Vypadá to, že potíže způsobené městem Hebronem jsou bez hranic. Důvod je přitom tentokrát tak nevinný: školní výlety do jeskyně Machpelah, kde byli pohřbeni naši patriarchové.
Hebron by správně měl být symbolem bratrství a usmíření. Je to město spojené s legendární postavou Abraháma, společného předka Židů a Arabů. Samotný název přitom znamená „přátelství“. Hebrejské jméno Hebron pochází ze stejného slovního základu jako „haver“ (přítel, kamarád) a arabský název al-Halíl znamená „přítel“. Obě jména odkazují na to, že Abrahám je přítelem Boha.
Prvorozený syn Abraháma, Izmael, byl synem konkubíny Hagar, která byla vyhnána do pouště, aby tam zemřela, když se Sáře narodil legitimní syn Izák. Izmael, patriarcha Arabů a Izák, patriarcha Židů, byli nepřátelé, ale když jejich otec zemřel, přišli ho společně pohřbít: „Poté Abrahám vypustil duši a zemřel v požehnaném věku, jako starý muž s velkou řádkou let (175) a odebral se ke svým předkům. A jeho synové, Izák a Izmael ho pohřbili v jeskyni Machpelah…“ (Genesis, 25)
NENÍ TO TAK DÁVNO, co Hebron získal naprosto odlišnou pověst:
Po celá staletí zde v míru a dokonalé harmonii s muslimskými obyvateli žilo malé židovské společenství. V roce 1929 se však stalo něco strašného. Skupina židovských fanatiků ztropila v Jeruzalémě incident, při němž se pokusila změnit delikátní status quo Západní chrámové zdi. V celé zemi vypukly náboženské nepokoje. Muslimové v Hebronu zmasakrovali 59 Židů, mužů, žen i dětí. Byla to událost, která zanechala nesmazatelné stopy v paměti Židů. (Méně známá je skutečnost, že svými arabskými sousedy bylo 263 Židů zachráněno.)
Skupina fanatických mesianistických Židů krátce po okupaci západního břehu Jordánu v šestidenní válce tajně pronikla do Hebronu a založila tam první židovskou osadu. Z ní se postupně stalo doslova hnízdo extrémismu, včetně některých opravdových fašistů. Jedním z nich byl masový vrah Baruch Goldstein, který zavraždil 29 muslimů při modlitbě v jeskyni Machpelah – což ve skutečnosti není žádná jeskyně, ale budova podobná pevnosti, kterou údajně postavil král Herodes.
Od té chvíle zde docházelo k nekonečným problémům mezi asi pěti stovkami židovských osadníků, kteří požívali armádní ochrany, a 165 000 arabskými obyvateli, kteří jim byli dáni na milost a nemilost, protože byli zbaveni všech lidských a občanských práv.
Pokud by tam ti školáčci byli posláni, aby si poslechli obě strany a poznali něco o složitosti konfliktu, bylo by to v pořádku. To však nebyl záměr ministra školství Gideona Sa’ara.
Sa’ar (jméno znamená "bouři") je v osobním kontaktu velmi milý člověk. Je pravdou, že kariéru začal v mém časopise Haolam Hazeh. Je to však fanatický pravičák, který věří, že jeho posláním je očistit izraelské děti od prohnilého kosmopolitního liberalismu tím, že si představuje, že jejich učitelé jsou zapálení loajální vlastenci oblečení v uniformách, připravení zemřít pro svoji vlast. Posílá armádní důstojníky, aby kázali ve školních třídách, požaduje, aby učitelé vnášeli „židovské hodnoty“ (tj. nacionalistickou zbožnost) dokonce i do sekulárních škol, a teď je chce poslat do Hebronu a ostatních „židovských“ míst, aby se posílily jejich „židovské kořeny“.
Poslal tam ty děti, aby viděly „židovskou“ jeskyni Machpelah (která byla po 13 století mešitou), osadníky, ulice, z nichž zcela zmizeli Arabové, a poslouchaly indoktrinaci od patriotických průvodců. Žádný kontakt s Araby, nic z druhé strany, vůbec nic jiného.
Když se ale jedna škola vzbouřila a pozvala členy mírově orientované veteránské skupiny „Breaking silence“, aby je doprovázeli a ukázali jim i druhou stranu, zasáhla policie a zabránila jim v návštěvě města. Takže nějakých 200 učitelů a ředitelů podepsalo oficiální protest proti tomuto projektu ministerstva školství a požadovalo jeho zrušení.
Sa’ar se rozčílil. S očima planoucíma i přes čočky svých brýlí učitele vášnivě odsoudil. Jak je možné, že takoví zrádci mají povoleno vzdělávat naše drahé děti?
TOHLE VŠECHNO mi připomnělo mou nebohou ženu Rachel. Možná už jsem vám někdy ten příběh vyprávěl. Pokud ano, buďte ke mě shovívaví. Nemohu si pomoci, abych ho nevylíčil znova:
Ráchel byla mnoho let učitelkou na prvním i druhém stupni. Věřila, že pak už nic dalšího nemůže přetvořit charakter člověka.
A stejně jako já, i Ráchel milovala bibli – nikoli jako náboženský text nebo učebnici dějepisu (kterou rozhodně není), ale jako vynikající a úchvatné literární dílo.
V bibli je napsáno, jak mytický Abrahám koupil jeskyni Machpelah, aby tam pohřbil svoji ženu Sáru. Je to úžasný příběh, a jak bylo jejím zvykem, Ráchel to nechala děti přehrát ve třídě. Nejenom, že to tento příběh oživuje, ale také ji to umožnilo posilovat sebevědomí nesmělých chlapců a dívek. Když byli vybráni pro nějakou důležitou roli v jednom z těchto improvizovaných představení, získávali sebeúctu a celí náhle rozkvetli. Někteří se mi po desítkách let svěřili, že se tím změnil jejich život.
V Bibli (Genesis 23) se uvádí, že Abrahám požádal lidi v Hebronu o místo, kde by mohl pohřbít svoji ženu, když pokojně zemřela v požehnaném věku 127 let. Všichni obyvatelé Hebronu mu nabídli své pozemky zdarma. Abraham však chtěl koupit pole od Efrona, syna Zoharova „za skutečnou cenu“.
Efron však odmítl přijmout peníze a trval na darování pole svému vznešenému hostu. Po mnoha zdvořilostech konečně Efron dospěl k závěru: „Můj pane, vyslechněte mě, pozemek stojí čtyřista šekelů stříbra, což je mezi námi dvěma na polovině cesty?“
Smlouva byla ve scénce řádně uzavřena sedmiletým chlapcem s dlouhými vousy, který hrál Abraháma a dalším, který hrál Efrona, zatímco zbytek třídy hrál lidi z Hebronu, kteří byli svědky celé transakce, což byl Abrahámův požadavek.
Ráchel dětem vysvětlila, že neříci si přímo o peníze, ale nejprve si vyměnit zdvořilosti a námitky, a pak postupně směřovat ke kompromisu, je starobylý způsob podnikání. Dodala, že tato civilizovaná procedura se stále ještě používá v arabském světě, zvláště mezi beduíny, dokonce i v Izraeli. Pro děti, které do té doby pravděpodobně neslyšeli jediné dobré slovo o Arabech, to bylo jako zjevení.
A pak Rachel požádala kolegyni, která učila souběžnou třídu, aby jí řekla, jak jim převyprávěla ten samý příběh. „Co tím myslíš,“ odpověděla jí ta žena, „řekla jsem jim pravdu, že Arabové vždy lžou a podvádějí. Když Efron chtěl 400 šekelů, proč si o ně neřekl hned, místo toho, aby předstíral, že je připraven dát to jako dar?“
Pokud by UČITELÉ jako Ráchel mohli vzít své žáky do Hebronu a ukázat jim ho celý, nechat je navštívit arabský trh s kořením a dílny, které po staletí vyrábějí jedinečné modré hebronské sklo, bylo by to báječné. Kdyby děti mohly pohovořit s Araby i Židy, včetně fanatiků na obou stranách, mohlo by to být vysoce názorné učení. Návštěva hrobek patriarchů (což jsou podle přesvědčení těch nejuznávanějších archeologů hroby muslimských šejků), které jsou posvátné jak pro muslimy, tak pro židy, by jim mohla předat poselství. Židé v Izraeli naprosto netuší, že Abrahám je v koránu popisován také jako prorok.
Před dobytím Jeruzaléma a prohlášením ho za svoje jmění, mytologický král David (je také uctíván v islámu prorokem) měl svoje jmění v Hebronu. Vskutku město, které se nachází 930 metrů nad mořem, požívá úžasný vzduch a příjemnou teplotu v létě i v zimě.
Celá tato kapitola mě vrací zpět k mému starému koníčku – potřebě, aby se všichni izraelští školáci, Židé i Arabové, učili dějiny této země.
Zdá se to jako naprosto samozřejmé, ale není to tak. Máme k tomu hodně daleko. Arabské děti v Izraeli se učí arabské dějiny, které začinají zrozením islámu ve vzdálené Mekce. Židovské děti se učí židovské dějiny, které v této zemi nehrály žádnou podstatnou roli takřka 2000 let. Velké úseky dějin této země jsou neznámé buď na jedné straně, nebo na obou. Židovské děti nevědí nic o mamelucích a tím pádem ani o křižácích (kromě toho, že při své cestě sem zmasakrovali Židy v Německu), arabské děti vědí jen velmi málo o Kanáncích a Makabejských.
Studium dějin země v celém rozsahu, včetně jejich židovských a muslimských fází, by vytvořilo jednotný společný pohled, který by mohl přivést tyto dva národy mnohem blíže k sobě a usnadnit přijetí míru a usmíření. Tato vyhlídka je však dnes stejně tak vzdálená, jako byla před čtyřiceti lety, kdy jsem ji poprvé vznesl v Knessetu, a tím si vysloužil přezdívku „Mameluk“ od tehdejšího ministra školství Zalmana Arana ze Strany práce.
V jiné atmosféře by Hebron byl vnímán tak, jak by měl – jako úchvatné město, posvátné pro oba národy, druhé nejposvátnější město judaismu (po Jeruzalémě) a jedno ze čtyř svatých měst islámu (s Mekkou, Medinou a Jeruzalémem). Ve vzájemné toleranci a bez fanatiků na obou stranách – jak báječné místo pro školní výlety by to mohlo být!
Převzato z Counter Punch
Foto: zdroj
Překlad: Clair
