Při dnešním obnoveném zájmu o Karla Marxe a jeho analýzu kapitalismu (už mnohem méně o socialistická řešení natož o reálný socialismus) explodoval prý prodej Marxovy základní knihy Kapitálu (která se žádného druhu socialismu téměř nedotýká). Nejmenovaný německý nakladatel hovoří prý o desetinásobku na počátku současné krize oproti předchozímu období.
Na internetových stránkách se ale také usadila mnohem stručnější (a o 15 let starší) brožura Komunistický manifest (Manifest komunistické strany) z přelomu let 1847-8, kterou Marx a Engels vytvořili na základě požadavku tehdejšího Svazu komunistů takříkajíc na jeden zátah a v době nabité velkými očekáváními …
Výbušný a extrémistický slovník, záplava nejrůznějších přirovnání a parabol v tomto manifestu (ostatně proto je to manifest a nikoli jiná forma) poněkud zakrývá nejen skutečnost, že v Komunistickém manifestu je nejen „v kostce“ (a téměř učebnicově) vytyčena marxistická třídní teorie dějin. Radikální slovník nám poněkud zakryje i to, že Manifest obsahuje také poměrně liberální volební program Svazu komunistů pro porevoluční období.
Tento program sice po vzoru některých (i těch buržoazních) klasických ekonomů té doby obsahuje požadavek zespolečenštění půdy – ale už nikoli vyvlastnění továren. Pokud jde o jiné výrobní prostředky než je půda, pokud jde továrny, hovoří se v tomto programu nikoli o vyvlastnění či znárodnění, ale o zvýšení počtu státních podniků. Přitom po druhé světové válce došlo i v kapitalistické Velké Británii a Francii (nikoli však ve Skandinávii!) na dokonce zestátnění a znárodnění dosavadních, dříve soukromých provozů – a to v poměrně značném rozsahu.
-.-.-.-.-.-
Volební program z Marxova a Engelsova Komunistického manifestu ale obsahuje také požadavek, kterému já osobně říkám společenská úvěrová a emisní suverenita. V Manifestu je použito slovní spojení „soustředění úvěru ve státní bance“ – v dnešním finančním systému dílčího krytí úvěrů vkladem by už šlo hlavně o „produkci“ tzv. bankovních peněz.
O necelých dvacet let později označuje Marx v V. kapitole III. dílu Kapitálu (tehdy už napsaném, i když vydaném Engelsem až v roce 1894) úvěrový systém za něco, co spolu s národními sítěmi družstevně řízených továren znamená překonání kapitalistického výrobního způsobu: „Bez továrního systému, vyvěrajícího z kapitalistického způsobu výroby, stejně tak jako bez úvěrového systému, vyvěrajícího z tohoto způsobu výroby, by nemohla vzniknout družstevní továrna. Úvěrový systém, tvořící hlavní základ postupné přeměny kapitalistických soukromých podniků v kapitalistické akciové společnosti, dodává právě tak i prostředky k postupnému rozšiřování družstevních podniků ve více méně národním měřítku. Na kapitalistické akciové podniky stejně jako na družstevní továrny je třeba se dívat jako na přechodné formy mezi kapitalistickým způsobem výroby a způsobem sdruženým, jenže u jedněch je protiklad překonán negativně a u druhých pozitivně. Až dosud jsme zkoumali rozvoj úvěru – a v něm obsažené latentní překonání kapitalistického vlastnictví (tučně – i dále – vyznačil M. T.) – hlavně se zřetelem na průmyslový kapitál…
…zhodnocování kapitálu založené na protikladném charakteru kapitalistické výroby, dovoluje skutečný, svobodný rozvoj jen k určitému bodu a tvoří tedy ve skutečnosti imanentní pouta a meze výroby, které úvěr ustavičně prolamuje …Dvojaká povaha, která je imanentní úvěrovému systému: že totiž na jedné straně z hybné síly kapitalistické výroby, z obohacování vykořisťováním cizí práce, dělá nejryzejší a nejúžasnější systém spekulace a podvodu a stále více omezuje počet těch, kdo těží ze společenského bohatství, že na druhé straně tvoří přechodnou formu k novému způsobu výroby – tato dvojakost propůjčuje hlavním hlasatelům úvěru od Lawa po Isaaka Pereira jejich příjemný charakter napůl podvodníků a napůl proroků.“
(Karel Marx, Kapitál III/1, SNPL Praha 1955, str. 462-3)
„Marxistický“ bankéř?
Na část volebního programu z Komunistického manifestu věnovanou společenské emisní a úvěrové suverenitě logicky navazuje jeden z těch radikálnějších návrhů dnešní doby, který přichází paradoxně od bývalého člena výboru pro měnovou politiku Bank of England, profesora na School of Economics and Political Sciences, a nyní šéfekonoma bankovní skupiny Citigroup Willema Hendrika Buitera.
Tento britsko-americký ekonom holandského původu (jak je vidět z jeho jména) navrhuje, aby se celý finanční sektor přeměnil na veřejně prospěšný podnik. Důvodem už nejsou dávno požadavky socialistické revoluce, ale zcela základní logická úvaha vyplývající z charakteru a povahy dnešního finančního systému.
-.-.-.-.-.-
V pradávném finančním systému z doby mladého Marxe bychom v prospěch Buiterova návrhu nenalezli jiné argumenty než argumenty revolucionáře. Naproti tomu v tom dnešním světovém finančním systému už jde o důvody obecně srozumitelné a o žádnou revoluční ideologii se nemusejí opírat …
Proč?
Protože, jak Buiter připomíná, banky a soukromí podnikatelé pracují dnes vlastně většinou s penězi, které by bez státního ručení vůbec nemohly vzniknout. Nebýt tohoto státního ručení, jeden (komerční banka) by je nemohl poskytovat, druhý (podnikatel i občan vůbec) by je nemohl dostat – a tedy ani potom používat.
Tyto peníze by prostě vůbec neexistovaly, kdyby celá síť jednotlivých soukromých bank nemohla být „v pozadí“ zajištěná dispoziční pohotovosti státní emisní banky „poslední záchrany“ („last resort“) poskytnout ze svých zdrojů likviditu, když bude zapotřebí a kdy všichni vědí, že tu tato záruka existuje. Přitom i sama tato státní likvidita z emisní banky, tedy peněžní kategorie (fiat money), která je ze všech peněžních kategorií (M1,2,3 … Mx) schopna být nejvíce přijímána, už dávno není kryta ani komoditou (zlato), ani (jako to bylo později) komoditou v kombinaci s „dobrými“ krátkodobými (obvykle 90 denními) směnkami (eskont) nebo tzv. lombardní zápůjčkou…
…ale už jen a jen důvěrou…
…důvěrou ve stát…
Socializace financí – velký krok pro lidstvo …
Soudobá bankovní síť s emisní bankou za zády jako celek z funkčního hlediska soukromá není a být nemůže – a podle Buitera je nejvyšší čas dát tomu i příslušnou právní a vlastnickou formu. Protože tedy banky nemohou v současném světě existovat bez veřejné záruky vkladů a protože jako koneční poskytovatele úvěrů působí podle Buitera beztak vlastně emisní banky, není podle něho vůbec žádný důvod, proč by banky měly i nadále fungovat jako soukromé instituce, pracující se ziskem.
Banky by proto měly být podle Buitera veřejným majetkem a měly by své služby poskytovat v tomto ohledu jako „veřejnou službu“.
-.-.-.-.-.-
Když americký astronaut Neill Armstrong sestupoval po žebříčku lunárního modulu Orel kosmické lodi Apollo 11, pronesl bonmot (který si možná předtím připravil, protože je zcela dokonalý):
„Je to malý krok pro člověka – ale velký skok pro lidstvo.“
Buiter parafrázoval tento bonmot, když prohlásil:
„Od financializace ekonomiky je k socializaci financí pro právníka jen malý krůček – zato pro lidstvo je to velký krok“
V Chrudimi dne 15. 3. 2012
