České děti neumějí číst, hlavně kluci aneb Konečně doháníme nového velkého amerického bratra




Už konec mé kariéry terénního češtináře (tj. učitele na ZŠ) nesl se ve stylu nikoli přetěžovat děti učením, ale neobtěžovat je pro jejich poklid a dobro učením vůbec. Stačí jim poskytnout informace a oni už si na PC najdou, co potřebují. Nemohu si pomoci, ale informace nejsou vědění – a bez učení se k vědění nikdo neprobojuje. A tady je ono pověstné jádro pudla, které je však nebezpečno objasňovat. Oficiálně se vykládá, že v r. 1989 byl bezbolestně svržen „zločinecký“ komunismus a pak spravedlivě navrácen ukradený majetek původním vlastníkům. Obojí jest diskutabilní, proto uvozovky u přívlastku výše. Nelze též popřít, že nějaký ten majetek byl skutečně vrácen, ale ten určitě neměl hodnotu 12 bilionů, cena společenského majetku, který po sobě zanechali komunisté. Ten se s požehnáním nových vládců stal majetkem „nýmandů, chamtivců, podvodníků, zlodějů, mafiánů a kolaborantů, zahrnující dnes 3 až 5 % obyvatelstva.“ (vskutku ušlechtilá rasa pro základy nového spravedlivého bytí pro všechny obyvatele) Uvozovky nejsou pro diskuzi, jest to citát: František Nevařil, Doba premiérů Štrougala, Adamce a Čalfy na nakladatelstvi.tode.cz. Těch poctivých neokapitalistů bylo a je pramálo, já znám jednoho, ale ruku bych za něj do ohně nedal. Není možné, aby byly děti izolovány od řečí na toto téma v rodině, při návštěvách přátel rodičů atp. Navíc mnohdy dítko najednou zjistilo, že taťka či strejda, do té doby nijak významní zaměstnanci tam, či onde, zčista jasna jezdí špičkovými auty, která jim říkají pane, místo konzumní borovičky do sebe kopou značkového a řádně drahého vizoura, máti, vyučená švadlena, navštěvuje kosmetické salony, má vlastní auto a nakupuje jenom ve vyhlášených a drahých obchodech. Ze dne na den se vše změnilo! Tata, který taktak zvládl základku, jak dítko již dávno vyšmejdilo, je najednou někdo, dokonce získal titul, on, který opakoval osmičku! Proč bych se namáhal v té pitomé škole, nosím značkové oblečení, oproti kantorce jsem cool. Ty její pindy o nutnosti vzdělání, ať mě nenudí! Že se nedostanu na školu? To si dělá kozy! Zdá-li se komu, že přeháním, ať se zeptá terénního kantora. Není v silách ani v zájmu ministrů školství něco s tím dělat a zmasírovaní kantoři jsou rádi, že jsou rádi.

Z profesního hlediska vyplyne, že na problémy bylo zaděláno dávno. Namátkou: Začalo to podceněním významu kvalitní učebnice jako základní učební pomůcky, negativní roli sehrálo zrušení celostátních závazných učebních osnov, prý to lehce zmáknou školy. Což o to, pro zkušené kantory by to neměl být nezvládnutelný problém, ale chybička se vždycky vloudí. Znám jeden případ, kdy moderními náhledy na učení přemotivovaný ředitel základky se snažil, aby jeho kantoři z osnov českého jazyka vyškrtli vyjmenovaná slova, poněvadž jejich biflování zatěžuje dítka. V tomto případě neuspěl, ale jak to bylo v jiných případech, to opravdu netuším. Volů je na světě tolik… Ani nevím, do jaké míry tento liberalismus zasáhl střední školy, nicméně trénink na státní maturity hovoří za drahé peníze velmi výmluvně. Umět číst znamená rozumět textu, vytvářet si na jeho základě představy, obrazy, křísit fantazii, získat orientaci v životě, to nelze nahradit filmem, počítačovou hrou. Lze ale v dnešním světě přitáhnout děcka ke čtení? Povinná četba, kterou jsme absolvovali my, nic prý nepřináší. Já jsem to řešil tak, že jsem i deváťákům napsal deset titulů, o nichž jsem byl přesvědčen, že jsou k něčemu, a oni si k tomu připsali pět svých. Tak jsem musel číst pro mě nezáživného Pottera, nemluvě o knížkách pro dívky, což byla někdy síla. Ale není zbytí, kantor ty knížky musí znát, aby si z něho někteří koumáci nedělali prču. Znáte-li, zkrotnou i ti největší frajeři. Nezapomenu, jak mi na jednom srazu vyčítal bývalý boreček, že jsem mu setřel lesk machra, když jsem ho nachytal, že nečetl knížku, jejímž obsahem se oháněl. Šlo o Stevensonovu knihu Černý šíp. Musím přiznat, že v takových případech jsem byl nelítostný – a to doslova! Roztrhal jsem jeho image na kusy. Já vím, doba je jiná, ale kantor musí ukázat, že v hodině je šéfem on, i když tam sedí třicet tygrů jinde nezkrotných, ředitel obklopený trestným oddílem inspektorů, chlapíci dodělávající výměnu oken, roj včel a bůhví kdo další. Jinak než svou suverenitou ve všech rovinách děcka nezlomíte, věřte praktikovi! Tím neříkám, že jsem byl úspěšný na 100%, ale moje poslední třída obstála dokonce i v porozumění anglického textu. Ať se to komu líbí, nebo nelíbí, stále platí Žáčkovo: „Kdo nečte, je blb!“ Jedno jest ovšem třeba přiznat: univerzální a vždy úspěšná metoda neexistuje! Rovněž je třeba říci, že kantoři sami takovou krizi nejsou schopni zvládnout, přitom rodičům je to šumafuk, a stát, který z knížky udělal housku v krámě, i tady nadále trapně doufá v kouzelnou neviditelnou ruku volného trhu.

Nu, a nyní k tomu „aneb“. Když po Bílé hoře roku 1989 ukázalo se, že heslo ´Každý majetek musí mít svého vlastníka, aby dával zisk´ opravdu, ale opravdu v praxi nefunguje, bylo jasné, že nového Velkého amerického bratra v tak málo podstatných položkách jakými jsou životní úroveň či rozvoj vědy a techniky nedoběhneme, zaměřili jsme se na odvětví, která slibovala úspěch: sociální politika, rodiny s dětmi (a hlavně bez nich), zdravotnictví, státní dluh a školství. Obzvláště poslední položka byla velmi perspektivní, samotní Američané naříkali nad učebními výsledky svých ratolestí, takže každý z nekonečné řady ministrů školství věděl dobře, co dělat či nedělat. Výjimkou snad byli Buzková a Zeman. Ostatní neochvějně drželi kurs USA, hned po nástupu do funkce přišli s blbinou trumfující pitomost předchůdce pod krycím názvem modernizace či reforma. Výsledkem je, že české děti neumí číst, brzy nebudou umět psát, ale už teď se neumí učit, poněvadž učit se je out, ale suverénně nás dovede k americké úrovni, charakterizované odpověďmi či spíše neodpověďmi vysokoškoláků na otázku, s kolika státy mají USA společnou hranici. Nechci býti škarohlídem, ale vzhledem k tomu, že torzo ČSR má více sousedů než dva, asi bychom též splakali nad výdělkem. Ale o to jde! Čím tupější populace, tím snadnější život politiků. No dobře frajere, namítne někdo ještě úplně neblbý, jak je možné, že USA mají tolik nositelů Nobelových cen atd.? Výborně, fiktivní čtenáři, výborně! Použij Wikipedii a zříš, že v roce 2008 získal Nobelovu cenu za fyziku americký fyzik japonské národnosti Jóičiró Nambu a příštího roku tutéž cenu obdržel Charles Kuen Kao, čínský fyzik s občanstvím čínským, britským i americkým. Ani fyzik Willard Sterling Boyle (nositel NC za rok 2009) není čistým Američanem, pochází z Kanady. A dalo by se pokračovat, což ale ponechám na případném šťouralovi. Navíc mnozí z amerických nositelů NC vystudovali v jiných zemích než v USA. Američané se potýkají se stejným fenoménem, se kterým se pasují Britové, Francouzi, Němci a další západoevropské státy: děti domorodců, zvláště z etablovaných, tj. bohatých rodin na učení a vzdělání dlabou, cestička před nimi umetena, zato potomci přistěhovalců nalézají ve vědění a vzdělání způsob, jak se vyvázat z podřadných prací, jež vykonávali jejich rodiče a prarodiče. A daří se! Jako příklad dvě jména: George Walker Bush (43. prezident Spojených států amerických) a Barack Hussein Obama (44. prezident USA). První pochází z vlivné a prominentní rodiny Bushů. Jeho děda Prescott Bush byl senátorem, tata George H. W. Bush 41. prezidentem USA, brácha Jeb Bush guvernérem státu Florida. Před prezidentskou kandidaturou podnikal George W. Bush v ropném průmyslu a vlastnil profesionální baseballové mužstvo. Rovněž působil jako guvernér státu Texas. Na univerzitě v Yale získal titul „Bakalář filosofických věd“ z historie v roce 1968. Jako prezident navrhl zrušit program „Četba – zásadní nutnost“, který přiděloval knihy zdarma chudým dětem.

Barack Obama se narodil v Honolulu jako syn Keňana z kmene Luo a bílé Američanky Stanley Ann Dunhamové. Byly mu dva roky, rodiče se rozvedli, matka provdala za Indonésana, takže Barack žil pár roků v Jakartě. V deseti letech je zpátky na Havajských ostrovech u dědáčků z matčiny strany. Prarodiče Madelyn a Stanley Dunhamovi mu zaplatili soukromou elitní akademii Punahou School v Honolulu. Barack brzy pochopil, že se bude muset sakra snažit, aby mezi Američany obstál, na Kolumbijské univerzitě získal bakaláře politologie, pak působil jako terénní komunitní pracovník v New Yorku a především v Chicagu v největší chudinské černošské čtvrti na světě. Ojasněn vlivem prvního afroamerického starosty Chicaga Harolda Washingtona, který své právnické vzdělání využil pro polepšení života menšin, rozhodl se Barack pro právnické studium na Harvardově univerzitě. Studia zvládl s vyznamenáním a pokračoval dál ve své terénní práci, až to dotáhl na prezidenta USA. Zda svou vizi, kterou vtělil i do svých knih Sny mého otce: Příběh rasy a dědictví (Dreams from My Father: A Story of Race and Inheritence)“ a knihy Smělost naděje: Myšlenky na uskutečnění amerického snu (The Audacity of Hope: Thoughts on Reclaiming the American Dream)“ dokáže i v úřadu nejmocnějšího muže světa, toť otázka, poněvadž prosadit něco proti americké mutaci genu egoismu, který je nejvýraznější na této planetě, není vůbec snadné, ne li nemožné, vždyť se tak historicky osvědčil. Spíše se zdá, že nikoli, že jeho zvolení za prezidenta USA jest experiment, který má dokázat, že takhle tedy ne.

Raději G. W. Bush či někdo podobný – a hlavně bílý a bohatý, bez ohledu na to, že jest poněkud mimo mísu. G. W. Bush žádnou knihu o uskutečnění amerického snu nenapsal, vždyť v něm žil, ale využil svého IQ 91 (nejnižší od dob demokrata Franklina D. Roosevelta, IQ 147, z republikánů měl nejvyšší IQ 155 Richard M. Nixon) k moudrostem ala: To není průmyslové znečištění, co poškozuje naše životní prostředí. Jsou to nečistoty ve vzduchu a ve vodě, které za to mohou“, „Pro NASA je vesmír stále vysokou prioritou“. (o budoucnosti americké vesmírné agentury), Je načase, aby lidská rasa vstoupila do sluneční soustavy“ apod. – internet je toho plný.

Tož, má-li být něco podobného výstupním ideálem našeho systému vzdělávání, zaplaťpánbůh, že se na tom už nepodílím. Obávám se ale, že o to jde především: Tupý národ zvládne i blbá vůdčí klaka. Pomáhej nám TAO, což sice činí, ale oči tomuto národu neotvírá, neboť to není jeho problém.

Přejít do diskuze k článku