Historie největší ekologické zátěže v České republice začala v roce 1888. Tehdy byla v Ostravě založena rafinérie minerálních olejů. Odpady vzniklé při jejím provozu (za socialismu se proměnila na státní podnik Ostramo) se po sto let ukládaly postupně do několika úložišť, takzvaných lagun. Po roce 1990 byla prosperující rafinérka zprivatizována dosavadním ředitelem Vítězslavem Vlčkem, stála jej něco přes sto milionů korun a závazek, že zajistí likvidaci stoletého úložiště, v němž se nacházelo odhadem dvě stě tisíc tun ropného odpadu a které se stalo noční můrou města Ostravy. Vlček pro sanaci neudělal nic, firma šla do ztráty a po povodních v roce 1997 se už nerozjela. Tehdy také rozvodněná Odra přispěla k rozlití ropných látek do okolí, což znamenalo ekologickou katastrofu.
Stát se rozhodl situaci řešit, koupil území s lagunami za symbolickou korunu. Vláda vyhradila čtyři miliardy na jeho sanaci (Ministerstvo životního prostředí při přípravě záměru hrálo jednu z klíčových rolí) a pověřila státní podnik DIAMO, aby zrealizoval veřejnou zakázku s cílem odstranit tuto obří ekologickou zátěž (odtěžit kaly, zpracovat je na palivo, zrekultivovat oblast). Příprava – rekognoskace situace, vyhodnocování rizik − stála čtyři sta milionů a nakonec byla v roce 2003 vypsána soutěž na veřejnou zakázku. Onu zakázku vyhrálo v roce 2004 s nabídkou 2,6 miliard Sdružení Čistá Ostrava (SČO), jehož vedoucím účastníkem je firma Geosan Group. SČO vyhrálo, i když nebylo nejlevnější, ale předložilo nejlépe propracovaný technologický návrh se zabezpečením proti možným rizikům (především šlo o únik nežádoucích emisí při zpracování). Toto si dobře zapamatujme.
Rozplétání sítí
Veřejnost nemá mnoho informací o průběhu projektu, stránky SČO jsou velmi skoupé a částečně nefunkční. Situace se vyjevuje až v poslední době především díky dílčím článkům v médiích (HN, MF DNES, Deník, Aktuálně.cz) a environmentálně zaměřeným webům.
Nejdříve malá rekapitulace: SČO se nepodařilo řešit zakázku v termínu, už jednou žádalo vládu o posunutí termínu ukončení jednotlivých etap prací. To, co mělo být odtěženo vloni, se posunulo na letošek. Celkový termín dokončení rekultivace území je posunut o tři roky (z roku 2015 na 2018). Ukazuje se, že ani s posunutými termíny to nepůjde lehce. V létě SČO ohlásilo, že se proti předpokladům objevila nutnost odtěžit a zpracovat ještě dalších sedmdesát tisíc tun kalů a že bude po státu požadovat další nejméně půl miliardy korun. Včetně daně by dosáhla celková částka zhruba 3,5 miliardy korun. Ukazuje se dále, že Geosan nezvládl spolupráci se subdodavateli. Zařízení za sto milionů na dekontaminaci vytěžené horniny je nepoužitelné (rizikový provoz v blízkosti sídliště). Situace s dánskou firmou Baltom vyústila v arbitráž, podle níž má Geosan zaplatit partnerovi 74,5 milionu korun. Tento spor dále pokračuje…
Kromě toho je tu problém se zvládnutím výroby a distribucí certifikovaného „paliva“. Používám uvozovky, protože z paliva se najednou stal „nebezpečný odpad“ a vyvolal skandál v Polsku, kam byl jako palivo vyvezen a distribuován (odhadem asi dvacet tisíc tun). Páchnoucí materiál se objevil na tajných meziskladech ve Vratimově a Sedlišti. Dalších sto deset tisíc tun se na poslední chvíli (termín ukončení těžby je na konci roku 2011) nyní den co den přesouvá vlakem do Ústeckého kraje. Povolení k jeho uložení (rozhodoval kraj a město Litvínov) padlo až v září 2011 (!). Ukládá se na soukromé skládce Celio u Litvínova a mělo by se spálit v průběhu šesti let v cementárně Lafarge v Čížkovicích u Lovosic. Ale nikoli jako palivo, jak původně plánovala firma Geosan, ale jako nebezpečný odpad, což může celý proces dramaticky prodražit (v řádech stovek milionů). Z podezřelé situace (rychlost rozhodování) a potenciálního nebezpečí toxických emisí v dlouhodobě zatěžkávaném průmyslovém regionu vznikla reakce: občané severočeských měst, někteří politici, lékaři a ekologické organizace se bouří. V odpadu lze předpokládat přítomnost jedovatých látek, především pak polychlorovaných bifenylů (PBC). Nejsou známa přesná data o hmotě, která putuje do severních Čech. V Teplicích a v Litoměřicích proběhly demonstrace, padají trestní oznámení. Ředitel cementárny Lafarge, přestože disponuje ojedinělou výkonnou spalovací technologií, překvapivě ustoupil od záměru začít se spalováním, dokud se neudělá veřejná zkouška s nezávislou monitorovací firmou.
Mezitím v Ostravě se dějí věci: Emise jedovatého oxidu siřičitého stouply několikanásobně nad povolenou hranici. Ukázalo se, že tento plyn uniká při zpracování kalů v lagunách za pomocí vápna. Ukázalo se též, že emise byly měřeny nedostatečně a firma pracovala i v noci, kdy je minimum obyvatelstva venku a nestěžuje si. Krajský úřad a Inspekce životního prostředí nařídily četnější měření a zastavit práce při překročení limitu, firmě hrozí pokuta.
Kdo za co odpovídá?
Jak je možné, že se z certifikovaného paliva stane ze dne na den nebezpečný odpad? Jak je možné zamořit životní prostředí, když firma slíbí používat technologie, které zamoření vylučují? Jak je toto možné po letech nákladných příprav? Jak je možné, že státní firma DIAMO, která SČO vyplatila už nejméně jednu miliardu korun, přiznala, že nemá kontrolu nad tím, jakým způsobem jsou kaly zpracovány a distribuovány? Přitom jde vlastně o veřejný zájem.
Paradoxně nejdůležitější výpověď v této situaci poskytl 1. listopadu v rozhovoru pro Aktuálně.cz Aleš Grof, který firmu Geosan Group před sedmi lety opustil z pozice obchodního ředitele: „ Geosan promarnil od roku 2004 do roku 2009 pět let, kdy nedělal nic jiného, než loboval za změnu nabídkových technologií na ty nejlevnější a současně nejvíce poškozující životní prostředí. K tomu jej mohla motivovat pouze touha po zisku. Kdyby použil vítěznou technologii, nemusel by teď hromadit odpady v severních Čechách a neničil by životní prostředí Ostravy a celého regionu, včetně sousední oblasti v Polsku.“ Na otázku, jak ta vítězná technologie měla vypadat, Grof odpověděl: „Těžbu měl provádět plovoucím bagrem pod hladinou roztoku, odpad přepravovat trubkami bez přístupu vzduchu do zásobníků a neutralizaci provádět v reaktoru opět bez přímého kontaktu s ovzduším. Dále po vytěžení mazlavých frakcí zakrýt pevné odpady polyetylenovými foliemi a odkrývat je pouze pro potřebu těžby klasickým bagrem, která měla být prováděna pod vodní clonou. Ale jak to dopadlo? Vše se odehrává bez aplikace jakýchkoliv ochranných technologií, plovoucí bagr nebyl na laguny dodán, odpad je neutralizován v díře v zemi, promícháván lžící bagru a zplodiny unikají volně do ovzduší.“ Občan se musí ptát: Jak je možné u tak obrovské zakázky prolobovat natolik závažné změny smluvně závazné a schválené technologie?
Alibistická stanoviska Ministerstva životního prostředí z poslední doby (například tisková zpráva z 15. listopadu) jsou příkladem toho, jak se stát – jako původní zadavatel, investor a nejvyšší garant takového závažného úkolu − zbavuje spoluzodpovědnosti za léta nedostatečného konání v oblasti kontroly: „Ministerstvo životního prostředí konstatuje, že garantem a zhotovitelem zakázky sanace ostravských lagun je DIAMO, s. p. a dodavatelem vítěz výběrového řízení Sdružení Čistá Ostrava. Tyto subjekty nesou odpovědnost za průběh zakázky a nakládání s výrobky vznikajícími při sanaci ostravských lagun.“ Dále se tam píše, že za udělení povolení pro takové práce a kontrolu jejich podmínek odpovídá krajský úřad. Za kontrolu Česká inspekce životního prostředí. „MŽP z hlediska své působnosti situaci podrobně sleduje. Ministr životního prostředí Tomáš Chalupa dnes informoval Janu Vaňhovou, hejtmanku Ústeckého kraje, o tom, že uložil České inspekci životního prostředí důkladně monitorovat situaci na lokalitě lagun Ostramo i na skládce společnosti Celio, a. s. (…) Pokud se vyskytne jakékoli pochybení či porušení zákona, jsou orgány životního prostředí připraveny okamžitě reagovat.“ − Přitom ještě před třemi lety ministr hospodářství Říman hrozil ČSO výpovědí zakázky… Tedy lze něco konat, ale nekoná se. K čemu jsou taková ministerstva?
Napsáno pro Kulturní noviny, družstevní projekt, jehož členy i předplatiteli se můžete stát i vy!
Foto: zdroj
