Květen 23, 2011
Christianie, druhá největší turistická atrakce Dánska, je dnes stejně neodmyslitelnou součástí této severské země jako Lego, Malá mořská víla či větrné mlýny. Otázkou je, zda tato experimentální komunita je dnes již jen jakýmsi nostalgickým skanzenem své doby, či zda je schopná – jako mnohokrát předtím – mobilizovat své síly, znovu definovat sama sebe a najít novou inspiraci ve svém spontánním vzniku.
Abychom mohli lépe pochopit 40 let existence Christiánie a její vztah k okolní společnosti, je nutné se zastavit u několika typických rysů Dánska jako takového. Ač je to země malá, je plná protikladů, jemných i méně jemných nuancí, záhybů a zátiší, což jaksi symbolicky odráží její zeměpisné uspořádání do stovek oddělených ostrovů a ostrůvků. Tyto rozdíly a protiklady se však spojují do jednoho celku díky silnému pocitu zodpovědnosti vůči společnosti a kolektivu, touze po občanské rovnosti a píli věnované vylepšování a zdokonalování společenského modelu, na který jsou Dáni velice hrdí. To zpětně vede k určité uniformitě Dánska, které méně zkoumavému pozorovateli bude na první pohled připadat jaksi jednorázné, zestátnělé, institucionální a příliš semknuté.
Tato dynamika vztahu mezi jednotlivcem, kolektivem a státem je i klíčem k pochopení komplexní problematiky Christiánie a jejích vnitřních a vnějších konfliktů. Objasňuje také schopnost Dánů krátkodobě spojit rozdílné zájmové proudy do jednoho společného. Mimochodem jak Christiánie, tak i "proslavený" dům mládeže Ungdomshuset vychází z demokracie konsensu, tedy všeobecného souhlasu.
A pocit provázanosti a jakési neoddělitelnosti státu a jednotlivce formuje také pohled Dánů na veřejný prostor. Veřejný prostor je tu zkrátka pro veřejnost, která ho bere za svůj, plně využívá a podle svého vkusu šlechtí a upravuje – a tím mu také navrací respekt k tvořivosti jednotlivce.
Příběh Christiánie začíná v letech 1969-1970, kdy skupina obyvatel kodaňské čtvrti Christianshavn (Christiánův přístav) opakovaně zapálí či povalí plot, obklopující vyřazená kasárna, s úmyslem vytvořit na pozemku zelené prostory a hřiště pro své děti. Radnice a armáda plot vždy znovu načas zajistí, v roce 1971 však dojde k jeho konečnému zdolání a krátce nato míří do oblasti stovky lidí, toužících po alternativním způsobu života.
Již v roce 1971 formulují první obyvatelé Christiánie jakýsi manifest, který má definovat cíl celého projektu: "Cílem Christiánie je vybudování samosprávné společnosti, ve které se může každý jednotlivec – s odpovědností ke kolektivu – svobodně rozvíjet. Tato společnost musí být ekonomicky zakotvena sama v sobě a společné úsilí musí neustále ukazovat, že psychickému a fyzickému znečišťování je možno zabránit."
Policie se mnohokrát pokusí oblast vyklidit, ale díky její rozlehlosti a počtu obyvatel nakonec boj vzdává. Christiánie se tak stává politickou otázkou a tím začíná dlouhá etapa hledání politického řešení, ovlivněného předáváním moci mezi dánskou levicí a pravicí. Politici střídavě hrozí úplným vyklizením Christiánie a střídavě se snaží o vytvoření rámce, ve kterém je její existence možná.
V souladu s proměnlivými politickými signály se také Christiánie střídavě soustřeďuje na rozvoj vlastních kreativních projektů a na mobilizaci sil k zachování Christiánie jako takové.
Návrhů, zákonů a usnesení je za dobu existence Christiánie obrovské množství a mým cílem není přesné a detailní mapování všech těchto dokumentů. Na aktuální situaci Christiánie má konec konců největší vliv vláda současná, která přišla k moci v roce 2001. Je to vláda pravicová, tradičně spojující stranu Venstre (Liberální) a Konzervativní stranu. Čím se však liší od předchozích pravicových vlád je její závislost na podpoře Dánské lidové strany, kterou lze v rámci dánské politické tradice bez problému označit za extrémní. A díky Dánské lidové straně má pravice vůbec poprvé v historii Christiánie parlamentní většinu, předchozí pravicové koalice byly závislé na podpoře politického středu.
Tato vláda přichází s plánem "normalizace Christiánie", který má za úkol formovat Christiánii podle existujících norem a tím také změnit kolektivní vlastnictví Christiánie na vlastnictví soukromé. Myšlenka vypadá možná nevinně, její podstata by však měla dalekosáhlé důsledky – Christiánie je od počátku idea kolektivní. Návrh také otevírá možnost “normální” zástavby na území Christiánie. Vládá v roce 2004 vypoví dohodu z roku 1982, podle které měli obyvatelé Christiánie na oblast užívací právo, které chápali jako nevypověditelné.
Tyto radikální kroky probouzí novou vlnu mobilizace a Christiánie na svou stranu získává nejen podporu kulturní elity, ale i běžných Dánů. V roce 2003 se uskuteční "Pochod za právo na rozdílnost", při kterém Christiánii navštíví 70 000 tisíc lidí. Trička a bundy s vlajkou Christiánie a nápisem "Zachovejte Christiánii" se stávají módním fenoménem a dánské deníky vyhrazují pro Christiánii speciální rubriky. Vyklizení Ungdomshuset v roce 2007 dále situaci vyostřuje a upevňuje přesvědčení, že normalizace Christiánie není jen planou výhružkou.
Christiánie se o vypovězení smlouvy o užívacím právu se státem několik let soudí a spor definitivně prohrává v únoru 2011. Po dobu procesu se však Christiánie dostává do stavu jakéhosi limba, a proto je možno konečný verdikt vidět i v pozitivním světle – ukončení sporu otevírá prostor pro hledání nových řešení.
Na otázku, co pro Christiánii prohrání sporu znamená, lze těžko jednoznačně odpovědět.
Pravdou je, že obyvatelé Christiánie nejsou sociologicky homogenní skupinou a i uvnitř Christiánie se ozývají kritické hlasy. Vedle hrozby ze strany státu existuje i hrozba vlastní stagnace a vnitřní normalizace. Vzdálila se Christiánie příliš daleko od původního manifestu z roku 1971? Je jádrem současného sporu pouze snaha o udržení status quo, nebo je ho možno využít jako odrazový můstek pro nové podněty?
Portál Modkraft dal v roce 2003 prostor kritickým názorům obyvatel Christiánie. Již tehdy byly z jejich strany nastíněny čtyři možné cesty vývoje:
1. Christiánie půjde směrem modernizace původní vize a pravděpodobně bude schopná přežít i bez formální dohody se státem.
2. Christiánie zvolí cestu legalizace, která po únavných a dlouhých jednáních pravděpodobě skončí kompromisem – Christiánie něco prohraje a něco získá.
3. Christiánie zvolí cestu normalizace, zapomene na vlastní ideály a přenechá nastolení nové agendy státu.
4. Christiánie zvolí cestu konce, podle hesla "je lepší zemřít ve stoje než žít vkleče".
Pravdou je, že je těžší bourat "národní památník", než vnutit veřejnosti myšlenku o normalizaci vizí, které se vymykají normě. Hranice tolerance většinou končí tam, kde se argumentuje chudobou namísto bohatstvím, hrozbou namísto inspirací, jistotou tradice namísto možnostmi experimentu.
Tato vláda apeluje na nejnižší společný jmenovatel a vědomě vyvolává strach ze všeho, co je jiné. A jen společnost s dostatečnou vnitřní rezervou je schopná vnímat rozmanitost jako svou přirozenou součást. Výsledek letošních parlamentních voleb může celou vnější situaci změnit, pravdou však je, že budoucnost dánské tolerance již neleží v rukou politiků. Stejně jako Christiánie musí i dánská veřejnost znovu a nahlas definovat svou vizi o občanské rovnosti, toleranci a vztahu mezi jednotlivcem a státem.
Budoucnost Christánie je tedy dnes stejně otevřená, jako byla při svém vzniku před 40 lety. A znovu nás nutí k zamyšlení a provokuje k zaujmutí stanoviska. Jak se však zpívá v "hymně" Christiánie: "Nemůžete nás zabít, jsme součástí Vás samých".
Napsáno pro A2
Převzato z blogu Mochasin
Foto: zdroj
