmyslu či stavby železnic, o čemž šlechtic ovšem neměl ponětí. V popřevratové době se v igelitce potajmu předávaly uloupené prachy, kdežto spisovatel Hrabal přinesl stávkujícím studentům peníze v síťovce, aby to každý viděl.

Myslím si, že zanedlouho reálné peníze (papírové bankovky a mince) přestanou existovat, vždyť mnohem výhodnější a praktičtější je platit kartou, navíc člověk nemůže ztratit peněženku a ani mu nemůže být ukradena. A že každý pohyb osobních financí bude zaznamenán? No a copak to je omezování svobody? Jistě, pro zloděje a podvodníky to bude omezení jejich svobody beztrestně okrádat spolubližní. Určitě to ale bude výhodné pro státní správu, neboť bude okamžitě informována o pohybu financí všech podnikatelů a obchodních společností, v podstatě nebude možné realizovat jakékoliv finanční podvody, no a to je snad kladná a prospěšná záležitost, no ne? Nebo se mýlím? I mezistátní finanční vyrovnávání bude transparentní a bleskurychlé. I oligarchové budou nuceni jednat čestně, nebudou-li, skončí v base. Pro hotovost v šuplíku a peněžence nenalézám ani jediný klad. Hotovostní peníze se stanou minulostí.

Další ošemetnou záležitostí jsou volby a konání referend. Nějak moc nerozumím té neochotě zavést volby přes počítače. Bylo by to skoro zadarmo, málem žádné finanční náklady, ale také nemožnost podvodného hlasování. Máme kolem deseti milionů obyvatel, každý z nás má přiděleno osobní rodné číslo, pro PC program je to naprosto jednoduchá záležitost. Kdo odvolil, počítač zaregistruje a volit podruhé nedovolí, okamžitě oznámí pokus o podvod. Kdo nemá počítač, zajde na obecní úřad, kde zmáčkne tlačítko ano či ne. Úředník ručí, že osoba a rodné číslo souhlasí a „dá razítko“. Výsledky mohou být zveřejňovány průběžně a koncem poslední minuty doby voleb jsou k dispozici okamžitě výsledky. Dokonce lze po uzávěrce okamžitě publikovat i jména a rodná čísla obyvatel, kteří se voleb odmítli účastnit. Referenda mohou být vyhlašována třeba i čtyřikrát za rok. Bylo by velice vhodné, levné, rychlé a naprosto logické tento způsob voleb zavést. Jaké důvody se uvádí proti? Žádné důvody jsem nečetl, nejsou ani zveřejněny, asi žádné nejsou, je pouze averze k PC.

Naši bratia Slováci řeší problém diplomových prací opsaných z jiných diplomek. Umělá inteligence, tedy jednoduchý počítačový prográmek, snadno a bleskurychle najde odkud a z čeho co bylo opsané, ale tentýž prográmek snadno najde odkud bylo opsáno to, z čeho bylo opsáno ono, atd. atd. Potom dojdeme až k opisování z antických, egyptských, sumerských, akadských… autorů. Přece nemůžeme chtít, aby z více než deseti tisícovek každoročně sepsaných diplomovek byly samé originální nápady, to by byl náš národ složený ze samých geniálních nadlidí. Takže se vůbec nedivím, že většina těch diplomových a doktorských prací se rovná kvalitou běžnému článku v bulvárním tisku.

My výtvarníci to máme snadné a bezproblémové. Klidně kopírujeme už existující díla, přidáme tam čárku, tečku či podpis a vydáváme to za vlastní originál, no a co? Existuje prográmek Pinterest – to si kliknu na obrázek s tím, že se mi líbí a příští den dostanu email se stovkami podobných obrázků různých autorů z celého světa. Podobný počítačový program vyhledává hudební skladby dle mého vkusu. Jsem s tím naprosto spokojený, počítač myslí za mne. Žijící výtvarníci mají většinou své vlastní webové stránky, já bohužel neumím stránky vytvořit, snad se to ještě naučím, pak budu dávat pouze odkaz. A tak teď ještě ukazuji výtvarno z poslední doby na OM. Jsou to rozměrné malby 1m × 1,5 m, protože už mám problémy se zrakem a miniatury jsou nyní pro mne obtížné.

1

3

Akt zelený

Dva před obrazem

Dámy u spiritistického stolečku

Dvě dámy

Kompozice 5

Kubistické zátiší 5

On a ona

Rudé poupě

Schází jen barvy

Tao kresby ve vzduchu

Möbiova páska a já